 | |
 |
Třikrát za hodinu
(Téma),
9. 12.
Každý Čech každých 20 minut kontroluje mobil, jestli nedostal zprávu
nebo esemesku. Nepřekvapuje mě to, znám lidi, co to dělají co pět minut.
Nechápu spíš, proč to dělají. Pokud má mobil člověk s/před sebou, slyší
i cítí ho (když si dokáže nevypnout pípání kláves, dokáže i zapnout vibrace),
takže mu přece nic neuteče. Posedlost být neustále in není nic jiného než
nutkavá neuróza. Tedy nemoc.
|  |
 |
Jsme, jací jsme
(Glosa),
9. 12.
Nedávná vražda studentky v Německu, pachatelem je afghánský imigrant
žádající o azyl. I máma Merkelová oznámila omezení vstřícnosti při přijímání
migrantů. Jako mnozí zdůraznila, že jde o čin jedince a nelze z něj vinit
všechny běžence. Jiní zase „objektivně“ upozorňují, že „bílí“ taky vraždí
a mnohem častěji. Ano, je to pravda, statisticky se ten čin nikterak nevymyká.
Tak kde je problém?
Podle mě v oné bagatelizaci a nepochopení toho,
jak lidé vnímají svět kolem sebe. Samozřejmě že subjektivně, zatímco statistika
je objektivní, ale zato k ničemu. Statistika je numerická, jednorozměrná,
ořeže události a emoce na dřeň, která velice málo vypovídá. Zkuste zjistit,
jakou chuť průměrně lidé preferují – sladkou, hořkou, slanou, pálivou...
Číslo, které vám, vyjde, si můžete akorát strčit někam.
Podobně jsou na tom průzkumy, jak lidé vnímají cizince,
nebo i domácí Cikány. To, že X % je bere a Y % ne neříká zhola nic o tom,
jak se kterým bude kde dařit a jak je okolí přijme se vším všudy. Neříkal
bych tomu xenofobie, je to prostě v nás, nevymysleli jsme si to. Kdysi
to mělo nějaký obranný význam, nedůvěra ostatně patří dodnes k základní
obranné reakci. Prostě to máme v genech a nic s tím neuděláme.
Výchova, zkušenosti, sdělení odjinud – to všechno
udělá s tím, co máme v sobě, nepredikovatelný mix. Našinec zabije – hm,
blbé, stane se. Cikán zabije – ta pakáž nemá žádné ohledy. Muslim zabije
– mají to v krvi, pryč s nimi. S plným vědomím říkám, že taková reakce
je normální, rozhodně ve verbální či pocitové rovině. Ignorovat ji a zesměšňovat
je nebezpečné stejně jako vzít zbraně a jako domobrana zakročit.
Cesta k nápravě je jako vždycky u chování dlouhá,
pracná a s nejistým výsledkem. Od pogromů nás tak zase velký čas nedělí
a ve vypjaté společenské situaci bych se jich v nějaké podobě nerad dočkal.
Rasové bouře v USA moji obavu ostatně dost posilují. A od nepokojů v Praze
v souvislosti se zasedáním MMF, kdy to místy připomínalo bez nadsázky květen
1945, zase tolik neuběhlo. A to šlo „jenom“ o neškodné aktivisty.
Viděl jsem v německé televizi besedu s muslimkou.
Burka připomínala průzor v tanku, ale ten je asi 10x větší. Nebyly jí vidět
ani oči. Přesto hájila své nezadatelné právo ji nosit. I v Německu, kde
takto nelze zjistit její identitu. Jakou asi bude mít fotku na dokladech?
To právo má, ale ve „svém“, tam, kde to právo připouští či nařizuje. V
Německu by ho mít neměla.
|