Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Citát týdne
Oznámit, že Izrael nemá žádné vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků, je jako říci, že Čína nemá žádnou vazbu na Velkou čínskou zeď a Egypt nemá žádnou vazbu na pyramidy.
B. Netanjahu, izraelský premiér

Ohlédnutí (A týden uplynul), 24. 10.

* S EET si ještě užijeme, protože jak se ukazuje, představy tvůrců projektu o spolehlivosti a možnostech internetového připojení jsou dost naivní, jak ukazují časové limity pro odeslání. * Finanční gramotnost našich zákonodárců je mizivá, jinak by poslanec Votava (ČSSD) věděl, že sleva na dani 20 tisíc na dítě neznamená, že rodina má za rok o 20 tisíc víc. * Na blížící se zimě jsou, jak říkají meteorologové, nejhorší ranní mimina. * Horáček to s kandidaturou na prezidenta myslí vážně – jen to ne, další Zeman, to už se toho raději ujmu já! * Někde jsem četl, že diagnóza z kapky krve se ukázala být podvodem: americká lékařka zfalšovala výzkumné zprávy – ale strýček Google mlčí. * Život tropí hlouposti: ještě doznívá posměch Zemanovi za jeho výrok o umisťování migrantů na řecké ostrovy a kromě Orbána se přidal i německý ministr vnitra, britský ministr zahraničí a další. * UNESCO se opět ukázalo být sterilně úřednické, když hodlá Zeď nářků přiřknout Palestině a Izrael ignorovat – mají tam vůbec podnikového psychologa? * Rakousko hodlá vyvlastnit a zbourat dům, kde se narodil A. Hitler – vzpomněli si opravdu brzo a hlavně nesmyslně. * Pěkná ukázka bezvýchodnosti je na videu o tsunami: vypadá to, že vodní jazyk si s autem hraje – jeho rozvážný řidič dal dokonce při otáčení ukázněně (levý) blinkr! * Ubohost našeho vládce dosáhla další kritické meze: strýc ministra Hermana nedostane kvůli jeho setkání s dalajlámou od Zemana metál. * Ještě víc však nechápu, že se někdo může bavit vtípky na konto tandemu Zeman-Ovčáček – dělat z ubohosti humor je jako se smát postiženým? * V této návaznosti apeluju na voliče, aby nepodporovali kandidaturu Drábové na prezidenta – buďme rádi, že ji máme tam, kde je nenahraditelná!!! * Nechápu, jak může psychicky nenarušený jedinec navrhnout a udělit státní metál zpěváku Hůlkovi!!! * Ovčáček se omluvil za obvinění dispečerů, že zpozdili Zemanův let na pohřeb Kováče – něco zvláštního se děje... *
50 odstínů šedého zákalu (Editorial), 24. 10.

Pondělí. V neděli večer jsem ještě večer stihl ve Veselí koncert norsko-české kapely Foyn Friis Quintet. Friis je norská zpěvačka, kromě ní ještě Norsko zastupoval kytarista. Pěkná směs autorských skladeb proložená sem tam standardy ve vlastním podání.
    Málem jsem ráno zaspal odvoz auta do plynového servisu, jak jsem pořád poposouval budík. Opravář, specialista na LPG, měl zařízení, takže projel celou elektroniku. Je v pořádku, nastavil jinak teplotu iniciace plynové krabičky a počet otáček pro sepnutí, který byl tak nízký, že systém nevěděl v nastalém období chladu, a zoufale pípal.
    Krtci ze dvora to zřejmě vzdali a věnují se rytí na zahradě, což jim toleruju a hromádky jen rozhrabuju – je to taková ranní procházka. Vosy to naopak nevzdaly a pořád zkoušejí obnovit hnízdo ve spáleništi. Nasadil jsem další plamenný úkon. Snad jim to konečně dojde.
    Našel jsem nástroj na stahování videí z YouTube a propadl jsem mu. Stahuju si hudbu. Sice je až na výjimky z průměrné kvalitě, ale jsou to kousky, které se jinak těžko tak lehce shánějí. Zaměřil jsem se na varianty legendární skladby v 5/4 rytmu Take Five od D. Brubecka. Ta i u něj prodělala zajímavou anabázi od strojového frázování až po osvobození se od formy a volné hraní v rámci oněch pěti čtvrtin.
    Nasbíral jsem na třicet variant, vesměs v jiném obsazení a naštěstí často i provedení. Varianty klasická, latino, reggae či ska, nástroje housle, kytara, syntezátor a další jsou někdy vysoce zajímavé.
Úterý. Začal jsem hledat kliniku, která mi odoperuje šedý zákal. Jako vždycky je to anabáze. Každé pracoviště má unikátní výbavu, unikátní postup, unikátní čočky a tisíce děkovných dopisů. A jako u telefonních operátorů – každá používá jiná slova pro svou nabídku. Vstupní prohlídka jednou je v ceně, jindy ne nebo za jistých podmínek, každá podporuje jiné pojišťovny, vyžaduje jinou proceduru, nabízí jiné zákroky v základní verzi zdarma a jiné v doplacených nadstandardech.
    Je to schválně, to mi nikdo nevymluví. Jak mám přijít na to, že monofokální čočka znamená korekci dioptrií a blízko nebo dálku? Monofokální znamená jedno ohnisko, které mám i teď, akorát vidím dobře bez brýlí jen na střed.
    Odpoledne jsem sedl na vlak a odjel do Zlína. Měli jsme s DD lístky na koncert v sále Kongresového centra. Přijel jsem raději dřív, protože tři přestupy nejsou zárukou hladké cesty. Tentokrát byly. Ve Zlíně jsem byl po páté, na třetí pokus jsem našel vchod do centra a vyzvedl lístky. (Mohl jsem si je vytisknout doma a přijet později, ale rezervační systém mě po zaregistrování se a koupení a zaplacení lístků odmítl vpustit. Neznal mě, ale paní v pokladně mě tam viděla.)
    Do sedmi bylo dost času, i coural jsem po městě a hledal nějaké občerstvení. Před šestou jich byla řada zavřená, další zavírala. Nebylo se čemu divit – v centru bylo asi tolik lidí jako v Miloticích na návsi v tuto dobu. Takže skoro nikdo. Co se děje, kam to Zlín spěje? V šest mrtvo... Koncertní sál mě zarazil. Připomíná svými hladkými ochozy nákupní centrum. Hladká stěna a dutý prostor nepatří k akustickým perlám. Možná se vysunou někde tlumicí panely, nevím. Vygůglil jsem akorát, že akustika je vynikající díky sklocementovým deskám, ale podrobnosti nikde.
    Koncert herečky B. Hrzánové a kapely Condurando byl komorní, takže na akustiku nárok nekladl. Hlavně byl příjemným překvapením jak po stránce textové, tak hlavně hudební. Akordeonista M. Biháry byl sám o sobě zárukou kvality, mladý americký trumpetista s perfektní češtinou i trubkou úchvatný. Také basák a houslista, syn Hrzánové a Holuba, byl příjemným překvapením. Jedinou slabinou repertoáru byl záměrný cajdák, který byl tak echt, že byl na hraně mé tolerance.
Středa. Ráno jsem přejel vlakem z B., kam jsme logicky odjeli po koncertě, na grunt. Pokračoval jsem v zařizování růžového pokoje, přesněji opatřil jsem veškeré nožičky podložkami, abych při posouvání nábytku za účelem zjištění kam s ním, nepoškrábal podlahu. Malování umístění na papír není k ničemu, některé věci chtějí být tam a tam, jiné vedle sebe nesnesou jiné.
    Pokračoval jsem v hledání vhodného pracoviště pro operaci. Jedna klinika se mi ozvala s odpovědí na dotaz. Paní u telefonu předtím zřejmě pracovala v call centru, soudě podle kompetentnosti a chování. Ačkoli dotaz byl písemný a obsahoval zmínku, že na webu ta informace není, paní mi snaživě přečetla to, co bylo na webu. Dále mi ozřejmila netriviální fakt, že mají řadu různých čoček, a informaci zakončila dotazem, na kdy se chci objednat. Inu call centrum...
    Pro ty, co tvrdí, že se nikdy neoperují obě oči současně: „Ceny platné pouze při operaci obou očí v jeden den na všech pracovištích kliniky XXXXXX v ČR“.
    Jinak jsem zjistil, že operace (šedý zákal) hrazené pojišťovnou jsou zásadně ty ultrazvukové (pokud pracoviště nabízí i laserové, zmiňuje ultrazvukové s lehkým despektem), laserové se platí a není to málo. Vstupní vyšetření je někde zdarma, jinde se nakdy platí (ale to z webu nevyčtete). Narazil jsem i na zmínku, že pacienti od VZP projednají financování s lékařem v den prohlídky. Nekomentuju.
    Název knihy a nového filmu Lichožrouti je de facto chybný. Liché ponožky nikdo nežere, ty naopak zůstávají. Tvorové požírají zásadně ponožky sudé, takže jde o Sudožrouty. Vím, že je to hloupost založená na neznalosti, ale i tato hříčka ukazuje význam detailu.
Čtvrtek. Když jsem vstal, jako první věc „na pořadu dne“ bylo natažení budíku na 7:30. Opět jsem totiž vstal až po MASHi. Nejde o to, že jsem ho neviděl, ale porušil jsem svůj úmysl nespat dlouho. Tento rok jsem skoro bez přivýdělku, což by nebylo tak špatné, jako že nemám co dělat. Proto říkají důchodci, že nemají čas: absenci práce si, pokud nechtějí shnít zaživa, nahrazují tím, že dělají něco jiného.
    Najít jakoukoli činnost, dokonce užitečnou, není problém. Nepatří sem ovšem věnčení psa či vyzvedávání vnuků. To je služba, také užitečná, ale není to činnost ve smyslu práce. Něco, co dostanete za úkol, musíte v termínu a podle zadání udělat, odevzdat a dostanete zaplaceno. Hlídání dětí sem nepatří, přestože je to odpovědné, náročné a nevím, co – proto matky na mateřské po (biologickém) čase doma psychicky strádají. Lenost není zdaleka lidskou přirozeností.
    Mám toho na práci nad hlavu, se stavem prostředí, kde žiju, nejsem ani zdaleka spokojený. Jenže je otravné pořád dělat něco pro nápravu, když mna konci je... co? Hotový systém vyžadující jen minimální údržbovou pohotovost. Tato cesta není cíl ani náhodou.
    Při výběru místa pro operaci zákalu jsem si uvědomil, že umělci mají nějaký šestý smysl pro výběr těch nejlepších řešení, bez ohledu na jejich povahu.Vycítí, která klinika je nejlepší, která banka je nejlepší, které pojištění je nejlepší, který volně prodejný lék je nejlepší; a jdou i do technologické hloubky. Soudím tak podle doporučení, jež udílejí a jímž se pracoviště a firmy honosí. Není v tom samozřejmě nic nadpřirozeného, za patřičnou slevu mám tuto schopnost také.
    Večer jsem odjel do UH vyzvednout objednanou nabíječku, předat dva litry úžasné mandlovice a zajít na koncert do místní Reduty. Připojila se i DD. Hrál kvartet L. Oravce s hostujícím saxofonistou z Rakouska.. Repertoár byl převážně vlastní, sem tam nějaký standard jako koření – tentokrát nádherná balada I fall in love to easily. Za zmínku stojí vynikající klavírista a hlavně basista a zvukař. Tak nádherně ozvučený kontrabas se jen tak neslyší.
    Pátek a víkend. Ráno jsem vstal a marně hledal slipy. Zbytek oblečení byl u postele, slipy nikde. Ani pod postelí, ani v posteli. Dál jsem nepátral, přece si je nesundávám jako první někde jinde! Prostě jsem je nenašel. Možná existují také Slipožrouti a další. Postrádám třeba svinovací metr a nový řezací nůž. Jak zařizuju růžový pokoj, nikam jinam jsem je nenosil. Mám sice další (jen blázen má jeden kus od nářadí), ale z principu jsou jinde, tam, kde budou chybět, když je přenesu. Zřejmě skřítci Pořádníčci změnili profesi a stali se z nich Bordeláříci.
    Něco se děje na trhu řemeslníků. Marně sháním firmu na úpravu zakoupeného minibytu. Natáhnout přívod vody a odpad na jiné místo a taktéž odpad, oboje venkem při podlaze, a udělat malou sádrokartonovou příčku je zřejmě nezajímavé. Oslovené firmy nemají zájem, prý toho mají moc. Odpady bych nakonec udělal sám, ale příčku ne, už kvůli dovozu materiálu, ale hlavně kvůli enormnímu času, co si to i laika vyžádá.
    Opakem synergie je co? Při stěhování se rozklížil rám jednoho obrazu a nechal jsem si ho opravit. Měl jsem to udělat sám, jen to za 160 korun slepili, takové ty rohové úhelníčky pro zpevnění tam nedali. Pak se ovšem ukázalo, že rozklížení nebylo jen tak, protože sklo někdo uřízl kopytem a nevejde se o milimetry do spraveného rámu. Musí se obrousit nebo udělat nové – ještě nevím, co je levnější. Čekám ještě, že se obraz nakonec utrhne ze skoby a rozbije, přičemž poškodí podlahu. Jak říkám, opak synergie.
    Odpoledne jsem sedl na vlak a jel do Zlína na setkání gymplu po 50 letech. Měl jsem poněkud nejistý pocit na základě mailového šumu z týdne. Kamarád poslal všem naskenované tablo s poznámkou „abychom se poznali?“. Vtipně jsem dal Re „a ty jsi který?“ Na to se ozvalo několik spolužáků s tím, co to má znamenat... Vysvětlil jsem to jako pokus o vtip a čekal, jak to dopadne. Dobře, nakonec jsme nově příchozí vítali „a ty jsi který?“ U některých se podoba v prvním ročníku a na tablu lišila také dost.
    Sešlo se nás asi 18, nedostavili se chroničtí nechodiči a pak hlavně ti, kdo se dušovali, že určitě přijdou... Přišel dokonce jeden, který od prvního srazu, kde došlo k malému incidentu, nechodil. Čas udělal své. Naopak asi definitivně nepřišel jeden, který po 68 emigroval za moře a ani po letech ho – možná až okázalé – distancování se od vlasti nepustilo.
    Úlevné bylo opuštění myšlenky společného scházení se s dívčí třídou, kdy se nekonečně dlouze probírala vnoučata a jiné babské zájmy. Vystačili jsme si sami, detailní líčení zdravotních potíží některých vnoučata nahradily...
    Na Podvesnou k neteři, kde jsem nocoval, jsem se s úlevou svezl s několika dalšími, co jeli tím směrem, už po půlnoci. Vysadil jsem se na Spojovací a seběhl jsem, co mi klouby dovolovaly, dolů. Při přecházení kolejí jsem si vzpomněl na matčino nabádání „a ne abyste šli po kolejách“, míněno cestou do školy. Trať vedla souběžně se silnicí a chodníkem. Nemusím říkat, kudy jsme šli. V noci to vypadalo směrem na Bartošovu čtvrť takto, ráno, když jsem šel na vlak na zastávku, opačným směrem takto.
    V Bzenci jsem vystoupil, protože se ozvala DD, že je poblíž. Nabrala mě a jeli jsme do Blatničky na výlov kaprů. Poté, co jsme vystáli frontu na pokrmy z nich, se ukázalo, že smažený došel. DD si dala kapří karbanátek a já ve vedlejším stánku kapří hranolky. Pak jsme v pěkném počasí obešli rybník a jeli na grunt.
    Večer jsme odjeli busem do Kyjova s tím, že zpátky pojedeme mým autem tam v pátek zanechaném. Napřed jsme viděli velice vtipnou hru Neuspokojená z prostředí nemocnic pro dlouhodobě nemocné. Hrálo kladenské divadlo VAD, byla to jeho vlastní hra, vtipná a zahraná náramně – kam se hrabe Aristokratka a Jezerka. Klobouk dolů.
    Půldruhahodinový kus byl bez pauzy, takže jsme z následujícího koncertu Drumless Quartetu, ani ne pět minut od KD, v kavárně Pražírna, o moc nepřišli. Kvarteto (kontrabas, kytara, saxofon a trubka) hraje bez bicích, ale ani to člověku nepřijde. Mají vymakané aranže, bicí by vysloveně rušily. Vychutnával jsem si melodické nástroje. Po návratu jsme svorně usínali u Spravedlnosti v krvi, takže proč dopadla, jak dopadla, nevíme.
    V neděli jsme pouze silou opustili lože v deset. Podle plánu jsme zajeli na houby, ale nález byl mizivý. Lidí a aut bylo v lese dost, ale hub ne. Ani „prašivek“. Pár holubinek a kotrč na polévku stačí. Upekl jsem koráb z domácí kachny spolu s jatýrky. Zelí bylo (jatýrka byla jako předkrm, s feferonovou tatarkou), ale knedlík nahradily opečené brambory ze soboty uvařené.
    Hlídač katastru mi oznámil zápis do katastru týkající se nebytové místnosti na Barrandově i s pozemkem pod domem, takže čekám, že v nejbližší době se udělá fyzický převod bytu a elektřiny. Kamarády čeká stěhování, a mě minimalistické zařizování. Tím zmizí jedna z nepříjemných povinností a budu moct dokončit vybalování přestěhovaných věcí. Jedna z pracovních verzí růžového pokoje je už v užším výběru, ještě mám jednu variantu.
    Sýkorky už zařízeno mají... Krtek podniká poslední marné pokusy, jediná možnost, jak ho nepustit nahoru. Leze zleva pod dlaždicí, už tam není písek, jen kameny a polínka, ale nevzdává to. Já taky ne. Růže na podzim – je nějaká pranostika? A něco z USA: vinaře trápí japonský brouk, nevím, jestli je to msta za amerického brouka u nás, ale réva po jeho akci moc pěkně nevypadá.
    Perlička nakonec. Nemohl jsem si vzpomenout na heslo do LinkedInu. Poslali mi odkaz na jednorázové přihlášení. Přihlásil jsem se a samozřejmě jsem chtěl staré heslo změnit. Nešlo to, protože bylo třeba nejprve zadat stávající heslo... Inu profíci.
    Po uzávěrce: Seriál Polda, který začal v neděli na Primě, je sice poněkud za vlasy přitažený (postava detektiva, který byl 20 let v bezvědomí, by se hodila spíše pro politika) a podobá se modelu seriál Rapl, nicméně je to téma divácky vděčné. Spáčilová bude spokojená – policie používá auta s označením Pomáhat a chránit, popřípadě české škodovky. Žádná Alfa či Landrover jako v Raplovi.
    T. Baldýnský je poněkud sebestředný a má o sobě velké mínění, což dokazují jeho Poslední slova v Lidovkách. Samozřejmě se přeceňuje. Jeho seriál Kosmo, který začal na ČT1, má sice slibný námět, ale provedení je čajem z obnošené ponožky. Ten se dá pít, pokud ho osladíte, přidáte citron a dva velké rumy. Kromě kozaté Plodkové na něm nic zajímavého není, pamětníci pochopí, proč ho označuju za komunální satiru.
    Oba seriály jsou si podobné svou nevynalézavostí či používáním osvědčených postupů, jenže holt když dva dělají totéž...
Výmysly (Meditorial), 24. 10.

Uznávám, že je slušné odpovědět na pozdrav či pozdravit, ale někdy je to na bednu. Mistrem kumulativních pozdravů je Kalousek s jeho „příjemné a klidné slunné časné odpoledne“. Má to logiku, zatímco Gazdíkovo „hezký dobrý večer“ už ne. Hezký a dobrý jsou v tomto případě skoro synonyma.
    V novém českém seriálu ČT Kosmo je postava Antona Hrabiše. Není mi jasné, proč nás autor T. Baldýnský přesvědčuje, že inspirace A. Babišem je nesmyslná, když to samozřejmě neobstojí? Kdyby použil jméno Karel Mareš, byl klid, jenže to by zase nebylo ono.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání