Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Zmatek (Oprava), 10. 11.

Včera se mi povedlo zazmatkovat. Nahozený článek o dusičnanech jsem dodělával v nevábném prostředí neupravené místnosti. To není omluva ani výmluva, jen konstatování. Měl jsem to nechat na jindy. Takže dvakrát dusičnan sodný v jedné větě a bůhvíjak se objevivší dusičnan fosforečný padají na mou hlavu.
    Naštěstí volby vyhrál Trump a lidi mají jiné starosti. Zmatek v průzkumech, které totálně selhaly, je věru horší než nějaká banální sloučenina. Jisté je, že vyhrál ten, kterého nikdo nechtěl, pravda, většinou proto, že byl ještě horší než Clintonová.
    Podle toho, jak se Trump choval a jak nám ho medializovali, to není žádná výhra. Otázkou je, jestli by Clintonová výhrou byla. Myslím, že její hlavní předností bylo její pohlaví – první žena v historii Bílého domu je věru něco. Asi možná všechno.
    Trumpa charakterizuje historka, kdy navštívil po prvním pozvání jakési město, kde vládne chudoba. Po zavření oceláren, které logicky natahaly z okolí pracovní síly, patří k nejchudším oblastem USA. Obamu zvali několikrát, nepřijel ani neodpověděl. Tak mu napsali, ať jde k šípku s celou partají, a pozvali Trumpa. Ten přijel (byl to z dnešního pohledu první významný politik, co se tam objevil, od roku 1962). Koho asi tam i jinde volili?
    Nejvíc se jízlivě bavím nad reakcemi expertů, kteří ještě včera měli jasno, proč vyhraje a má vyhrát Clintonová, ale dnes mají stejné jasno, proč vyhrál a musel vyhrát Trump. Jestli bude nový prezident z kategorie našeho Zemana, mají se Američané na co těšit. Média mají patrně stejná jako my, co do kritičnosti, objektivitě a nestrannosti... Když včera redaktor ČT24 mluvil s lehkým despektem o obrazu, který o Trumpovi šířila mainstreamová média, zjevně svou rodnou hlasatelskou hroudu nemyslel.
    Jenže mezi Zemanem a Trumpem je zásadní rozdíl, který první z nich nechápe a druhý o něm neví. O Trumpovi víme, že byl a vyjadřoval se jako hulvát a macho - jenže před 20 či kolika lety. Na Zemana to přišlo až před několika lety. V USA skončilo coby-kdyby a nám zbývá to, co vždycky: čekat a pozorovat, souhlasit nebo nesouhlasit.
Holandsko jde dál (Glosa), 10. 11.

V Holandsku se dva ministři rozhodli prosadit eutanazii nejen v případě extrémního utrpení při nemoci, ale i tehdy, když se někdo rozhodne skončit se životem, protože nevidí smysl dále setrvat na tomto světě. Bude to ještě zajisté trvat, ale věřím, že se to podaří.
    Můj názor je už roky konzistentní: život není dar ani zázrak, kterého si má vážit, chránit ho atd. To jsou jen takové pseudohumanistické, pseudonáboženské a pseudofilozofické žvásty. Život je jakási na biologické (zatím) podstatě založená entita, o jejíž vznik se nikdo nezasloužil, takže není třeba být komu vděčen. Už proto, že život si na vlastní kůži odžije sám.
    Zajisté se rozhodnutí o ukončení života na základě rozhodnutí nemotivovaného zdravím či nemocí může ukázat někdy mylné. K defraudaci se přizná pravý pachatel, nevěra partnera se vysvětlí jako omyl a bezvýchodná situace má nečekané řešení. Však taky je rozhodnutí o ukončení pobytu na tomto světě plně na triku toho, kdo ho dělá!
    Stejně jako neseme odpovědnost za veškeré své činy, bez ohledu na jejich závažnost či následky, neseme i za rozhodnutí skončit. Je trvalé a nezvratné, to je pravda, ale taková jsou přece i ostatní. Co se stalo, nejde odestát, v dobrém ani ve zlém.
    Odpůrcům připravovaného holandského záměru stačí vyrazit z rukou argumenty prostým a nezpochybnitelným argumentem: kdo chce, ten svůj život skončí. Nikdo mu v tom nezabrání, i kdyby se na hlavu stavěl a ušima odstrkoval. Není spíše naší povinností nenutit ho nedůstojně skákat pod vlak, polykat nespolehlivé prášky, lézt do výšek a skákat do hloubek, rvát si pistoli do úst a pak si jen ustřelit bradu? A místo toho ho se ctí vyprovodit na onen svět, být s ním ve chvíli pro něj jistě nelehké, ale vysvobozující.
    Náš život je jen a pouze náš a jen my s ním máme právo naložit podle svého uvážení (pokud nejde o rozsudek soudu). Nutit někoho, aby žil, když nechce, je jako přesvědčovat člověka, který při spatření špenátu zvrací, že to jídlo je báječné...
    P. S. Zneužití? Procento asistované eutanazie je v zemích, kde je povolená, dlouhodobě kolem tří procent.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání