Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Citát týdne
Čtyři příčiny, proč neumíme využít svých schopností
(1) Soustředíme se na slabiny a ne na silné stránky.
(2) Začneme plánovat ještě před tím, než zjistíme, co je smyslem naší aktivity.
(3) Myslíme si, že nejlepší je řídit čas, ale čas je neřiditelný a je neobnovitelný.
(4) Myslíme si, že až budeme úspěšnější, budeme šťastnější, jenže je to obráceně.
J. Mühlfeit, ex Microsoft, kouč

Protože pívo, pívo, pívo... (Editorial), 4. 7.

Po návratu z dovolené a seznámení se s novinkami na domácím kolbišti se soustředím pouze na Rodos, protože to bude pro mě jednodušší.
    Odlétali jsme večer z Brna-Tuřan, letiště mě příjemně překvapilo – tedy odbavovací budova. Zvenku. Nízkonákladová společnost Travel nepodávala občerstvení, leč za stovku jsem si na palubě letounu českého dopravce pilotovaného slovenským kapitánem dal na cestě do Řecka francouzské víno lahvované ve Španělsku. DD si dala campari. Steward jí vrátil s omluvou o deset centů míň s tím, že víc nemá. Napadlo mě dát si další víno za tři eura s tím, že víc nemám...
    Na Rodosu (já vím, Rodu, ale zní to hrozně) bylo vedro úmorné, celý týden. Holt je třeba letět tam o měsíc dřív, to se dá. Ubytováni jsme byli asi dvacet minut od hlavního města, ve středisku Faliraki. Bývalá vesnice je k poznání v tom, že je tam většina staveb dvou- třípatrových. Monstrózní hotelové komplexy jsou jen na jednom konci.
    Střípky: nenašli jsme ani pekaře, ani řezníka, ale prý tam jeden je. Maso jsme našli jenom v jednom supermarketu, ryby nikde. Ochutnal jsem gyros, jehněčí, byl výborný. České kuřecí se nedají jíst. Registrační značky aut mají Roďané jednoduché v tom, že připouštějí jedničky i písmena I, šestku i G atd. atd. Některé jedničku se opravdu zaměnit nedají, ale jiné jsou I více než blízké. Zřejmě mají lepší oči, nebo úředníky. 
    Na okružním výletu jsme zavítali do jakéhosi památného kostela. Turisté se museli halit, tlustá Řekyně, nevábně rozvalená u vchodu, poměrně hulvátsky dohlížela na výstrojovou kázeň. Prstem píchala provinilce do stehen či lýtek, povykovala na ně, i když už v davu prošli dovnitř. Rázem bylo po pietě a já jsem se ani nepokoušel vejít. Pak jsme jezdili sami, busy fungují spolehlivě, často a poměrně levně. 
    Fotky: naše ubytování (Moschka), hvězdárna poblíž našeho studia, trojice stroje na pražení kávy, DD vlísnoucí se do záběru, chopper, po Budapesti další ukázka devalvace kdysi kultovního názvu klubu Cotton Club. Série z městečka Lindos: oblázky z dlažby, po které se fakt blbě chodí, betonový chodník pro turisty, na jedné straně se srázem, bez zajištění, místní osli coby taxíky, výhled na městys, typická ulička. Slavní motýli z Údolí motýlů, proslulá zátoka Anthony Quinna, kde se natáčel film Děla z Navarrone, starý autobus GMC, podle všeho funkční (zakrytá kola papírem), asi stejně starý traktor nezjištěné značky a do třetice pamětnická tříkolka. Staré destilační aparatury - mimochodem, vínovice se na Rodosu dělá z druháku, a přesto se jí říká grapa.
    Jeden večer jsme zašli na „řeckou hudbu“. Hrála trojice klávesy, kytara a zpěvák, který k půlnoci vzal kytaru a zpíval zajímavé, spíše rockové věci. Mezitím se objevila místní žena mohutných proporcí s krásným hlasem a asi půl hodiny zpívala. Také tančila, ale ne ten jednoduchý tanec, co se (marně) učí turisté, ale mnohem krokově složitější. A dovršil to hubený stařík s tancem také vzdálený tomu, co se ukazuje výpravám, ale zato s na Slovácku známou verbuňkovou figurou!
    Ještě mám fotky z návštěvy hlavního města Rodos (Solnohrad je hlavní město...), ale ty si nechám na příště. V sobotu po příletu jsme byli v nedalekých Kelčanech na (devíti) otevřených sklepech. Vrátili jsme se po půlnoci v silném, leč teplém dešti. Logicky na mě padla lenost...
    Jen ještě vysvětlím titulek. Koupili jsme si ocet, neměli jsme zaplacené jídlo, takže jsme si sem tam vařili. Vyšlo to na cca osm tisíc, ale to bychom patrně stejně utratili tak jako tak. Na octu byla etiketa s nápisem Pívo, takže jsem si celý týden zpíval známou pivní hymnu „Já nechci jet na Havaj“ s vlezlým veršem „...protože pívo, pívo, pívo tam nemaj“. Už mě to naštěstí pustilo.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání