Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Přehnaný zájem (Dovolená), 1. 7.

Když jsem šel z devítiletky na střední školu (1962), bylo to jen na mě. Rodiče mi jednoduše řekli, že si musím vybrat sám, že oni mi neporadí. Je to na mě. Když jsem se učil k maturitě, nikdo kolem mě neskákal, chod rodiny se nezměnil. Ani v den maturity se nic nedělo. Telefon jsme ještě neměli, ani do práce jsem jim nevolal, jak jsem dopadl. Maturoval jsem já, ne oni.
    O tři roky později jsem zvažoval, kterou vysokou zvolit, opakovalo se to. Vyber si, my to budeme financovat. Ze tří sourozenců si mohli dovolit podpořit jednoho, vyšlo to na mě. Tolik odhadu zase měli, ne že by to vyšlo na slepo. Vysokou jsem absolvoval, zkoušky dělal, aniž by o tom věděli, mojí povinností bylo investice do mě nepromrhat.
    Proč to píšu? O dvacet let později jsem nevěřícně sledoval kolegy a kolegyně (zejména matky to postihlo), jak prožívají poslední vysvědčení, shánějí (už tenkrát) nejrůznější testy, prožívají den přijímaček, maturitní týden, maturitu, přijímačky na vysokou, monitorují celá studia, omdlévají během státnic...
    V současné době je to ještě horší, „zájem“ rodičů neskutečně intenzivní, existencí mobilů vyšroubovaný na maximum. Uvozovky jsem použil proto, že i moji rodiče měli o můj růst a vzdělání zájem. A nepochybuju, že kdyby žili dnes, bylo by to zásadně jiné. Jenže jak jsem zjistil, dnes se rodiče „zajímají“ o studium svých potomků měrou, kterou už nechápu a ani nechci.
    Sledují nejen ty přelomové události, ale nutí potomky do testů a dokonce do testů pro přípravu k přijímacím testům. On je udělal jenom na 68 %! – hořekují a zazlívají svému „dítěti“ jeho laxnost – co z něj s takovým přístupem bude. Tak to už je za hranou toho, čím svým dětem můžeme pomoci. Není to odsudek jejich chování, spíše podiv nad takovou podobou té pomoci a starání se.
    Na rozdíl od mých rodičů, kteří obsahu světa vzdělání nerozuměli, takže mi nemohli ani radit, jsem svým dcerám schopen radit byl. Samozřejmě jsem jim pomáhal – vysvětlováním toho, čemu nerozuměly, poskytoval (nevnucoval) své hodnocení či názory. Finální výběr byl na nich, jako jsem to měl já. Telefony už byly, ale nežhavil jsem je v den přijímaček, maturity, nehysterčil, že nevolají, jak dopadly, neprobíral každou známku.
    Tím chci říct, že to jde. Nedělat z života napínavý horor, nezveličovat význam běžných událostí a nepovyšovat je na něco osudového. Část z toho věcného klidu jsem jim doufám dokázal předat.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání