Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Citát týdne
Milujeme svobodné volby, ale nenávidíme ty, které jsme v nich zvolili.
St. Křeček, zástupce ombudsmanky

Ohlédnutí (A týden uplynul), 25. 7.

* Francouzský film Den dobytí Bastily má smůlu: napřed byl odložený kvůli loňským útokům v Paříži, teď ho stáhli kvůli útoku v Nice – říkat tomu ohleduplnost je pokrytecké. * Jeden muž našel tiket a výhru 15 tisíc vybral sám, za to mu hrozí až rok vězení – jestli máme takto nastavenou spravedlnost, tak potěš pánbu. * Tip, že Erdogan si puč vymyslel, sdílelo hodně komentátorů, ale to, že vyhlásí mimořádný stav, nikoho – přitom to bylo logické. * D. Trump se stal prezidentským kandidátem přesto, že opozice v jeho straně naplnila reguli stanov umožňující zvolit někoho jiného – to pěkně začíná... *
Záhada 18. krabice (Editorial), 25. 7.

Pondělí. Dva dny před dnem D jsem jel do Prahy hladce, jako by mi to chtěla cesta usnadnit. Sice Railjet nabral do Prahy 20 minut, ale to je brnkačka. A sedla si vedle mě paní, ten typ s taškama, co si je zásadně nedává nahoru ani pod nohy, ale na stoleček a na klín. Takový typicky ženský zvyk, mít všechno pohromadě. Takže jsem cestoval poněkud stísněně.
    V Praze jsem zašel na oběd, když už mi ujel Kralupák. Na Staré poště jsem si dal výtečné čerstvě smažené žampiony s bramborem a domácí tatarkou. Jako málokteří vědí, že turistické balení omáček a kečupů na stůl v dobrém podniku nepatří!
    Kralupy na mě dýchly bordelem, který jsem zaplašil dvouhodinovým psaním článků do zásoby. Pak jsem začal nerad balit a zjistil, že už musím postoupit do logistické fáze, kdy není jedno, co je kde položeno. Pustil jsem se do ložnice a pracovny, neb ta se stěhuje až na závěr. S úlevou jsem si večer dal Síť se S. Bullockovou a na usnutí kousek jakéhosi hororu se stejně mdlou zápletkou nemrtvých jako jiná díla.
Úterý. Po ránu jsem se potěšil dílem MASHe a pokračoval v balení. Přešel jsem na fázi vyhazování, neboť ztrácím přehled o tom, co se stěhuje kam a co se vyhazuje. Objevil jsem asi dva tucty zánovních prostěradel a povlečení. Přešel jsem totiž na krepový materiál a napínací prostěradla, kde mi stačilo točit dvě sady. Podařilo se mi je udat starší dceři, stejně jako část elpíček, jež věnuje jakýmsi známým provozujícím kavárnu nebo vinotéku.
    Před polednem jsem se odebral do centra, kde sídlí městský úřad, a podepsali jsme ověřeně smlouvu o převodu bytu. Přitom mě napadlo, jak je to s placením daně, neb se jednalo o tom, že ji bude nově platit kupující. Ukázalo se, že to sice prošlo parlamentem, ale pak se to zaseklo.
    Otázkou ovšem je, co je cena nemovitosti, z níž se daň platí. Protože v ceně je v tomto případě i provize, měla by se od základu odečíst. Jinak by se z ní platila daň dvakrát – jednou kupující, jednou makléř. A ke všemu jsem našel, že při prodeji bytu obývaného aspoň dva roky se daň neplatí, stejně tak když tam sice prodávající nebydlel, ale pět let jej vlastní. Už to vím – sice tomu nerozumím, ale neplatím. Naopak by to bylo horší.
    Balil jsem v podstatě celý den. Nakonec jsem už jenom sypal věci do krabice a napsal na ni „Různé“.
Středa. Po osmé přijeli maníci a začalo stěhování. Podařilo se mi uhlídat, aby věci zůstávající v Praze nenaložili. Skoro, jedny obrazy jsme naložili... Nakládání trvalo tři hodiny. Zamkl jsem byt, vyjdu ven – a auto nikde. Inu, nejlevnější není nejspolehlivější. To byl vtip, auto tam bylo. Stěhovák s ruskou výslovností a českým jménem Jaroslav Čáp vzal naštěstí přívěs, protože vezl ještě něco někam jinam. I to byl důvod dobré ceny 6500 Kč. Maximum bylo 24 tisíc, střed takových 13 tisíc).
    Hodinu jsme se plazili z Kralup na dálnici, naštěstí to řidič vzal prázdným levým pruhem. Podle asi dvou měsíců staré novoty prý nesmějí nákladní auta jezdit v pravém pruhu, takže od Černého mostu až do Spořilova pravý pruh stál nebo popojížděl. Co to udělá s emisemi je jasné. Kuriozitou je, že to platí i pro dodávky...
    Na grunt jsme dojeli po čtvrté a už za necelou hodinu bylo vyloženo a stěhováci odjížděli. Přišlo mi, že mám málo zabalených obrazů. Nezůstalo něco v autě, za tím, co vezli jinam? Rozbalil jsem je a hle, ty nejcennější nikde. Pak mi svitlo, že budou v krabici, jsou malé. Přeházel jsem 17 krabic a našel jednu s nápisem „Obrazy“. Byly tam.
    Okamžik – 17 krabic? Měl jsem jich 20 plus jednu starou, tři nové jsem nepoužil, takže by jich mělo být 18. Několikrát jsem je přepočítal, pořád 17, z toho jedna ta stará. Že bych nepoužil čtyři? Nebo zůstala ležet v Kralupech? V autě ani přívěsu nebyla. Už jsem byl z balení tak zničený, že jsem jen prozkoumal, jestli mám tu s písemnostmi a cennostmi (podle popisek jsem to samozřejmě nepoznal, musel jsem většinu otevřít) a konečně odjel na koupaliště spláchnout nakládání a vykládání.
    To už byl večer, tak jsem odjel do Kyjova na koncert z akce Hello Jazz Weekend. Hrál Jindra Holubec y Amigos, repertoárem byl latinskoamerický jazz, typický pro ostravský původ kapely. Na závěr vystřihl nádherným hlasem a capella O sole mio. Součástí akce byla ochutnávka vín. Při čekání na bus jsem si dal dvojku v radniční vinárně, popíjel jsem venku.
Čtvrtek. Během dne jsem zjišťoval, co kde v krabicích je, sám jsem naložil starou ledničku z Prahy do auta a odvezl na sběrný dvůr a natřel jsem podruhé růžový pokoj. Nezdá se to, ale takové práce zaberou celý den. Navečer začalo pršet, což ohrozilo večerní koncert v Kyjově. Pak sice pršet přestalo, ale pořadatelé se už rozhodli přesunout koncert do blízké, leč malé Čajovny.
    Lidí se nakonec sešly asi tři desítky, část seděla venku. Britská sestava Ruben Fox Quartet hrála příjemný jazz. Saxofon lídra zněl krásně sametově, ale já jsem obdivoval zejména kytaristu. Seděl v křesle, tvářil se nezúčastněně, lehce mimo, ale hrál božsky. Došlo i na jam session, objevil se další basista, saxofonista a zejména bubeník. Jak jsem se dověděl, šlo o Rakušana z pohraničního Poysdorfu. V jeho rukou se bicí staly kultivovaným nástrojem, nikoli pouhou perkusní soupravou.
    Vůbec celý jam byl nadčasový, lidi, kteří se viděli poprvé, hráli jako staří známí. Příjemné bylo, že zvládali i řadu málo známých skladeb, i když na standardy v atypickém provedení došlo také – za všechny Caravan. Lepší večer jsem už dlouho nezažil. Odjížděl jsem před jednou hodinou.
Pátek a víkend. Na účet mi dorazily peníze za byt. Suma je pro mě ohromující, ale potěšení se nedostavilo. Nejsou to peníze na utrácení, nevydělal jsem si je, ani je neukradl. Sváří se ve mně dvojí přístup: peníze si má člověk užít, ne syslit a umřít jako movitý dárce pro dědice. Proti tomu stojí nesmyslné a rozmařilé utrácení. Takže pocit z konta je smíšený. Pořád ještě mě nepustila myšlenka na kutloch v Praze a rvu si vlasy, že jsem před lety promarnil nebytový miniprostor. Říkám si, co se má stát, to se stane, ale faktem je, že mě to moc neuklidňuje.
    V noci se stalo něco tajemného. Spadl obraz horňáckého „Majstra“ Kubíka, ze zdi. Poprvé, co se něco takového stalo. Podotýkám, že večer jsem měl v plánu jet do Velké na Horňácké slavnosti. Jel jsem, ale nic zvláštního se nestalo. Sešli jsme se tam navečer s DD. Ve Valašské šenku, kde se tradičně neformálně začíná, většinou Kubíci. Pak jsme šli do areálu, počasí bylo mračivé, ale slibné. Program byl tradičně pěkný, až na nekonečně dlouhé druhé pásmo. DD spala v autě, já opět v areálu, ukolébán zpěvem a hraním až do ranních hodin. Rozdíl byl v tom, že ráno jsme tam spali jen tři, ostatní zmizeli, nehráli ani nezpívali.
    Dopoledne jsme absolvovali trh a zabijačkové speciality, zajeli na koupaliště. Pak DD odjela, já jsem stihl konec písma velice pěkných milostných písní Na Fňůkalovém, nevydržel čekat na další program tamtéž a přes vracovské koupaliště se vrátil na grunt. Večer jsem zase jel do Kyjova, kde pokračoval jazzový festival. Vystupovali Sissa Fehér, Boris Urbánek s kapelou a Ondřej Ruml + Matěj Benko Quintet s Ježkovými písněmi. Ve zkratce – velice povedený večer. Úpravy Ježkových písní jsou kongeniální.
    V neděli jsem byl tak uondaní, že jsme spali až do jedenácti. Já jsem dokončil nátěry podlahy v růžovém pokoji a našel 18. krabici! Dovezl jsem ji před týdnem s MV, proto jsem se nemohl dopočítat. Odpoledne nás čekal poslední kulturní zážitek – v Kyjově byl závěrečný program HJW. Vystupovali lidé, které oslovil jazz, a nějak se jím proslavili nebo zanechali v historii nějakou stopu.
    Patřil k nim i D. Brázda, muzikant, skladatel, dirigent, působící na přelomu a v druhé polovině minulého století. Mj. se střídal v Karlínském divadle s K. Vlachem za dirigentským pultem. Někdy v 60. letech zaskočil na evropském turné muzikálu od G. Gershwina, kde se proslavil tím, že bez přípravy z listu oddirigoval vystoupení, za což získal smlouvu na zbytek turné.
    Ve většině kapel hrál nebo zaskakoval místní hybatel – Víťa Začal (zelené triko). Ještě o něm uslyšíme, až založí úspěšný místní jazzový festival. Zajímavé bylo i vystoupení moravského Satchma z nedalekých Sobůlek. Co vypadalo zprvu jako další z estrádních napodobenin, se ukázalo nakonec jako poctivý kumšt.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání