Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
 
středa 17. 1. 2018
ISSN 1212-9380
 

 

 
 
středa 17. 1.
Tlak mediální
Zaklínadlo „naše děti“

úterý 16. 1.
Pokrok?
Poctivá žurnalistika

pondělí 15. 1.
Ohlédnutí
Skandální odhalení
Proč

pátek 12. 1.
Udavač
Jeruzalém

čtvrtek 11. 1.
Z kola ven
Názory

středa 10. 1.
Kam jdeme?
Lišák Babiš

úterý 9. 1.
Totálně vytroubená knížka

pondělí 8. 1.
Ohlédnutí
Kachna
Medvěd v teplácích

 
 


 
Citát týdne
Příliš rozsáhlé znalosti brání mozku tvořit něco nového. Proto se už víc učit nebudu...
MP, inženýr

  
Tlak mediální (Téma), 17. 1.
Na TK ke včerejší schůzi MI výboru vydání B+F ke stíhání kvůli ČP pravila jedna úslužná členka ANO, že je vystavena silnému mediálnímu tlaku, a v jedné SMS jí dokonce vyhrožují fyzickou likvidací. Paní si zjevně plete pojmy a dojmy. Jinak bych se musel podivit, proč SMS poslanou z dotyčného média neoznámila na VB, pardon PČR, kde by autora dohledali.
Zaklínadlo „naše děti“ (Glosa), 17. 1.

Na má slova došlo. Mám na mysli kampaně za životní prostředí pro naše děti, ať to stojí, co to stojí, a ať o klimatu víme cokoli (tedy skoro nic). Jde o CO2, jedovatý a životadárný plyn. Uhlík se podle stávajících poznatků ukládá více v horninách než v atmosféře v podobě sloučeniny s kyslíkem, takže po čase vymizí zelený život na Zemi. Nebude totiž co fotosyntézovat.
    Rychlost této změny je zjistitelná jen obtížně, záleží na použitém modelu. Stejně jako u katastrofických klimatických prognóz. Dosavadní hranice byla 500 milionů let. Tak moc, že nad tím můžeme mávnout rukou. To ovšem nečiníme u klimatu, tak je každý model pro neuvěřitelné mrhání zdroji dobrý. Podle nejnovější studie většina dioxidu uhlíku, který vypouštějí sopky, nepochází z útrob planety, anóbrž z vápenců rozkládaných v sopečných kotlích vysokou teplotou a tlakem.
    Bylo nutno zahodit stávající představy o hromadění uhlíku v zemské kůře a hledat jiné, přesnější. Z půl miliardy let se dostaneme nejspíš dál, jenže... Další objev nabídne jiný pohled a jiné následky. Mezitím budeme plýtvat penězi rychleji než dosud, lze přece i bez znalosti problematiky podnikat tolik krásných opatření...
Pokrok? (Téma), 16. 1.

Před časem se v našich médiích objevila osmistránková příloha věnovaná elektrickému bavoráku BMW i Vision Dynamics. Auto je úžasné, jenže... Kdo potřebuje zrychlení 0-100 km/h za čtyři vteřiny? Kdo požaduje ovládat auto hlasem, ba dokonce gesty? To přece znamená pustit volant a věnovat se jiné činnosti – proč že se vlastně zakázaly mobily bez handsfree?
Poctivá žurnalistika (Glosa), 16. 1.

Incident ve volební místnosti v Praze, kde jakási aktivistka obnažila na Zemana ňadra, až chlípností upadl na zem, pojaly Lidovky tak, že se nemohu vyhnout jízlivému komentáři. Začnu hned sloupkem M. Zvěřiny, který snaživě odsoudil tento čin podivným způsobem. Žena prý „provozuje aktivismus (ta krásná čeština!) jako pouhou zábavu sobeckých a sebestředných naivů“.
    Tím mi krásně nahrál. Jednak to psal v době, kdy se o ženě a motivech vědělo jen to základní (což stačilo na zprávu, nikoli na spekulace), jednak to, co napsal, platí zejména pro něj. Jen sobecký a sebestředný naiva něco takového napíše. Zvěřinovy poznámky o znevěrohodnění výsledků voleb(!) a aktivizaci voličů nerozhodnutých, zda volit, jsou pak pouhým blábolením starce.
    Další kolo se týká Lidovek, které se z tohoto prdu snažily udělat kuličku. Prý ochranka zareagovala pozdě, muž stojící poblíž ženy se ani nehnul. Přestože se ukázalo, že nešlo o člena ochranky, takže to, že se nehnul, bylo jedině správně, protože PAK by se patrně UŽ nehnul, zplodil M. Shabu článek s titulkem „Expert: Ochranka měla vystartovat rychleji“. V něm totiž expert rozebíral pasivitu onoho muže, ale už se tam neobjevil výše uvedený fakt. Tady bude asi na vině editor, který nevyhodnotil sadu článků co do relevance obsahů. Selhání to však je.
Ohlédnutí (A týden uplynul), 15. 1.

* Minulý týden zemřel Rajko Doleček, významná postava našich dějin – kdopak zaznamenal zmínku? * Nejčastěji jezdí lidé do práce autem v Jihočeském kraji, nejméně často kupodivu v Praze – asi jezdí do Jihočeského kraje... * Majetkové přiznání kancléře Mynáře se nakonec proměnilo podle očekávání v obyčejné přikládání pod oheň obyčejné závisti – psi štěkají... * Zajímavý závěr přinesla jedna demografická analýza: porodnost nejvíc ovlivňuje míra blahobytu – lepší podmínky znamenají menší porodnost („lepší“ není nikterak velké). * Děti narozené v USA mají o 70 % větší pravděpodobnost, že se nedožijí 18 let – na vině jsou zbraně a řidičák už i od 14 let, nekvalitní zdravotní pojištění je až třetí. * Prý se chystají Windows 11 – paradoxně mi vadí, že si i velcí troufnou to, co malí: porušit slovo. *
Skandální odhalení (Editorial), 15. 1.

Pondělí. Druhý zákrok zubaře, vyléčený nerv se uklidnil (bodejť ne, když je mrtvý), takže zub šlo zaplombovat. Ještě to šlo s klasickým amalgámem, resp. s tím „lepším“, byť s doplatkem. Vlastně je to nevýhodné, protože mě přežije. Přejel jsem do Dejvic, vyzvednout pro DD jakýsi balíček. Šel jsem zpátky na metro jinudy, na Hradčanskou., takže jsem viděl jiné Dejvice. Plné hospůdek, obchůdků, života. Vinohrady jsou jiné, euklidovská geometrie ulic nepřeje takové infrastruktuře. Žižkov je na tom výrazně lépe, ale na Dejvice nemá.
    Tady je základ rozdílů mezi městem a vesnicí. Tam se chodí do hospod cíleně, ve městě je velká šance zajít náhodně, protože celý místopis nikdo v hlavě nemá. Na druhou stranu je na vsi pravděpodobnější, že v hospodě, vinárně atd. na někoho známého narazím. Ve městě jedině v starousedlických, přímo endemických oblastech, ale ty jsou v podstatě jakousi kopií vesnice – chodí se nejčastěji do stejných podniků.
    Večer jsem zašel ke Staré paní na jam. Vstup za 300 korun je sice dost (místo jiných slev by důchodcům raději měli slevit kulturu), ale mám klubovou kartu, takže neplatím nic. Hlavně však je to pestré, pokaždé se sejdou jiní, převážně mladí jazzmani a jazzwomanky. Tentokrát chyběl hybatel L. Šmoldas a vedl to zpívající klavírista J. Zoner. Oproti Liborovi prakticky nezasahoval, což způsobilo, že ti plaší muzikanti prošvihli šanci si zahrát. Druhou změnou bylo méně dívek, jen tři (saxofon, housle; křehká slečna měla víc prostoru a dokonale ho využila, a vokál – patrně někdo z klanu Fečů; pěkný hlas, škoda té mizerné angličtiny v I fall in love too easily, proslavené Chetem Bakerem: její „fast“ bylo úděsné), takže většinou hrálo pánské seskupení. Budu jistě nařknut z sexismu, ale mužské verze byla výrazně jiná, zajímavější, dravější. Zoner je dominantní, čímž nutil nepřímo ostatní se projevit, dokud je čas, a na hudbě to bylo dobře znát, což bylo dobře.
    Jen mám obavu, aby Stará paní resuscitaci ustála, 20-30 návštěvníků není mnoho, část neplatí (ale zase muzikanti nemají honorář).
Úterý. Vrhl jsem se na dodělávání útulku, protože v pondělí jsem toho kvůli pozdnímu příchodu a večernímu programu moc neudělal. Dodělal jsem polici nad vchodem a pustil se do kapotáže vodovodní instalace po oknem. Po straně ji kryje přirozeným způsobem gauč a křeslo. Ukázalo se, že idea oloupat nevyužité pásky a dát je na novou příčku (jsou zakryté kapotáží), čímž bych dosáhl dokonalosti, je špatná, protože každý druhý se při oddělováním od podkladu rozpadl. Dva už přilepené jsem pracně odlepil, takže se také rozpadly. Naštěstí pod oknem nejsou vidět, praskliny ještě zacelím – inu perfekcionismus.
    Na Smíchově jsem v jednom z mála klasických železářství se sortimentem běžně nevídaným zakoupil pár šroubků a hřebíků a hmoždinek. Na rozdíl od předlistopadových nákupů, kdy se prodavačky vysmívaly těm, kdo kupoval deset šroubků, matiček a podložek (ženy jsou v tomto ohledu, promiňte, pitomé), dnes je to nutnost. Považte: 10 ks vrutů 3,5x16, 10 ks vrutů 3,5x25, 10 ks hřebíků 60 a 20 ks hmoždinek do sádrokartonu stálo 170 korun!!! Když mě vzkřísili, snížil jsem počet hmoždinek na 10 (potřeboval jsem pět, ale bylo mi to žinantní). Ke všemu hmoždinky do sádrokartonu (za 8 korun jedna) jsou nově z šedivého plastu, místo z bílého, který je zjevně méně kvalitní, však taky dvě praskly, naštěstí tak, že nešly ven.
    Navečer jsem zavítal do vinárny U Venouše. Po cestě jsem si dal párek v rohlíku v kdysi proslulém stánku na Míráku. Zjevně zapracoval čas. Rohlík byl sice prohřátý, jak zákon káže, ale to bylo vše. Chuť nevalná, stejně jako u mizerného párku bez střívka. Zato ve vinárně jsme si spravili chuť, sešli jsme se v pěti, jeden zapomněl a druhý si v pondělí pohmoždil koleno, jinak nás bylo sedm. Vymysleli jsme vinný program na léto. Každý přijde se svým oblíbeným podnikem, nejlépe ve čtvrti, kde bydlí nebo pracuje, a v rámci výjezdových zasedání budeme poznávat pražské vinárny. Je jich plno a je škoda o nich nevědět, nebo vědět, ale jen mluvit.
Středa. Těžko se mi vstávalo, ale dokázal jsem to. Dokončil jsem rozdělanou práci se zakrytím rozvodů, přesunul zásuvku v koutku s křeslem, zalištoval odkryté elektrické kabely. Malé práce, ale velký efekt. Pak jsem zajel na Opatov pro box na externí disk, z druhé tuky za 200 korun. Když už jsem tam byl, zavítal jsem do místního bufetu. Dal jsem si výtečnou dršťkovou a jako přídavek lahodný uzený hovězí jazyk. Z Barrandova na Opatov je to 26 minut, po Jižní spojce. Úžasné.
    Večer jsem se odebral za kulturou do divadla Troníček na duo Čermák&Staněk. Tentokrát patřil stoják jen jim dvěma a byl zdařilý. Oba reagují na novinky a neopakují stará témata, což je sice náročnější, ale zajímavější. Inspirací je jim první řada, se kterou komunikují a ze zajímavých odpovědí utkají téma, jež zpětně zase podporují zmíněnými informacemi.
    Na malém obrázku je úžasný vařený uzený hovězí jazyk, který jsem si dal ve vývařovně na metru Opatov. Po tradiční dršťkové a připravě na odchod jsem asi všiml, že ho donesli. Nelze vyjádřit lahodnost této krmě - ostatně marně se neříká "kolik jazyků znáš...". Bylo 17.20, zavírají v 19.00, a bohatou nabídku udrží do zavíračky.
Čtvrtek. V časném odpoledni jsem se vydal na kontrolu achillovky. Shodou okolností se tam objevil se svým problémem i můj doktor, takže mohl prokonzultovat stav paty se sonařem. Ukázalo se, že konzervativní léčba přinesla své ovoce, že šlacha přirostla a funguje, takže operace není třeba. Jen ještě patu šetřit, což je automatické, protože mám od ortézy pořád návyk kotník moc neohýbat. Pak jsem poseděl krátce v baru Ypsilonky s mladší dcerou a jel na Barrandov. U Švandova divadla jsem viděl z tramvaje ceduli „derniéra“ u názvu hry Betonová džungle. Musel jsem kvůli odečtu vody a topení do bytu, takže jsem to nechal být. No, musel... Co to je „muset“, kdybych tam nejel, nic by se nestalo. Kontrolor přišel před půl sedmou, v půl jsme byli hotovi.
    V půl deset mně napadlo, že bych to možná stihl, i když jsem cítil, že by to nebylo ono. Ne že je to kách, ale už to bylo moc kách. Podíval jsem se na web, jestli náhodou nehrají od půl osmé. Nehráli. Dorazil bych deset minut po začátku, což by šlo, ale co pokladna? Teď už jsem jel v režimu „what-if“, tedy simuloval jsem, že chci. Než jsem se propracoval k pokladně, narazil jsem na upozornění „Vyprodáno“. A bylo rozhodnuto.
    Poučení 1 – rozhodovat se rychle. Poučení 2 – poučení 1 je idealismus. Otázkou zůstává, proč divadlo stahuje hru, která se při derniéře vyprodá? Když je možné mít více premiér, byť maskovaných jako předpremiéry, proč není něco jako postderniéra?
    O půl noci jsem se rozhodl, že pojedu dřívějším vlakem, i stornoval jsem jízdenku a objednal novou. Tím pádem jsem spal jenom pět hodin.
Pátek a víkend. Ráno jsem vstal nepříliš svižně a cestu do Brna jsem valnou měrou prospal, stejně jako pak cestu z Brna do Kyjova. Naštěstí jsem nepřejel. Na gruntu jsem si přitopil a úmysl zahřát se prací jsem rychle opustil. V sedm jsem se vydal do hasičárny, kde jsme měli výroční posezení mužského sboru; cestou jsem v blízkém penzionu odvolil. Večer jsem měl spánkovou krizi, ale zvládl jsem ji nakonec a šel spát zase pozdě.
    V sobotu se objevila DD. Počasí bylo nevalné, takže jsme nikam nešli a trávili čas sledováním televize – filmy jsme prokládali zpravodajstvím z voleb. Výsledek asi nikoho nepřekvapil, i když jsem čekal procentní náskok Zemana větší. Počtem voličů však větší byl. Otázkou je, kam se vrtnou voliči vyřazených sedmi kandidátů. Logika velí, že zemanovci už své voličské sémě udali a fluktuace budou drobné, což zase vede n nepravděpodobnému závěru, že Zeman získá dejme tomu 40 % a Drahoš 60 %. Na fotce, kde na Zemana míří dvě ostře nabitá ňadra, jsou zajímavé dvě věci: ruka kapsáře, snažící se ukrást prezidentovi peněženku, z níž chtěl zřejmě věnovat aktivistce něco na horní polovinu těla, ale zejména pobavený výraz paní prezidentové.
    Neděle nevypadala o moc lépe než sobota. Venek nelákal. Odpoledne jsem absolvoval tradiční vinnou minidegustaci v Šidlenách. Na programu byl IO, SZ, NG, MM, MO a SV. Lišil jsem se max. o pět bodů.
Proč (Meditorial), 15. 1.

Ohlédnutí za Vánocemi. Proč o svátcích tolik jíme? Protože ve vánočním přejídání jsme mistři, zatímco vyspělí Západoevropané toho tolik nesnědí a ani s dárky to nepřehánějí. Vskutku mistrná logika A. Bartošové z MfD. Podle ní se neumíme ovládat. Ale umíme: nenapíšu, co si o ní myslím.
    ČT24 v úterý od rána mlela, že „dnes končí možnost publikovat předvolební průzkumy“. Čerta starého – končí až ve 14.00! Tomu se říká profesionální zpravodajství!?
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání