Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
(Citát týdne)
Evropa, kterou bude po odchodu Británie určovat francouzský centralismus prováděný s německou pečlivostí, mě naplňuje hrůzou.
K. Schwarzenberg

Ohlédnutí (A týden uplynul), 12. 9.

* Unie odsoudila firmu Apple k zaplacení velké pokutu Irsku za jakési porušení čehosi, ale Irsko pokutu nechce – rovné banány a křivé okurky zřejmě úředníkům nestačily. * Povinné informace o podílu českých potravin v supermarketech už povinné nebudou: ukázalo se, že to není k ničemu – to ovšem bylo jasné předem. * Ani nový zákon o registrech motorových vozidel neřeší nesmysl, že člověk nemůže sám vozidlo odhlásit, ale za nepřihlášení má nadále zodpovědnost. * Elektronické evidenční pokladny neumějí řešit to, že si jednu pizzu koupíte s sebou a druhou sníte na místě – a což když jídlo zaplatíte, ale nesníte všechno a zbytek si vezmete s sebou. * V jednom letním článku o zmrzlině jsem četl, že obliba točené je naším specifikem (jako že jsme blbí) – zřejmě náš stát utáhne celosvětový průmysl výrobců strojů na točené zmrzliny... * Nemocnice vykazují v účetnictví katalogovou cenu přístroje, slevu od dodavatele sice neprobendí a dokonce zaúčtují jako příjmy, a považují to za legální – k jejich smůle zdravotní pojišťovny ne... * Britové postaví v Calais čtyřmetrovou betonovou zeď, která má bránit migrantům v nasakování na nákladní auta před vjezdem do tunelu – symbol železné opony už dávno není tím, co dřív. * Ukázka chybné interpretace: císařským řezem se rodí více dětí obézních, takže by se měl omezit – stačí uvážit, že častěji se používá u obézních žen, a je po senzaci. * * Stávky nemám rád, ale ta řidičů autobusů má hodně do sebe: hodinová mzda cca 60 Kč je s ohledem na náročnost a odpovědnost směšná – tolik má člověk zakládající zboží do regálů. *
Karasi (Editorial), 12. 9.

Pondělí. Začal jsem překládat knížku o Photoshopu, ale bez originálních obrázků to nejde. Němčina má svérázné termíny pro běžné ovládací prvky, až zavádějící. Dvě stránky jsem dělal 40 minut, to bych nestihl. Začal jsem vyklízet „pod návratím“, abych konečně postoupil ve vybalení věcí z Kralup. Umínil jsem si, že s přesouváním za účelem dalšího přesouvání je definitivně konec. A vyhazuju. Zelená lednička ještě z Hřešihlav půjde pryč, starý plynový sporák z gruntu také, ojeté gumy ze starého auta jakbysmet atd. atd.
    Pak jsem štípačkou poštípal několik polínek. Ovládání vymyslel nějaký úředník. Musíte si kleknout, jednou rukou stisknout spínač, druhou stisknout páku pojezdu a oboje držet. Tím se vaše hlava ocitne asi 30 cm od štípaného polena – opravdu bezpečná práce. Ani když štípačku položím na kozy to není o moc lepší. Zkusím s pomocí kamaráda a bez porušení záruky vymyslet řešení, aby buď stlačení pojezdu zapnulo spínač, nebo ho přemostím a budu spínat nohou.
Nato jsem odjel do sklepa a začal flaškovat loňské víno. Nezdá se to, ale neustálé chození po schodech a nalévání vína do lahví mě docela zmohlo, takže jsem dopil zbytek, poklábosil s kamarádem odnaproti a jel po dvou skleničkách nepřirozeně ovíněný domů. Druhý díl seriálu Rapl mě přesvědčil, že je sice založený na osvědčeném modelu detektiva hulváta, ale zaujal mě víc než poněkud sterilní Mordparta s Bartoškou. Už vizuálně připomíná Rapl styl noir, Mordparta se tváří sofistikovaněji, ale nejde jí to. Uvidíme.
Úterý. Přišly mi na účet peníze za zlomený palec – pokryje to celý rok pojistného. Přešel jsem na praktickou dietu, protože zhubnout musím. Nekupuju nové potraviny, pokud nespořádám už nakoupené. Funguje to přinejmenším v tom, že sním míň. Samozřejmě pokud se to nezkazilo... Chleba, rohlíky, trvanlivé uzeniny, zbylé uvařené jídlo... Rohlík se, pokud není z Kauflandu, dá jít i po několika dnech. Nechutná sice tolik, ale tím spíš.
    Večer mě lákal kamarád na pohárek, ale odolal jsem, protože mám pocit, že jenom ochutnám a mám Škromachovo promile. Druhý den se ukázalo, že se kamarádů sešlo víc a posezení se protáhlo. Na jedné straně to bylo škoda, na druhé jsem doma stejně usínal.
Středa. Začal jsem dokončovat předsíň. Měl bych sice začít vybalovat krabice a umisťovat dovezený nábytek, ale když je tak pěkně... V podstatě jde o pár dlaždic, ale protože pod nimi je rozvod vody a odpadu a už se jednou muselo sekat, nedělám to napevno. Mohl jsem tam udělat šachtu a dát poklop, což mě napadlo, nevím sakra proč, až když už jsem otvor zaplnil polystyrenem a zamázl betonem. Ach jo. Současně s tím dělám na tom místě polici, proto nemůžu postupovat rychle.
    Odpoledne jsem pokračoval ve flaškování, skoro jsem to dokončil, ale došly mi špunty. Zbytky z demižonů jsem slil dohromady a budu mít demižonek směsky ze směsky, tramínu a klaretu.
Čtvrtek. Neuvěřitelná byrokracie nastala při převodu vozidel. Volal mi pán ze Šumperka, který ode mne koupil auto, že mu ho tam nezaregistrují, že se to musí udělat v místě bydliště prodávajícího. Kdo takovou pičovinu vymyslel? V době elektronizace státní správy se musí ryze úřední akt dělat jako za France Josefa? S ohledem na tom, že řidič musí mít s sebou doklady, aby mohl odjet, je kupování mimo úřední hodiny vyloučené, protože neuděláte kopie a ani je, ani plnou moc neověříte.
    Alfa mi zatím dělá radost, přes ty nevypočitatelné projevy občasného svícení kontrolek, rádio, které si samo určuje hlasitost (pro fajnšmekry: ozvučení je značky BOSE) a nemalou spotřebu. Jízda v ní je požitek, nikdy bych neřekl, že to zažiju. Paradoxní je, že jezdím pomalu, protože mám pocit, že jedu rychle. Jet padesátkou v obci není problém, ale že mimo ni jedu 70-80, nikoli 100-110 (ano, mám s tím problémy), a jsem spokojený, je na pováženou.
Pátek a víkend. Letos mám problém s karasy. Už je chovám roky, pořád stejně, nic se nemění. Letos začali být hákliví na vodu, co chvíli vystrkovali čumáky z vody a lapali po vzduchu. Vodu jsem dřív měnil jednou dvakrát za rok, letos po měsíci, pak po dvou týdnech a tentokrát, když jsem na radu prodavaček v Akvaristice vyměnil jen část vody, protože jim to jinak nedělá dobře, to nepomohlo vůbec.
    Na webu jsem si našel, jak jsou karasi odolní, nevadí jim bahnitá voda ani na kyslík chudá. Nikdy neměli problém s výměnou vody. Prodavačky se zachovaly, no jako ženské. Jasně jsem jim popsal závadu, zdůraznil, že stejně s rybami zacházím sedm let, ale marně. A nejsou na slunku, není jich tam moc atd. atd. Prý mám odkalovat. Podivil jsem se – nenáročná ryba a odkalovat? Opět jsem připomněl, že prostředí a jednání s rybami se nezměnilo. Přišla kolegyně a zbytečné dotazy se opakovaly. Odešel jsem.
    Něco je zřejmě ve vodě, když pouhé naředění čistou lapání po vzduchu neustalo. Mám na dvoře starou káď, částečně rozeschlou, je v ní asi 20 cm vody, od jara. Dal jsem jednoho karase zkusmo do ní (šel kupodivu snadno chytit, jako by nebyl ve své kůži), chvilku také lapal, pak vyplivl granuli, která mu asi nejela, a pohroužil se spokojeně do kalné vody. Dal jsem tam všechny, na hladinu nezavítali.
    Horké počasí mě přimělo zkusit, jestli přece jenom není někde otevřené koupaliště. v UH je akvapark, ale to není nic pro mě. Kyjov nic, Dubňany nic, Veselí nad Moravou nic, Hodonín – sláva, jedou celé září. Sice chtějí za odpoledne 70 ká, ale budiž. Koupaliště je moderní, s řadou atrakcí jako proudy vody, vířivky, vlny, protiproud atd., a celé z nerezu! Atrakce, stěny, dno, všechno. Už chápu to vstupné.
    Večer jsem si dal v Kyjově příjemný groove v podání rakouského tria Andi Wilding Groovetet, k němu popil ledový točený cider a vodu s citronem, takže jsem mohl odjet pohodlně autem bez promile na grunt.
    V sobotu bylo všechno jinak: karasi zase lapali po vzduchu. Rozhodl jsem se nechat je tak do večera a pak se uvidí. Dokončil jsem dlažbu, milimetrový schůdek u zdi jako by nebyl. Pak jsem skočil na kolo a mazal do Vlkoše, tam ho zamkl u hospody a šel na vlak do Hradiště. Slavnosti vína a památek jsem si zvolil i kvůli počasí. Bohužel bylo tak horko, že se víno i burčák musely konzumovat s velkou opatrností. Coural jsem po městě a koštoval, co se dalo. Po páté jsem zase odjel vlakem do Vlkoše a kolem zpět.
    Karasi žili, ale na hladině. Ulovil jsem je cedníkem, dal do igelitky, sedl na kolo a odvezl je do nedalekého rybníka. Kamarádi před sklepem, kam jsem posléze odjel, to komentovali tak, že je stejně sežere štika. To ano, ale umřou svobodní a zdraví. Co víc si ryba může přát?
    V neděli ráno jsem očistil položenou a zaspárovanou dlažbu a spěchal, stejně jako v sobotu, do Vlkoše, na vlak, a do UH. Tentokrát primárně za hudbou. S DD jsme se sešli před synagogou na koncertě klezmerové kapely Rabi Gabi a G., které tancem doprovázely Hradišťanky. Rabi Gabi hraje jiný klezmer než se běžně slyší. Je původnější, pokud se to dá říct – cimbálku doplnilo violoncello a harmonika. Bylo to velmi zdařilé, i stylizované tančení se velice vyvedlo.
    V poledne spustil na Masarykově náměstí Petr Bende s Grajcarem. Slyšel jsem je prvně a žasl jsem. Znám Bendeho ještě z dob před tou písničkovou soutěží, a jsem rád, že si zachoval svoje ideály a úspěšně je uskutečňuje. S Grajcarem a bubeníkem dokáže pomocí rafinovaných aranží zahrát neuvěřitelné kousky a není to jen cimbálka hrající něco, co je mimo folklór. Už rokenrol zněl jako od kapely a Bohemian Rhapsody byla těžko pochopitelně úžasná.
    Pak jsme ještě cárali, už ve stínu. Během koncertu jsem totiž zaznamenal varování v podobě přeexponovaného obrazu. Jinak to popsat nelze: vidím prostě přesvětleně, oslnivě až do běla. Dvě piva mě znormovaly, při nich jsme sledovali šermířské vystoupení, které mě také zaujalo. Jednak tam bylo asi 15 šermířů, druhak se rvali bez ohledu na vedro a zatřetí se mlátili jako o život. Zpátky jsem jel s kamarády z Milotic, kteří se tam objevili. Byl jsem vyšťavený, nikam jsem nešel a čekal jsem, až se ochladí. Samozřejmě aktivně, sem tam jsem něco udělal.
    Fotky: utopená myš ve sklepě, detail parní lokomotivy v UH, divné čmouhy na fotce klezmerové kapely, Hradišťanky, video z jejich vystoupení, copak asi bylo cílem této fotky?
Jazyk a význam (Meditorial), 12. 9.

V úterní ČT24 moderátor snaživě argumentoval, že všude ve světě je trend kouření na veřejných místech omezovat, jen u nás to nejde. M. Benda mu vysvětlil, že u nás se také omezuje, ale značným dílem jde o rozhodnutí provozovatelů, nikoli moudrého státu, který ví nejlíp, co dělat.
    R. Kvačková se školství věnuje dlouhodobě, ale ani to ji neopravňuje kritizovat ministryni školství Valachovou za mluvu, přestože tato mluví jako prase. V úterních Lidovkách totiž napsala „My starší mívali ve škole dílny...“. Bez „jsme“. Vynechání slovesa býti je v středočeské češtině sice běžné, ale v tomto případě už je to za hranou.
    Paroubek platí dceři školné 250 tisíc ročně – je to důvod k článku na titulní straně, jak např. učinila čtvrteční MfD? A není to skoro trojnásobek toho, co kdysi platila Buzková, ale více než dvojnásobek. Přesněji dvaapůlnásobek, což je běžné české slovo. Redaktorka R. Hrdinová je opravdu snaživá.
    Páteční MfD zvala na Pálavské vinobraní. Přípravy prý finišují, „po ulicích jezdí vozíky naložené hrozny, aby byl na sobotu připravený sladký burčák“. Zřejmě to zajistí speciální burčákové turbokvasinky...
    Zeman se prý vměšuje do opakovaných rakouských voleb tím, že pozval jednoho z kandidátů, ale že se s tím druhým sešel před časem Sobotka či Schwarzenberg redaktorovi čtvrtečních Lidovek nevadilo. Komentátorovi P. Kamberskému zase nevadí, že rakouský prezident svého času přijal našeho prezidentského kandidáta Zemana, protože mj. byl jedním z devíti. Prý ve finále by avšak ani on Zemana nepřijal. Zřejmě se Kamberský Fischera ptal...
    Sólokapr na závěr: výroční zpráva BIS netvrdila, že nám hrozí teroristický útok, jak tvrdila před týdnem média, ale že „... i na území ČR existuje potenciální hrozba teroristického útoku...“. Kdo pochybuje o schopnosti novinářské veřejnosti interpretovat a objektivně informovat, může definitivně svou víru ukončit.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání