Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Nepřípustné zobecňování (Komentář), 14. 6.

Humanitní vzdělávání v ČR, které si pamatuju (a nemám důvod si myslet, že je to teď jinak), je podobný výuce v uměleckých ateliérech/školách, prostě loterie a klub v jednom. (...) České humanitní/umělecké školy, co znám, jsou stále nositelé feudalismu, je to nezdravá hierarchická společnost, kde student je vazal a někdy i otrok.
    Že se jeden zjevně labilní student rozhodne v dospělém věku spáchat sebevraždu poté, co neuspěl u zkoušky, vypovídá jen a jen o něm. Nehrozilo mu nic existenčního, žádný gulag, doly, postih... Ani průběh zkoušky a ironizování není důvodem pro generalizování ohledně stavu našeho školství. Ten člověk by nejspíš za nějakou dobu neunesl stav v zaměstnání, kde by zajisté našel další důvody, jak řešit své neúspěchy koncem života.
    Na výsledek u zkoušky není právní nárok... Různé komise dospějí k různému výsledku – jako jinde ve světě – a nelze z toho dělat přímočaré dedukce a nepřiměřené závěry o systému. Člověk, který kvůli zkoušce páchá sebevraždu, není psychicky v pořádku a patrně ji spáchá stejně dříve nebo později. Stejně jako se dodnes občas zasebevraždí člověk, který zklamal očekávání rodičů, jemuž byl vystaven od dětství. Taky kvůli tomu nekritizujeme rodinu...
    Z článku v Respektu: Na obhajobu takového systému zkoušení (bez záznamu a před jedním člověkem – pozn. G.) je třeba uvést, že ani jeho protiklad není spolehlivou prevencí studentských sebevražd, jak vyplývá ze zpráv ohledně amerických a britských univerzit.
    Není tedy vůbec patrné, jakou otázku (v konkrétních detailech) zkoušený skutečně dostal, jak ji skutečně zodpověděl a proč byl z daného předmětu ohodnocen právě takovou známkou, jakou mu zkoušející udělil. Výsledek tudíž není přezkoumatelný ani na individuální bázi, ani komparativně. Tzn. nelze posoudit nejen to, zda daný student skutečně uměl látku ze zkoušeného předmětu na úrovni odpovídající udělené známce, ale ani to, zda různí studenti téhož předmětu byli zkoušeni ze srovnatelně těžké (či lehké) látky – a zda jejich výkony jsou tedy vůbec porovnatelné.
    Co to všichni mají s tou porovnatelností a přezkoumatelností? To je stejná pitomost jako žádat soudní proces paralelně před třemi soudy, aby se vyloučil subjektivní přístup k posouzení deliktu. Každý student je jiný, každá úloha sedne různým studentům jinak! V běhu na 100 metrů je rozhodování snadné – rozhoduje čas, elegance běhu a příkladný život nehraje roli ani při plichtě. Krasobruslaři mají povinné a volné sestavy. Recitační soutěž se omezí max. na autora či styl. Ale hodnocení kreativních disciplin bude vždycky subjektivní.
    Samozřejmě, může se stát, že se projeví nevalná mravní integrita zkoušejícího, mstivost a podobně, ale to se nedá vyloučit nikdy. Pamatuju se na zkoušky z matematické analýzy, kdy docent Apfelback nedával nikdy nikomu příklady z knih a skript. Vymýšlel si je na místě a jeho cílem bylo – ukaž, co umíš. Kdo by to jak porovnával a hodnotil?
    Vraťme se ke studentovi, co neuspěl u práv. Že byl předtím dobrý, nedokazuje nic. Nebyl dobrý při zátěži. Třeba zazmatkoval, třeba ho opustilo děvče/chlapec, proste nevěděl. Opravné pokusy například ve vychvalovaných USA neexistují. Kolik vysokoškoláků by u nás takto nedostudovalo?
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání