Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Jak to bylo (Ze společnosti), 31. 12.

Silvestrovský den roku 1999 poznenáhlu přešel do večera, půlnoc se blížila. U Markových bylo veselo. Desetiletý Jan si hrál s plyšovou elektronickou hračkou Barney, kterou dostal i s luxusní výbavou, takže Barney byl skoro tak inteligentní jako někteří Janovi spolužáci. Jeho matka, atraktivní třicetiletá Eva, rok rozvedená, seděla se svým přítelem Petrem u televize a špitali si, jak si po půlnoci zadovádějí. Petr chtěl, aby vyzkoušela jeho dárek k Vánocům, a Eva mu to stydlivě, ale s potlačovanou nedočkavostí slíbila.
    O půlnoci se sídliště rozeznělo boucháním zátek od sektu a rachejtle lítaly jako pominuté. Málokdo si všiml temného bouchnutí na severozápadě, u ruzyňského letiště. Letadlo Boeing 736 společnosti Algerian Airlines, pravidelný let číslo 568 na lince Praha - Damašek, které odstartovalo jako první těsně po půlnoci, se ocitlo necelé dvě minuty po startu opět na ranveji. Pravda, v poněkud jiné podobě. Řídicí systém letadla usoudil, že motory jsou v chodu příliš dlouho (přes 100 let) a snížil 150 metrů nad zemí jejich tah.
    Jeník umluvil matku, že zajde za kamarádem Toníkem pochlubit se novým autíčkem na dálkové ovládání. Barneyho nechal zapnutého, aby si zatím opakoval pravidla hry Člověče, nezlob se, anebo si četl v encyklopedii. Ve výtahu stiskl tlačítko šestého patra a nedočkavě sledoval digitální ukazatel poschodí. Náhle zaskřípěla tažná lana a kabina se škubavě zastavila. Ovládací systém na základě chybného data v čipu usoudil, že je čas na pravidelné prověření funkce zajišťovacích mechanismů. Brzdový buben se na vteřinu uvolnil a kabina prudce poklesla o půl metru. Jeník hrůzou vyjekl.
    Povelu k opětovnému zapnutí rychlostní brzdy se však ani příslušný obvod, ani Jeník nedočkal. O několik vteřin ve zdeformované kabině na dně výtahové šachty tiše bzučelo jeho nové autíčko, terénní Nissan 4xOR, s úpravou pro zdolávání vodních překážek. Hladce a bez potíží projíždělo červeným jezírkem v rohu kabiny...
    Mezitím Eva ještě honem zavolala otci, primáři Markovi z Vinohradské nemocnice, aby mu popřála k Novému roku. Primář se právě vrátil z předpůlnoční procházky, během které si chtěl z bankomatu vybrat peníze – dlužil je sestře Ireně za mobilní telefon, který s ní koupil pro manželku; nechal si peněženku doma. Byl rozmrzelý, protože bankomat mu oznámil, že karta použitelná do října příštího roku má prošlou platnost.
    Irenu potkal na chodbě před resuscitačním oddělením. Právě zkontrolovala tam ležící pacienty. Netušila, že jen co zavřela dveře, monitorovací systém odpojil pacienty od přístrojů a jejich tělesné schránky pomalu opouštěl život. Každý jistě uzná, že udržovat pacienty při životě 100 let, jak se to systému jevilo, je neekonomické.
    Primář se Ireně omlouval, ale Irena to nebrala tragicky a ujistila ho, že ještě pár dní počká. Pro svůj klid jí primář řekl, že si telefon raději vezme až po Novém roce. Neměl rád pocit, že je dlužníkem. Irena to přivítala, protože ještě si chtěla popovídat se svým přítelem, praporčíkem Alešem, který sloužil několik set kilometrů od ní. Zašla do sesterny a vytočila jeho číslo.
    Netušila, že právě v tu chvíli čip nastavující datum a čas přepnul na půlnoc. Dvě nuly na konci způsobily aktivaci rychlého vybíjení baterií při inteligentním dobíjení v adaptéru. Čerstvě dobité baterie reagovaly jako papiňák s ucpaným ventilkem. Explodovaly a mobil se roztrhl právě v okamžiku, když se z něj ozvalo nedočkavé: "Ahoj miláčku, co máš na sobě? A pod tím? Co máš pod tím?" Bezhlavý trup ještě chvíli postál, se změtí kůže, kostí a plastiku v bývalé dlani u bývalého ucha. Pak se sesunul, s informací o "pod tím" již k nepotřebě, na zem.
    Primář v tu chvíli spěšně otevíral svůj pokoj, aby stihl zvednout vyzvánějící telefon. Vyměnili si s Evou běžné rodinné pozdravy, když tu se v polovině hovoru otec náhle odmlčel. Jeho kardiostimulátor řízený mikroprocesorem špatně vyhodnotil novoroční datum a vyslal sekvenci impulsů k posílení srdeční činnosti. Přetížené srdce se chvíli bránilo, ale pak nevydrželo. Eva bohudíky ve sluchátku slyšela jen šum elektronů.
    Nová digitální ústředna se právě odpojila, zmatený řídicí počítač zkoumal nevěřícně datum 1. ledna roku 1900, namísto očekávaného roku 2000, kdy měly vstoupit v platnost nové tarify. Ještě včera byl udávaný počet dní do změny 1, teď to najednou bylo 36.525 dní. Což je, uznáte, i na inteligentní ústřednu příliš.
    U Marků dosud vládl klid, v mikrovlnce odpočíval novoroční krocan a čekal na rozmrazení nastavené na ráno dalšího dne. Zmatený procesor se však dopustil chyby a pustil troubu na plný výkon. Krocan se záhy rozmrazil a začal se péct. Eva ani Petr však neměli v tu chvíli na krocaní kontrolu myšlenky. Kontrolovali úplně něco jiného.
    Zabývali se v ložnici Petrovým darem, kterým byl Robertek poslední generace, s řadou procesorem ovládaných nadstandardních funkcí, včetně volby "Víkend" pro zaměstnané manažerky či "Pořád je unavený" pro zanedbávané ženy. Nastavitelná délka, průměr, frekvence vibrací, volitelné příčné záškuby, zásobník pro slazené kondenzované mléko – to vše šlo naprogramovat, navíc se zpětnou vazbou na reakce uživatelky, přijímané několika čidly. Robertek se tak snadno mohl přizpůsobit rytmu ženy, nebo naopak, vnutit jí svůj, s možností bleskové reakce.
    Mezitím si v Honzíkově pokoji Barney zopakoval Člověče a začal se věnovat encyklopedii. Windows 98 spolehlivě řídily malého tvora, když tu náhlý pokles napětí resetoval počítač. Mikrovlnná trouba pokles také zaznamenala a již beztak mučený magnetron zvýšil na příkaz totálně zmateného procesoru výkon na dvojnásobek povolené hodnoty. Z ložnice se ozývalo lehké Evino sténání a Petrovo tiché povzbuzování.
    Barney po resetu, kdy se datum ve Windows od skutečného lišilo v důsledku nepřipraveného počítače o 100 let, přešel z režimu "učení" do režimu "akce". Bohužel, chyba systému způsobila odblokování zakázaných činností, které hračka této úrovně musela z bezpečnostních důvodů mít. Šlo o funkce, s nimiž se počítalo až ve spolehlivých Windows 2000, jejichž uvedení se však opozdilo (prý právě kvůli počítačovým problémům s rokem 2000 pro jistotu přesunulo) až na únor roku 2001. Barney zašel do komory a jeho malé prstíky neomylně uchopily láhev s technickým benzínem.
    Krocan v mikrovlnce zatím pomalu uhelnatěl a čpavý černý kouř se linul bytem. Barney po třetím pokusu otevřít láhev uspěl a vylil benzin na koberec. Hledat sirky ani nemusel, trouba konečně dosáhla hranice své fyzikální odolnosti a explodovala. Benzínem nasáklý koberec okamžitě vzplanul. Záblesk a řinkot skla neunikly Petrovi, který také až v ložnici ucítil pach spáleného masa. Eva svíjející se rozkoší si ani nevšimla, že odchází.
    Mezitím se v důsledku desetinásobného přepětí v síti rozsvítily žárovky doběla a praskly. Pécéčko odešlo také na věčnost, Barney škytl a znehybněl. Petr stanul na prahu pokoje plného šlehajících plamenů jako přimrazený. Nezaváhal, skočil do kuchyně, popadl kýbl a otočil kohoutkem u dřezu. Nemohl tušit, že celá rozvodná síť je zcela nefunkční, centrály vybavené nepřipravenými počítači nerozlišovaly mezi vodou, plynem a proudem.
    Třaskavá směs plynu tryskajícího z kohoutku a vzduchu spolehlivě explodovala právě ve chvíli, kdy nezvyklým datem zblblý Robertek přešel z pátečního režimu na sobotní manažerské turbo. Rozkmital se tak, že projel Eviným tělem jako nůž máslem a zarazil se až o šestku vlevo nahoře. Evina poslední myšlenka byla: "Takové to ještě nikdy nebylo." Než stačila vnímat bolest, hromová exploze zmatené plynové kotelny složila panelák do neúhledné legové změti neurotického dítěte.
* * *
    Nad Prahou svítalo. Velká část města byla v troskách, požáry nebylo čím hasit, hydranty propojené s elektrickou sítí žhnuly temnou červení a odfukovaly páru. V budově ÚSIS na Žižkově seděl při svíčkách koordinátor K. Berka a připravoval se na tiskovou konferenci zaměřenou na obcházení státních zakázek při zajišťování připravenosti ČR na rok 2000. Vyvolal ji pedantický J. Kmenta z Mladé fonty, objevil další zakázku za velice podezřelou částku 98 750 Kč.
    Berka se připravoval zbytečně. Už proto, že Kmentovo Audi kousek za Brnem, na výpadovce na Olomouc, objímalo už několik hodin masivní betonový pilíř dálničního nadjezdu. Počítač řídící rozložení brzdného účinku systému ABS se dostal po půlnoci do nestabilního stavu a zablokoval levé přední kolo ve snaze vyrovnat virtuální smyk. Hasiči ani záchranka nedorazili – nemohli opustit garáže. Čip ovládající automatizované otevírání vrat je těsně po půlnoci definitivně zablokoval.
    Několik desítek kilometrů vzdálené Dukovany vítaly nastupující ráno poklidně. Žádný problém s chodem reaktorů v jaderné elektrárně nenastal. Staré dobré analogové řízení, nepoznamenané digitální obscénností, pracovalo spolehlivě a bezchybně. Nastalo střídání směny, pro tuto noc pro jistotu posílené. Vedoucí směny operátor Vilímek zapsal do žurnálu předepsané údaje, a pracovníci prošli, jako už tisíckrát, detekčním rámem na radioaktivitu.
    U hlavních dveří do prostoru velína se zastavili. Něco nehrálo. Nová směna tu nebyla. To už zvonil interkom: "Kde jste, kluci?" ptal se Vilímek. "Nemůžeme dovnitř," zachrastil hlas vedoucího nové směny Rázla, "dveře se neotvírají." "Čtečka karet je asi v háji," dodal. Vilímek se ušklíbl a otevřel zevnitř. Vnitřní čtečku si vyřadili operátoři sami, považovali dvojí zabezpečení za přehnané. Hlavní bylo, aby nikdo nepovolaný nemohl dovnitř, to je přece logické. Odchod z velína simulovali softwarově, takže "papírově" bylo vše OK.
    Operátoři si popřáli šťastný a veselý a nikdo si nevšiml, že se dveře zaklaply. "Tak Jardo, my jdeme," rozloučil se Vilímek a sotva udělal dva kroky, ozval se Rázl. "Ale jak se dostaneme dovnitř?" Během pěti minut vyzkoušeli všechny karty pro vstup a polil je smrtelný pot. Snímač jim vytrvale hlásil "Out of date, card invalid, entry denied!". Vilímek horečně přemýšlel. Každou chvíli měla začít rutinní kontrola chodu reaktoru a prověření nové směny. Spočívala mj. v simulované závadě přehřívání reaktoru s následnou poruchou na automatice jeho odstavení. Někteří operátoři se pokoušeli vyrazit masivní dveře, jiní sháněli nějaké páčidlo, další smrtelně bledí nenápadně couvali k východu z elektrárny.
    Mezitím simulovaná závada přehřívání reaktoru přešla ze simulované, kdy systém marně čekal na reakci nepřítomných operátorů, do skutečné. Nešlo o nic počítačového, prostě únava materiálu. Automatice se nepovedlo zasunout tyče zpomalující reakci a ve velínu nebyl nikdo, kdo by zakročil. Elektrárnou okolními obcemi se rozlehlo nervy drásající houkání poplachových sirén. Než si rozespalí obyvatelé stačili uvědomit, o co jde – občas "to" houkalo omylem – pára primárního okruhu roztrhla reaktor a elektrárna se proměnila ve směs kovu, betonu, páry a vody, několik desítek roztrhaných lidských těl nepočítaje. Svěží jihozápadní vítr hnal radioaktivní mrak do vnitrozemí...
    Po magistrále kousek od ÚSISu se hnala auta řidičů, kteří byli v noci na cestě domů. Obávaná křižovatka Hybernská zářila zelenými semafory ve všech směrech do ranního šera a rachot srážejících se aut připomínal ozvěnu půlnočních ohňostrojů.
* * *
    "To šou věči," divil se šedovlasý dědeček Novotný, který šel, jako každé ráno, s pejskem na procházku. "Ty lidi ježděj jako blážni!" Mířil k Masarykovu nádraží, jeho manželka, babička Novotná, se vracela z návštěvy vnučky. Chtěla původně přijet o den dřív. Radnice totiž obeslala občany na poslední chvíli letákem "Desatero pro případ potíží kolem konce roku 2000" a babičku obsah, byť tlumočený připravenou vnučkou, poněkud vyděsil.
    Telefonovala dědečkovi, ale ten jí řekl, že svíčky, sirky, Dobrou vodu, rum, sušenky a acylpyrin už koupil. "Jen tam žůštaň, kdo ví, čeba je to napošledy," zavtipkoval. On sám už nejezdil vlakem několik let, nemohl na nohy a schůdky mu nedělaly dobře. Starosti mu dělal i Punťa. Byl neklidný a pořád si drbal místo, kde měl voperovaný identifikační čip. Ten se z nějakých důvodů začal silně zahřívat. Přičítal to pejskově stesku po babičce.
    Vlak č. 456 z Hradce Králové se blížil ku Praze. Strojvedoucí Plecitý se těšil, až si doma dá pivo a fernet. Vyjel se zpožděním. České dráhy na poslední chvíli vydaly pokyn, aby se vlaky o půlnoci na nějakou dobu zastavily – pro jistotu. Méně důležité spoje to odnesly nabíraným zpožděním, což byl i případ vlaku č. 456.
    Trať byla nově vybavena zabezpečovacím zařízením, takže na většinu činností strojvůdce jen dohlížel. Konečná stanice se blížila. Vlak začal zpomalovat, semafory svítily zeleně, cesta byla volná. Řídicí systém pracoval bezchybně, vše klapalo. Kontrola v minulém roce byla opravdu důsledná. Důsledná a specializovaná na zařízení s čipy pracující s datem.
    Jeden malý, nenápadný čip v obvodu řízení otáček elektromotorů kontrolovaný nebyl, s datem nepracoval. Porovnával skutečné otáčky s nastavenými. Dělal to už řadu let, nebylo co zkazit. Masová velkovýroba čipů s sebou nese riziko statistické chyby. Nějaká nečistota, technologická závada, kdo ví – hodnota nastavených otáček se začala zprvu pomalu, ale pak nezadržitelně zvyšovat.
    Vlak začal zrychlovat. Nejprve si toho všiml kontrolní obvod a vzápětí Plecitý. Několik rutinních pohybů, nic. "Ksakru," ozvalo se nejprve, a po chvíli: "Jéžiši!" Pak už nic, jen zrychlený dech se ozýval v kabině, doprovázený aerodymickým hlukem zvenku. Stažené hrdlo nevydalo až do konce ani hlásku.
    Tak rychle dosud žádný vlak do Masarykova nádraží nevjel. Pro úplnost řečeno, směrem do Havlíčkovy ulice ani nevyjel. Dědeček Novotný se s babičkou setkal dřív, než čekal. Na stanici tramvaje před nádražím. Poslední kousek cesty životem, než se deformovaný vlak spolu s nimi usadil v novotou zářící hale hotelu Marriot, měli společný.
    Tak, jak si vždycky přáli.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home     :: Ze společnosti     :: Co se děje     :: Vrba     :: Fórum     :: Archiv vydání