Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Citát týdne
Trest smrti je v případě mimořádně extrémních zločinů morální povinností společnosti.
D. Černý, vědecký pracovník v oblasti práva

Ohlédnutí (A týden uplynul), 13. 6.

* Švýcaři referendem zamítli reformu příjmů, kdy mělo být garantované minimum a zrušeny veškeré dávky. * Lidé v českém autobusu, na který někdo ve Francii vystřelil, prý cítili střelný prach – v tom případě byl střelec jeden z nich. * Jedna firma hodlala provozovat špičkově vybavenou mobilní nemocnici – ale nejde to, protože podle zákona musí mít nemocnice adresu, na níž sídlí a je provozována. * Nejlepší historka z amerických soudních případů: žena, která chtěla utéct z klubu bez placení záchodovým okýnkem a vyrazila si při pádu zuby, vysoudila 12 tisíc dolarů a výdaje na zubaře – okýnko nebylo zajištěné proti útěku. * Nikdo prý nebude popotahován za to, že si nevezme účtenku a elektronické evidenční pokladny, protože má volnost se rozhodnout: ale proč by si ji nebral? – ta otázka z oficiálního dokumentu jasně dokazuje, že si ji vzít bude muset... * Podle T. Feřteka z EDUin „češtináři velmi neradi píší a často se ukáže, že neumějí vytvořit složitěji strukturovaný text“ – samozřejmě důkaz i indicie chybějí. * Do občanského zákoníku se vrací předkupní právo pro spoluvlastníky – netušil jsem, že vypadlo, a jak se zákoníkem autor chlubil! * Naše před časem zesměšňované dresy pro olympioniky opět sklízejí úspěch zahraničních posuzovatelů – vida! * Skupina poslanců předložila návrh zákona o důstojné smrti, který jiní odmítají s tím, že na legalizaci asistované sebevraždy není naše společnost připravena – jak se taková příprava dělá a jak se připravenost pozná? * MfD se v pátek zabývala údajně nevhodnými otázkami pro maturity, jako příklad byla rovnice log 8 - log 2=1/2.log 8(2x - 2) s řešením x=9 – není náhodou x=2? *
Dvojí úder (Editorial), 13. 6.

Pondělí. Cesta do Prahy začala tradičním zpožděním, ale bylo mi to už jedno. Jel jsem z Brna pomalejším rychlíkem, který byl zato luxusní ve srovnání s EC jezdícími z Budapešti. Většinu cesty jsem tabletoval, protože jinak se k tomu nedostanu. Aktualizuju, čistím a dělám ty věci, co Android neumí. Nainstaloval jsem Firefox, abych byl in, ale byl jsem out. Jeho výhodou je, že na rozdíl od jiných umí importovat záložky. Tedy možná to umí i jiné, ale zlozvyk vývojářů dělat platformové verze jiné vede k tomu, že nic nenajdete tam, kde to je v „dospělých“ provedeních.
    Po importu záložek jsem vypěnil: natáhly se všechny dohromady, import ignoroval jejich členění, takže mám stovku záložek a ke všemu ne abecedně. Záložky lze mazat, ale po jedné. Nemám chuť studovat diskuse a FAQy, takže Firefox letěl do koše.
    V Praze jsem si dal na Masarykově nádraží dršťkovou. Mají tam dobrou, akorát občas málo teplou. Tentokrát se paní zeptala, jestli ji chci teplou nebo horkou. Důvodem bylo, jestli spěchám na vlak! To jsou služby. Požil jsem lahodnou horkou.
    V Kralupech mě čekal dvojbalík krabic a fólií, který jsem si objednal. Podcenil jsem to, musel jsem jít dvakrát, naštěstí výdejna nebyla daleko od bytu. Zítra začínám balit...
Úterý. Nedočkavě jsem vstal v sedm a po chvilce okolkování začal. Volil jsem knížky, CD, obrazy, LP, drobnosti, oblečení... zvítězily knížky. Jsou nejhorší. K většině se vážou nějaké vzpomínky. Jsou nejbližší fotkám. Ty taky člověk denně neprohlíží, ale pocit, že je má někde v krabici, stačí.
    Přišel jsem před lety o knihovnu i fotky. V rozvodové fázi jsem začal vybírat třídit společné knížky na ty, které žena nečte (převážně válečné romány) a na ty ostatní. S tím, že oboje podléhá schválení. Byl jsem osočený málem z krádeže. Nechal jsem tam všechny. Na fotky ani nedošlo, představa jak tímto způsobem diskutujeme o tom, která komu mi stačila.
    Takže jsem rozdělil knížky a desky na dvě hromádky, jednu si nechám, druhou prodám. Dělení nešlo cestou kvality, ale právě vzpomínek, anebo pocitů. Ze sci-fi jsem si na například Bradburyho, ale Clarka ne, Vejdělka ano, Neffa ne, Pilota Pirxe od Lema ano, zbytek ne. Německé jsem taky probíral nelogicky: nechal jsem si Bradburyho i Clarka.
    U oblečení to bylo jasné – vejdu se, nevejdu se (častěji). Pryč šly i velice zachovalé bílé džíny koupené na trhu v Cannes, zůstala hedvábná košile, kterou jsem nosil v 15 letech, když jsem si spálil záda. Tu jedinou jsem snesl, jak byla hladká. Zabalil jsem všechny hodiny a pár cetek. Pak se stalo něco, co nemělo: míjeje stoh s elpíčky nakopl jsem ho palcem pravé nohy, radiálně. Odjel jsem pak do Prahy na víno s kamarády zapít nepříjemné pocity z balení, ale zpátky jsem se vracel s dalším – palec otékal v botě a bolel.
Středa. Ráno jsem vyšel dřív, abych byl na nádraží včas. Zastavil jsem se v kině Světozor na projekci digitalizované verze filmu Ikárie XB 1. Viděl jsem ho sice minulý rok na DVD, ale byl jsem zvědavý. Ano, film je čistý, bez škrábanců, ale jinak je samozřejmě stejný. Ostatně už tehdy ho mnoho lidí vidělo sice v původním stavu, ale škrábance z projektorů atd. tam bývaly. Film byl už tenkrát natočený v širokoúhlém formátu 2,35:1!
    Dopajdal jsem na vlak a vydal se do Brna. Cestou jsem opět laboroval s tabletem a zjistil další nectnosti této verze Firefoxu. Na notebooku se také ukládá historie webů v podobě snímků obrazovky, ale je tam jen jedna – vstupní. Na tabletu jsem našel asi 15 obrazovek z celého procházení, mazání je otravné.
    Palec mezitím otekl a zfialověl, ale to nebylo pořád všechno. Večer se zjevně přidala podagra, asi nastartovaná tím zhmožděním.
Čtvrtek. Bolest nohy se zvětšila a nezbylo, než se smířit s pajdáním. I proto jsem omezil pokládání palubek a věnoval se sekání trávy samochodnou sekačkou. V poledne se zastavil kamarád z gymplu, přijel na motorce. Poseděli jsme a probrali mj. sraz po 50 letech od maturity. Bráníme se silně myšlence jiného spolužáka, a sice sejít se opět s děvčaty z dívčí třídy. Pořádně jsme je neznali ani tehdy, natož teď. Kromě toho minule seděly v houfu a bavily se jen mezi sebou. Není divu, hlavním programem bylo prohlížení fotek vnoučat.
    Odpoledne mě čekalo vyřízení kytky na páteční pohřeb. Záměrně jsem vybral veselejší barvy, místo černé stuhy zvolil fialovou a Sbohem nebylo poslední. Navečer jsem zajel do vinohradu na kontrolu a běžnou údržbu.
Pátek a víkend. Cesta do Zlína, kde jsem vyzvedl dcery, oběd a pak do Štípy, kde se v kostele chystal obřad. Pohřební náladu nečekaně zlepšil jak farář s velmi pěkným proslovem, oproštěným od zbytečných či nepřiměřených emocí vyvolávajících vzlyky, ale přitom osobní. Krásná varhaní hudba bez klišé a pohřebních ošoupaných standardů, takové uklidňující rozjímavé preludování, a konečně kostelní sbor s čistými nevyumělkovanými hlasy bez obligátních tremol. Cesta na hřbitov proběhla bez ucajdané kutálkovské dechovky.
    Po pohřbu se posedělo, my jen krátce kvůli odjezdu dcer zpět do Prahy. Na trachtu nemám jasný názor, ale začínám se přiklánět k tomu, že je účelná a dobrá. Před ní málokoho láká posedět, protože emoce z úmrtí člověkem cloumají a každý by spíše někam zalezl. Kromě toho se část hostů ani vzájemně nezná. I obličeje pozůstalých byly předtím převážně napjaté, strnulé a bez života. Stačila čtvrthodinka a nastal zásadní obrat, uvolnění, a lidé se začali zvolna navzájem bavit.
    Po odjezdu dcer jsem ještě vyzvedl DD a jeli jsme na návštěvu kamaráda, který pořádal od poledne v Zaječí kulturně zážitkový víkend. Přijeli jsme až večer, akorát na koncert Nerezu a jakési slovenské cikánskohopové skupiny. Nerez/Neřeš je vybavený slovenskou zpěvačkou, která svou živočišností dává repertoáru významný drajv. Navarová byla dobrá, bez pochyby, ale její subtilnost a křehkost dávala písním spíš folkový nádech. Teď kapela šlape a má kule. Slováci na mě místy hudebně nesrozumitelní, jindy zase skvěle rockoví.
    V sobotu jsme si s DD půjčili kola a objeli pálavské vody. Většina cesty vedla po panelové hrázi a drncání bylo přes tlumení přední vidlice na hranici snesitelnosti. Proč tam nepoloží asfaltový pruh? V podvečer byla prohlídka místního sklepa.
    Ve Vinařství U kapličky jsem ještě nebyl. Je to značně velký, rozlehlý areál za Zaječí. možná až moc velký. Kupodivu se tam dá strávit den, aniž by o sebe lidé zakopávali, navržený je dobře. Ve sklepě jsme se dověděli řadu detailů o firmě. Je to movitý podnik a je to vidět. Peníze čouhají ze všeho, ale není to marnotratnost či okázalost. Dbá se na kvalitu.
    Nerezových tanků na míru je přes sto, velkoobjemových sudů taky. Sklepy jsou nové, ale použité cihly jsou sto roků staré (600 tisíc kusů!), takže máte dojem patřičné historie. Lahve jsou osobité, skleničky na víno bez výjimek opatřené (lept, brus?) názvem firmy. Pokoje opatřené kartovým zámkem, vybavení i provedení bez zbytečného šetření.
    Večer zahrál napřed Hradišťan a po něm slovenští Funny Fellows, pětičlenné kombo hrající jazz a swing jak světový, tak slovenské perly jako Jaj Zuzka, Zuzička a další. Jura Pavlica byl po návratu z Prahy, kde na dvou koncertech uvedl svoje s úspěchem nové dílo, příjemně uvolněný. Na moje přání mi zahráli píseň Smrti, známou mj. v podání V. Redla. FF jsem viděl před lety, kdy byli pro mě příliš komediální, spíše žoviální. Tentokrát víc a skvěle hráli.
    Když jsem si lehal do postele, ucítil jsem tlak v koleně stejní nohy, jako je naražený palec. Během noci se ukázalo, že podagra se přestěhovala z palce do kolena a pravá noha je nepoužitelná. Palci se ulevilo, nebolí, jen je kvůli otoku míň pohyblivý. Je pořádně naražený, možná naštíplý. Jenže za dva týdny letíme na Rhodos, takže doktora navštívím, když až potom.
    Na akci byla polovina lidí věnující se aktivnímu létání, i čekal jsem, že se zvoucí kamarád vytasí s teorií létání, za kterou mě cupuje. Měl jsem připravený těžký kalibr na sestřelení Bernoulliho rovnice, ale nedošlo k tomu. Naštěstí, protože piloti byli značně netolerantní. Aeromobil – auto-letadlo – od slovenského konstruktéra je kokotina pod jejich úroveň. Pádu prototypu se srdečně smáli. Zřejmě zapomněli, kolik prototypů je na cestě k finální podobě zničeno.
    Obecně i u letadel. Samozřejmě že aeromobil jako takový neposouvá konstrukční špičku výš. Není to ani auto, ani letadlo. Ale je to ukázka nadšení a zápalu splnit si svůj sen, něco skoro bájného postavit, překonat překážky technické i správní. Jen ty posměšky překonat nelze...
    Ráno jsme se po snídani vydali do Milotic. Ještě jsme zajeli do Vracova na koupaliště, které jsme měli jen pro sebe, DD pak odjela do B. Já jsem toho moc dělat nemohl, nasadil jsem analgetika s tím, že večer posekám dvůr. Klekat vyloučeno, palubky zase musí počkat.
    Na závěr fotka DD ze Zaječí, kde vosička napadla o kus větší housenku, ochromila ji a nataženou jako sirku ji odnesla kolegyním.
Peprná blbost (Meditorial), 13. 6.

Krásná věta navazující na nesmysl o přepisování dějin, vypuštěný kdysi rozvášněným sportovním komentátorem: „Tunel tak trochu pomyslně přepíše mapy Baltského moře.“ Autor navíc zapomněl čárku, takže laik neví, jestli „tak trochu pomyslně“, jako malinko a obrazně, nebo „pomyslně přepíše“, tedy jakoby přepíše.
    Šrumec kolem nápadu sloučit dva policejní útvary je zjevně připravený a řízený, aktivní jsou mj. Lidovky. Ještě se k tomu vrátím, tady jen informace z úterka, kde citovaly z dopisu vrchního žalobce P. Zemana premiérovi Sobotkovi, který „se LN podařilo získat“. Proč se nikdo nezajímá, jak ho mohly „získat“? Je to opravdu tak nepodstatné?
    Blbost kvete v každé médiu. Iránské aerolinky používají k letům do Damašku, při kterých se možná pašují do země zbraně, stroje odkoupené od ČSA. Ty sice koupila jakási britská firma a pak je prodala cílovému kupci, ale „podezření“ už je na světě. Nevím sice, v čem má spočívat, ale autor B. Hruška možná ano.
    Trojchyba víkendových Lidovek: Babiš si „opakovaně ztěžuje na postoj ČSSD“, „předseda správní rady Institutu pro politiku Jan Macháček“ (bez čárky před Jan se dotyčný podnik jmenuje Jan Macháček) a pozvání na cyklovýlet „Za peprným veltlínským“ (může být, ale pepřové chutná určitě víc).
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání