Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Čerchmantské novoty (Nekrolog), 4. 4.

Pondělní výpadek serveru s GD nechtěně avizoval další nečekanou událost. K nebeskému baru se odebral náš kamarád, jeden z kmenových členů úterních sešlostí v Růžovce. Strýček Martin, jak si přál být oslovován v přítomnosti mladých slečen, zdánlivě uzavřel svou životní pouť způsobem, který muže v našem/jeho věku postihuje častěji. Umírají v období kolem narozenin, a to především před nimi či těsně po nich. Prý je to důsledkem nervozity a tlaku.
    Martina se to v žádném případě netýkalo. Byl jednak životní optimista, jednak jedním z jeho kréd bylo „hlavně se neposrat“. Takto přistupoval k situacím, které člověk bezhlavě, dlouho a samozřejmě zbytečně řeší. Ujel poslední vlak? Ráno jede další, popř. tak nikam nepojedeme. Takže slavil bez stresu, s chutí, přirozeně a neokázale.
    Své poslední narozeniny oslavil bujaře. Dva týdnu před tím, než se odebral jinam, jsme se viděli v Růžovce; zbyla mu po nich boule na čele. Shodil jsem parohy, odpovídal lakonicky na dotazy a ohýnky mu blýskaly v očích. Poslední setkání bylo symptomatické a nadějné – byl v původní formě. Nějakou dobu předtím na úterky nechodil nebo odcházel první, před zavírací dobou či odmítal pokračovat, když Růžovka zavřela.
    Tentokrát opět táhl s námi Prahou, dokonce se sám(!) mobilem ozval (to byla jedna z těch čerchmanských novot, od nichž si udržoval odstup – používal ho k telefonování a esemeskování v duchu názvu „mobilní telefon“), když se v bludišti pasáže Lucerna ztratil, jda vyhodit vajgl a nenašed odpadkový koš (měl rád přechodníky). Jindy by šel domů a večer nám mailem vyčetl, že jsme se na něj vysrali, ale se mu stejně nechtělo (kecal by).
    Byl ve formě přiměřeně věku (zajímavé, jak to zní jinak ve 30 a jinak v 70), žil způsobem, který mu vyhovoval – většinu týdne v přírodě kousek od Prahy, zbytek v Praze, s lidmi, které měl rád. Litoval jen toho, že už nemohl hrát na harmoniku (pardon – akordeon) kvůli problémům se šlachami. Dokonce absolvoval jejich operaci, ačkoli předtím dlouho brblal, že se na to může vysrat...
    Mám lehký problém. Před lety jsme si, ne docela střízliví, slíbili, že si nepůjdeme na pohřeb. On přitom chodil, na rozdíl ode mne, který zpravidla chodí jen těm, které znal málo. Kvůli emocím. Výjimku tvoří samozřejmě rodina, ale tam jste svým způsobem i kvůli sobě, protože jako by odešel kousek z vás. Nehodlám to vysvětlovat, ale nechci riskovat, že až se potkáme, uslyším „že ses na to nevysral“.
    Martin mimoděk naplnil své oblíbené rčení „Stáří není podzim života, ale jaro smrti“. Příští úterý mu to v Růžovce připomeneme.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání