Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Citát týdne
Když nebudeme jako oni, nebudou oni jako my.

Ohlédnutí (A týden uplynul), 1. 8.

Poslanec Zlatuška kritizuje odpor části poslanců proti novele směrnice o držení zbraní s tím, že teroristé použili repasované divadelní zbraně pocházející z „naší části Evropy“ – inu politik. * Policejní prezident Tuhý byl před dvěma lety proti zřízení centrálního kriminálního úřadu a dnes s ním souhlasí – je to opravdu „názorový veletoč“, jak psaly Lidovky? * Zabijačky jsou vzaty na milost v tom smyslu, že příbuzní si smějí výslužku odnést s sebou – o jaká velkorysost. * Babská rada: prach se „méně“ usazuje na nábytku, když ho omyjete vodou s lžičkou oleje nebo glycerinu. * Pouze jeden člověk z deseti prý umí správně dýchat – s ohledem na to, že dýchání je autonomní činnost neřízená vůlí, je hodnocení správnosti dýchání ryze subjektivní. * Lidé by měli pochopit, že posouzení toho, jestli je někdo „normální“, je jen věcí shody odborníků na tom, co normální je a co není. * Nový Zéland hodlá do roku 2050 vymýtit všechny nepůvodní druhy zvířat – zjevně čistá rasa láká všude na světě. *
Spálené mosty (Editorial), 1. 8.

Pondělí. Další cesta do Prahy, tentokrát za účelem odstěhování zbytku věcí, jež by posloužily v případě pořízení nějakého útulku tamtéž. Přestože bylo zdánlivě všechno připravené, trvalo další hodiny, než to (skoro) připravené bylo. Objevil se zeť, který dovezl třetí klíče a odvezl nějaké povlečení a elpíčka. Pak se sešli VS a MM s auty a naložili jsme existenční minimum. To už bylo jasné, že toho pořád zbylo moc, takže jsem začal vyhazovat. U VS jsme v nedaleké obci do bohatě prostorného sklepa, který svádí k bezbřehému „ukládání“ věcí deponovali dovezené kusy nábytku, chvíli poseděli a s MM jsme pak odjeli do Dejvic. U strýčka, kde mám dočasný azyl, jsem byl až před půlnocí.
Úterý. Ráno jsme odjeli do Kralup, naložili zbytek drobností. Zjistil jsem, že část věcí skončila omylem na gruntu a naopak část omylem nikoli. Mimo jiné jsem v pondělí zapomněl na podlahovou krytinu, vysavač, odsávač, koupelnovou skříňku… A nestihl jsem probrat sklep, kde mj. dlí několik desítek knih z edice Gentleman. Nastalo brutální vyhazování, přehrávačů, tuneru, sklenic na mouku, cukr a řady jiných použitelných komodit.
    Před polednem se objevila nová majitelka. Byt, který znala jako útulný, se po vyklizení jevil horší než bezdomovecké doupě. Ani nemluvila. Lstivě jsem toho využil, nemělo cenu jí připomínat, že tam je dost věcí (včetně těch krytin, které nechtěla – mohli jsme je srolovat a nechat na chodbě s příslibem pozdějšího odvezení, ale já už jsem neměl sílu) na vyhození. Nevšimla si jich… Na poslední chvíli jsem ještě sundal lustr z předsíně.
    Vyřídit SIPO (odhlásit poplatky za byt) jsme nestihli, protože nebyl úřední den. Ví někdo, jak se to dělá? Jde to písemně nebo telefonicky? V podstatě tím, že se ona přihlásí, bych měl být já z placení vyřazený… Nechce se mi tam jet, byť tam ve sklepě spočívá moje literární dílo.
    Po dovezení a uložení věcí v azylu jsem se vydal do Prahy vyřešit nějaké bankovní záležitosti. Na Václaváku mě chytla bouřka a do Kotvy jsem se dostal asi za hodinu, pomocí přískoků mezi domovními vchody. Stejně jsem promokl. Na odpolední víno v Růžovce nakonec nedorazilo tolik lidí, kolik slíbilo, ale ten hlavní ano. MV donesl slivovici, jíž jsem odměnil stěhovací četu, zbytek odebral PV. Z Růžové jsme někteří pokračovali rovnou do literární vinárny v pasáži Lucerna, neb zmíněný PV zajistil vstup na koncert americké skupiny We are scientist v Lucerna Music Baru. Jsou to mladíci, ale jejich hudba mi přišla nudná a patřící někam do minulého století. Přitom bylo nabito.
    Po nějaké době jsem se tedy vytratil a odjel do nedalekého Jazz Docku, kde hrál Honza Kořínek se svou kapelou Soultet, zpívala izraelská zpěvačka Mikey May. Už jsem ho roky neslyšel, takže nebylo o čem uvažovat. Kromě toho vtipná fotka byla víc než lákavá. Začalo se tradičně později, takže ani můj pozdní příchod mě příliš neochudil. Stihl jsem ještě dvě hodiny (včetně short breaku) hraní.
    Noční tramvaje mým směrem jezdí, jak jsem zjistil, každou čtvrthodinu, takže noční doprava byla bez problémů. Takto příjemně jsem uzavřel stěhovací anabázi.
Středa. Ráno jsem ještě vyřídil recepty na léky, poptal se na podmínky spořicích účtů v Moravském peněžním ústavu a jel nabitým vlakem via Brno. První vagon byl naštěstí volný, jinde samé výpravy zahraničních teenagerů. Přestup jsem zvládl a ve tři už byl na gruntu. Vypadá to tam teď nevábně, všude věci po stěhování a hlavně nedodělky, které nešlo řešit, dokud ty věci nedovezu.
    Ještě to dá dost práce, tuším, že do konce života budu mít co dělat. Praha už je definitivně jen cíl výletů. Grunt se z místa typu „chalupa“ musí změnit na „byt/bydlení“. Provizoria musí zmizet. Práce a úkolů je tolik, že se mi do ničeho nechce. Je dobře, když má člověk co dělat, ale není dobře, když se to nahrne. Je to opakem stěhování: tam nevíte, co zabalit a co vyhodit, teď zase musím řešit, co kam dát a jak. Nejsem typ, co si namaluje plánek místnosti a pak se rozhodne, co kam dát. Musím to vidět na místě, ujasnit si používání a určení jednotlivých kusů nábytku.
    Náladu mi ještě snížilo padlí, které zdecimovalo révu pnoucí se po dvoře tak, že zřejmě nejen nebude úroda, slibně nasazená, ale že réva odejde úplně. Vinohrad vypadá o něco líp, ale místy taky žádná sláva. Dokonce „divočáci“ jako Izabela jsou napadení.
Čtvrtek. Ráno jsem napsal po delší době něco komerčního (= honorovaného) a odjel do Kyjova vyřizovat. Nečekaně jsem pořídil u O2, kde jsem oznámil úmysl odejít s telefonem jinam. Novinka v podobě zablokování dat po dosažení limitu, platná od 17. 7., kterou mi esemeskou oznámili o týden později, mě vytočila. Mám limit 200 MB, víc nepotřebuju, a většinou s ním vyjdu; zpomalení pak mi nevadí. Zato vadí O2, protože prý čerpání i zpomalených dat znevýhodňuje ty, co řádně platí – demence tohoto argumentu je dalším důvodem odejít.
    Nemá smysl rozebírat, zda jde či ne o změnu služby (nepochybně – změna ceny jí není, změna parametrů ne-funkčnosti ano), zda opožděné informování je či není „řádným informováním“ podle Obchodních pravidel firmy (není). Prostě jsem chtěl odejít, měl jsem výrazně lepší konkurenční nabídku.
    Jen mě mátlo, že smlouvu mám do října 2017, když smluvně vázaný dvouročně jsem u mobilu do dubna sudého roku a u tabletu do října sudého roku. Rok 2017 prostě nesedí, ale to už neřeším. V prodejně O2 mě vyslechli, slečna se ani moc nenamáhala mě přesvědčovat, zavolala na centrálu, předala mi telefon s jinou slečnou, ze které posléze vypadla nabídka mít za stávající poplatek neomezené volání a SMS do všech sítí a 1,5 GB dat. Aspoň něco.
Pátek a víkend. Začal jsem pomalu vybalovat, ale daleko jsem se nedostal. Bude to práce na celou zimu. Už jsem se s tím smířil. Po poledni jsem zajel postříkat vinohrad, oidium řádí jako černá ruka. Některé hrozny jsou zdevastované na nulu, řada listů odešla. I na gruntu, kde jsem nikdy nemusel stříkat.
    Večer se odehrálo pravidelné letní setkání kamarádů a známých u ohně, buřtů, piva a vína. Letos bylo spojené se zkouškou mužského sboru, což obohatilo zážitek přítomných.
    V sobotu jsem vstával až v poledne, dospával jsem nejen pátek, ale i celý týden. S DD jsme svorně zamítli jakékoli akce v okolí, omezili jsme se na koupaliště a večerní dopíjení pátečních zásob.
    Neděli jsme zaplnili kulturou v blízkých Bohuslavicích, kde bylo folklórní setkání v místním Artmlýně. Ten je každým rokem dokonalejší, letos se konečně dočkal mlýnského kola, které mě inspirovalo k myšlence udělat něco takového na zahradě. Odešli jsme před koncem, když vystupovalo osm kontrášů, kteří jsou solí cimbálek. Zazpívala si s nim vitální devadesátka A. Kyliánová.
    Kouzlo jejich vystoupení ovšem bohužel povadlo, když se na pódiu objevil jakýsi anglický mladík a kytarou. Měl zahrát tři písničky a kontráši si měli jednu vybrat a zahrát. Odešli jsme po první, nesmírně unylé, smutné, nudné a dlouhé baladě. Měli mu povolit jen jeden kousek a poslechnout si ho předem.
    Při jednom návratuna grunt jsem si všiml u branky sedícího ptáčka, zjevně mláděte. Civělo na mě a nepokoušelo se ani vzlétnout, ani nevolalo rodiče. Bylo mu všecko zjevně jedno. A pohled do jihomoravské krajiny mluví za všechno.
Únik (Meditorial), 1. 8.

Pochvalu amerických médií, patřící síti našich knihoven (nejhustší na světě), musel samozřejmě někdo z našinců negovat. Byl jím „historik“ P. Zídek z Lidovek. Prý máme hodně restů, například v létě jsou považte knihovny na dva týdny zavírané, takže ten, kdo nutně potřebuje knížku, má smůlu…
    Obsah povídání aktérů aféry policejní reformy s poslaneckou komisí se přes veškeré utajení opět dostalo do médií. Ta se toho ujala se vší svou odborností, a tak jsme se dočetli, že prezident Tuhý varoval ty, na které se chystala „realizace“, pomocí „zahraniční SIM karty“. Nevím, jak komu, ale mě tento případ nezajímá, protože mu nerozumím a vím, že rozumět nebudu.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání