Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Rok 1968 a Diesel (Kultura), 28. 8.

Včera jsem v televizi sledoval dva rozporné pořady. Unaven po překládání jsem neměl sílu na nic náročného a Paní ministryně běží, nevím proč, zase od první řady. Napadl mě fil XXX s Van Dielem, hercem ještě snad horším než van Damm. Ale odehrával se (i) v Praze, tak jsem chtěl vidět, jak ji Američané zakomponují. Nakonec citlivě, občas kamera neodolala a byla až duchaplná, na úrovni uměleckých dokumentů
    Vzpomněl jsem si, jak po roce  1989 filmoví kritici v čele se Spáčilovou diváky poučovali, co je v zahraničních koprodukčních filmech s našimi producenty špatně. Jak se přece nelze dostat po střechách z náměstí Míru na Hrad (Mission impossible) a další. Žasl jsem nad tou úporností a neznalostí, hraničícími s debilitou. Praha ve filmu nehrála Prahu, ale to je přece všeobecně známé a léta praktikované po celém světě. Už vidím newyorské recenzenty, jak vytýkají filmu, že přece na křižovatce 56. a 12. ulice není vstup do metra a podobně. Hlavně však všichni ti znalci měli pořádné máslo na hlavě, protože pochybuju, že v zahraničních filmech točených tam, kde v životě nebyli, poznali, že ulice začíná v Dublinu a končí v Bostonu. O vesnicích a maloměstech nemluvím.
    Druhou zajímavostí byl záznam vystoupení našich zpěváků na festivalu v Cannes v roce 1968. Skoro dvouhodinový film překvapil jak nadšením diváků, tak jazykovou výbavou zpěváků a moderátorů. Pokud jsem stačil zaznamenat, nejvíc bodovala Hegerová, už (a naštěstí) volbou repertoáru. Ostatní (až na Kubišové Lampu) se předváděli těmi nejpokleslejšími festivalovými rozjásanými písněmi, jaké jsme slýchali roky v Eurovizi, Intervizi, Bratislavské lyře a Sopotech.
    Pouze nostalgie mě udržela u obrazovky asi hodinu. Zpěvačky byly překvapivě vkusně a dobře oblečené akorát Neckář byl oděný v nečem, co připomínalo ruskou halenu. Jako jediný se pokoušel neúspěšně o to, co dělával u nás, ale navázat kontakt s publikem se mu nepovedlo. Tedy možná ano, ale režie byla naprosto zoufalá. Když poklekl a laškoval se slečnou (tipuju, Reeda ještě neznal) v první řadě, kameraman netušil, co dělat, a zabíral jen hlavu. Pak oslovil slečnu vzadu, ale ani tehdy se prostřih neobjevil.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání