Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Proč vadí? (Glosa), 16. 8.

O chlebíčcích jako jídelnímu fenoménu se píše pořád. V současné době, módní tendencí zesměšňovat všechno české, samozřejmě negativně. Před časem jsem četl o tom, jak chudáci turisté obracejí talířek s chlebíčkem, marně sahají po příboru, ale nevědí, jak ho jíst. Což je samozřejmě vada chlebíčku, ne těch debilů. V ND vyšel o chlebíčcích rozhovor s jakousi Hanou Michopulu, autorkou je R. Kalenská, což samo o sobě vede k těm nejčernějším myšlenkám.
    Začal mistrně: Ačkoli se to často tvrdí, chlebíček není český vynález. Můžete říct něco o jeho historii? Nevím, že by se to tak tvrdilo, i když rozhodně na počátku chlebíčkové éry se objevil. Jenže jak se dál ukázalo, Kalenská ani Michopulu nemají ani zdání o chlebíčkové historii. Viz blábol: „Chlebíček se nejvíce prosadil asi v severské kuchyni, kde se dělají veliké obložené chleby, které jsou skutečně na hlad a jsou bohatě obložené. Úplnou klasikou je dávat na chlebíček třeba brambory a řízek, takže to je skutečně samostatné jídlo.“
    Bez jmen, letopočtů a nahlížení do Wiki můžu z fleku říct, že obložený chleba, o němž se HM zmiňuje, není v žádném případě chlebíček! Výjimečnost chlebíčku je jednak v jeho malosti, ale hlavně v miniatuře jeho výzdoby, v přímo filigránském vršení pochoutek ve stopovém množství. Dříve byly chlebíčky opravdu malé, nikoli ty hektarové pláty jako někdy dnes. Jenže těm říkat chlebíčky je nepochopení. Stejně jako hamburger v housce sepnuté párátkem není jednohubkou.
    Viz Kalenská: „Jeden známý mi vyprávěl, že tu měl zahraniční návštěvu a vzal ji do bufetu. Ti lidé vyděšeně koukali na plátky veky. Na každém deset deka vlašáku, půl vejce, to celé zalité majonézou. A oni nechápali, jak konzumaci něčeho takového hodláme přežít.“ Pominu-li pitomost v podobě 10 deka salátu, což se na chlebíček opravdu nevejde (a ani nedává), nechápu, čemu se člověk diví. Já taky nechápu ty tučné turisty cpoucí se v McDonaldovi dvojitým burgerem, půl kilem hranolků, majonézou a půllitrem přeslazené koly. Ale nikam to nepíšu.
    Dělat z českých chlebíčků svého času obdivovaných kultivovanými turisty prvek národní povahy je ovšem něco, co vypovídá ne o nich či o nás, ale o slaboduchých, co mají potřebu tak činit. Patří k nim ostatně i samozvaný expert na etiketu L. Špaček. Ani on nemá rád chlebíčky, nenávidí je, pohrdá jimi. Věřím, že chlebíčky ho vidí podobně.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání