Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Zavilost (Glosa), 1. 6.

Ještě k protikuřáckému zákonu: argument poslance Vondráčka, že nechce smrdět, když přijde z hospody, ukazuje zavilost a netoleranci nekuřáků, přesněji protikuřáků. Nikdo ho do zakouřené hospody nenutí chodit. Neexistuje právo chodit do hospody, jakékoli. Neexistuje právo buzerovat jiné tím, že je budu nutit vyznávat moje hodnoty a zvyklosti.
    Jiným zase vadí, že se v hospodách pije a mluví sprostě. Další nemají rádi sladké. Další nesnáší operu. Mně vadí smrad popkornu v kinosálech. Zakážeme cukrárny, koncerty, filmy, divadla...? A budeme požadovat, aby multikina promítala aspoň jeden hodnotný či dabovaný nebo výchovný film v ceně thrilleru?
    Podle Vondráčka je totiž navíc pokrmem i nápoj. Takže jeho návrh pro nekouření tam, kde se vaří, je jen záminka pro likvidaci hospod jako takových. Někteří politici by měli mít na mozek zbrojní pas. Přesněji – neměli.
Skřipec (Fakta), 1. 6.

Cena za nejnepovedenější překlad se uděluje už řadu let, ale na každý ji unese. Loni dokonce cena udělat nebyla, protože se prý ne všichni seznámili s novými pravidly. Ta ovšem platila už půl roku. Nová pravidla změnila systém tak, že každoroční udělování Skřipce je zbytečné. Hodnotí se totiž překlady za posledních pět let. Prý kdyby něco náhodou uniklo pozornosti.
    Tím ovšem roční cena ztrácí smysl. Důvodem ke změně bylo evidentně politikaření a ješitnost. Jejím nositelem je M. Vopěnka, nakladatel, majitel vydavatelství Práh. V roce 2011 jeden skřipec získal, dokonce si o něj přišel. Překlad knihy Moje německá matka však hájil, byť podivně: „Přiznávám, že jazykovou stránku překladu jsem podcenil. Svou hodnotu ale kniha má. I recenze na ni byly kladné.“
    Ukázky mluví samy za sebe:
(...) a mrtvolu předali úřadům, které ho po obvyklé úřední prohlídce uložily do sklepa na dolní Nise, chlazeného obrovskými bloky ledu, k laskavému odvozu prostřednictvím vdovy, kterou o tom uvědomily.
Jednoho dne ji potkal pasák, jak jedoucí na koňském potahu táhne do údolí čerstvě pokácený kmen.
Stála tam vzpřímená, posměšně se smějící, nohy poněkud hodně roztažené.
Ze stáje od Rixnerbauerů vycházely příjemné šelesty spokojeného dobytka.
    V roce 2015 byl nominovaný podruhé, tentokrát za knihu Steve Jobs. Ceně však unikl, a to nezvykle: neudělením (viz výše). Práci Vopěnka opět obhajoval, tentokrát prý ho tlačil americký nakladatel (kniha o 700 stranách vyšla měsíc po americkém vydání):
Otec z mého kolejního fondu zaplatil padesát dolarů za starý Ford… několik týdnů na něm pracoval a prodal ho za dvě stě padesát dolarů, pokud nemluvíme o daních.
    Správný překlad by měl podle posudku překladatele znít:
Otec na moje vysokoškolské vzdělání našetřil tak, že koupil za padesát dolarů starý Ford… několik týdnů na něm pracoval a prodal ho za dvě stě padesát dolarů; ovšem výdělek v daňovém přiznání neuváděl.
    Mezi rokem 2011 a 1015 se něco změnilo. Vopěnka se stal předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů (pořadatel Světa knihy), tedy post dost vlivný, aby si nemusel nechat všechno líbit. V kuloárech se povídá všelicos. Nezdá se mi, že by roli hrálo to, že Obec spisovatelů poskytuje Světu knihy sál, kde se cena uděluje. Jisté je, že taková cena firmě čest nedělá, protože nepovedený překlad, který projde všemi stupni výroby knihy, ukazuje, že je něco špatně.
    Problém s překladateli není nový, ale to, že přetrvává v takové ostudné podobě, je tristní. Nezdá se mi, že knižní byznys byl zase tak výnosný a čtenáři tak otrlí, aby to tento stav omlouvalo, ale možná se mýlím. Jisté je, že překládá kdekdo, ale málokdo umí česky. Proč však mizerné překlady dojdou až do tisku, zůstává záhadou.
    Na závěr několik ukázek z mých sbírek:
Spal takovou jednu hodinu, třeba od dvou ráno do tří.
Nikdy dříve za celou dobu naší evoluce jsme se s tím nesetkali.
Teprve nedávno jsme si uvědomili, že sdílíme a žijeme na malé a křehké planetě.
Rozhodl, kdy se musí vyslat expedice zboží.
    To jsou nepopiratelné příklady nezvládnutí jazyka po stránce stylistické. K nim přidejme neznalost reálií, sebevědomí člověka, jenž strávil léto v Texasu na ranči a myslí si, že zná všechno. Opakuju se, ale rozumět lidem při cestování a umět jazyk pro překládání jsou dvě spolu nesouvisející věci. Kdo se neumí vyjádřit v češtině, nemá překládat. Kdo rozumí dialogům ve filmu a stvoří titulky, není překladatel.
    Troufám si tvrdit, že 95 % uživatelů jazyka (mateřského nebo cizího) znalých nemá ani ponětí o lingvistickém krásnu. O příjemném pocitu při čtení vět s vytříbeným slohem a volbou slov. Krásná či umělecká literatura nestojí (po novu „není o“) na primitivním pochopení textu, že Mary odmítla dát Johnovi a on šel za Ingrid, že vím, co se děje nebo stalo.
    Překladateli nestačí Google a těm lepším tezaurus. Musí znát a vědět, třeba i to, co takzvaně nebude v životě nikdy potřebovat, tudíž se to nemusí ve škole učit.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání