Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Citát týdne
Muslim nebere ústupek jako laskavost, ale jako slabost.
P. Kříž, herec

Ohlédnutí (A týden uplynul), 16. 5.

* Máme opravdu kvalifikovanou generální ředitelku Úřadu práce: je ochotná papouškovat manažerskou mantru o přínosu starších zaměstnanců pro firmu (zkušenosti, loajalita...) v situaci, kdy už to roky zjevně není pravda!!! * Podle jakési nesmyslné myšlenkové studie britských ekonomů budeme bohatí až za 12 let, kdy náš medián bude 45 let, zatímco Japonci jsou bohatí už 48 let , a to měli medián 30 let – ani z tohoto hovna bič neupleteš... * Obama navštíví jako první americký prezident Hirošimu: uctí památku mrtvých, ale nebude odůvodňovat nasazení atomové bomby. * Bláznivé matky si nevymohly umístění neočkovaných dětí ve školce: není divu, když argumentují tím, že škola tuto podmínku nemá – evidentně nemají potuchy o vývoji imunitního systému v čase. *
Zima jak sviňa (Editorial), 16. 5.

Pondělí. Odpověděli mi ze společenství vlastníků, kam jsem poslal dotaz ohledně mandlovny, o niž jsem měl zájem. Ukázalo se, že všechno je trochu jinak: místnosti v okolí mandlovny byly loni zrekonstruovány, položeny nové podlahy aj., takže veškeré odpojené sítě jsou pod podlahou. Za této situace lze jen těžko očekávat, že by členové společenství souhlasili s jejich obnovením, nemluvě o tom, co by to stálo mě. Takže nic, já rozhodně nehodlám vyřizovat papírování kolem problematických úprav za bůhví kolik. To je věcí a férovosti prodejce.
    Odpoledne volal realitní makléř s tím, že zájemkyně o Kralupy má vážný zájem a hodlá složit zálohu. Samozřejmě se to všechno může ještě zhatit, ale vypadá to vážně. S ohledem na to, že jsem neuváženě plácnul dvouměsíční lhůtu pro vystěhování a paní spěchá, čeká mě asi kvapné stěhování. Část věcí snad deponuju někde v Praze, na grunt povezu jen to, co tam zůstane. To bude také problém, raději bych to odvážel postupně, stěhování není můj koníček.
    Takže jsem se pustil do podlah, protože jen tak vršit a odkládat věci už nejde, grunt se definitivně a konečně zabydluje. Improvizace skončila.
Úterý. Upevňování hranolů k podlaze pomocí natloukacích hmoždinek se osvědčilo, dá to míň práce než přišroubovávat. Akorát starý beton v blízkosti zdí je na rozdíl od nového v podlaze neprovrtatelný, takže musím místy hmoždinky zkracovat. Ale zvládl jsem to nakonec a začal pokládat palubky. Snad jsem je nařezal a spočítal správně.
    Když to půjde dobře, stihnu položit obě místnosti, namořit a nalakovat, dřív než začnu vozit věci z Kralup. Když ne, udělám jen tu zadní, kde se usídlím po svém a použiju metodu z minulého stěhování: maximálně zachovat uspořádání a výzdobu. Ušetří to vymýšlení, co kam, jaký obraz vedle kterého a podobně.
    Večer jsem po delší době nahlédl do Ordinace. Děs. Porod císařským řezem, dítě rovnou z dělohy omyté a se zhojeným pupíkem! Tragédii rodiny majitelů nemocnice dovršila tragédie scénáristů, když nechali doktora (M. Stránský), který se konečně dal opět dohromady se starou láskou (šilhavá J. Stryková – proč nejde na operaci?) těhotnou s jiným, spustit se vzápětí poté, co matka novorozence během beznadějné operace umírá, s nadmíru ambiciózní slovenskou doktorkou, kterou smrt pacientky taky „vzala“. Nedosti na tom, oba herci to sehráli tak toporně a barvotiskově, jako v němém filmu, až to bylo trapné.
Středa. Začal jsem pokládat palubky. V jednom člověku je to zdlouhavé. Palubku sám dotáhnout, vytočit se s ní v místnosti, nepoškrábat zeď (nepovede se), umístit, doklepávat na jedné straně, zatímco na druhé se vysmekne... Ke všemu není každá ideálně rovná, ale hlavně: pero a drážka nejsou přesně na středu, ale o milimetr posunuté, takže podlaha není hladká. To jsem zjistil po položení tří kousků. Chtěl jsem to nechat, je to u zdi, ale pak mi to nedalo. Cit pro dokonalost, chápete... Už přitlučené palubky jsem nerad jemně vytrhl a položil správně.
    Položil jsem část a začal cítit koleno. Přisuzoval jsem to klečení na tvrdé podlaze, ještě večer, ale ukázalo se, že nikoli – zase ty prokleté krystalky v kloubu. Zastavili se kamarádi s baterii kořalek na ochutnání, něco jsem přidal, a léčba započala.
Čtvrtek. V noci jsem moc kvalitně nespal, rozjelo se to moc, ani osvědčený preparát nezabral. Hned po ránu se objevil instalatér, aby upravil přepad z kotle, takže jsem v pokládání podlahy nepokračoval. Koleno se trochu uklidnilo, po poledni jsem zase kus položil, kleče na tom zdravém.
    Začal jsem pochybovat o správném vyměření, protože hromádka palubek ubývá rychleji, než jsem čekal. Mám ještě další hromádky, ale srovnané tak, že se nemůžu dopočítat. Přitom jsem jich koupil podle výpočtů a faktury dost, jen je mi podezřelé, že už jednou jsem se nemohl dopočítat a dokupoval jsem další. Doufám, že jsem je omylem nezkrátil...
    Večer jsem se musel samozřejmě podívat na Ordinaci, a potvrdilo se mi, že M. Stránský je mistr na psychologické scény, ale jako milovník nestojí za nic. On ani tu konverzační pusu neumí dát...
Pátek a víkend. Pokračoval jsem v pokládání podlahy, resp. jsem to měl v úmyslu. Jenže jsem v poledne zjistil, že ve Valticích je tradiční vinná událost a po zralé úvaze jsem se tam vydal. V týdnu jsem ve Valticích za hodinku, o víkendu je to martýrium. A protože v pátek mám čas, proč bych to nezkusil?
    Vyhledávač spojení mám nastavený na nulový přestup, takže jsem už v autobusu do Hodonína (jel o čtyři minuty dřív, takže jsem ho dopajdával a ještě řidiči jak dement poděkoval) zjistil, že za dvě minuty asi na vlak nepřestoupím. Řidič kompenzoval předčasný příjezd z Miloticích dlouhým čekáním v Ratíškovicích, takže v Ho byl přesně. Vlak jel taky přesně, takže už tam nebyl. Nic katastrofického, mohl jsem jet zpátky a oželet padesátku.
    Leč na nástupišti byl rychlík do Brna, na který navazoval v Břeclavi spoj do Valtic, na přestup byla jedna minuta. Toto je zásadní chyba vyhledávačů: nehledají spoj s pozdějším odjezdem z výchozího místa, tudíž ignorují souběh obyčejných vlaků, spěšných a rychlíků. Riskl jsem to a vyrazil. V Břeclavi jsme byli včas, ale spoj na Valtice by zřejmě přesto počkal. Až pak jsem zjistil, že cesta zpět má podobné zádrhele: minutové přestupy. To jsem částečně a teoreticky vyřešil odjezdem předposledním vlakem a částečně spoléháním na zpoždění rychlíků z Maďarska a Rakouska.
    Nebylo však třeba: ve Valticích jsem potkal kamarády ze Skoronic a svezl se s nimi zpátky. Sice jeli dřív, než bych chtěl, ale to jsem dohonil rychlejší konzumací... Vedu s kamarádem spor o nemravnosti výše vstupu na vinné akce. Tisíc korun za vstup s neomezenou konzumací (někdy ve více místech propojených autobusy) je prostě moc i se započítáním poukázek na víno. Neomezená konzumace má své fyziologické limity.
    Ve Valticích jsem strávil dvě hodiny, vstup, sklenička a 20 lístků po pěti korunách na konzumaci vzorku 0,5 dl (celkem tedy na litr vína) mě přišlo na 240 korun, pětinu tisícovky. Protože jsem volil vína těsně za medailovou hranicí, v ceně jednoho lístečku, měl jsem v podstatě stejnou kvalitu, jako kdybych bral šampióny. A klid.
    Ne vždycky se podaří na akci být dost dlouho, o vypití ekonomicky přijatelného množství vína nemluvě. Návštěvník by měl možnost si vybrat. Ještě jsem po dojezdu stačil zajít na zkoušku sboru před nedělním vystoupením... Po příjezdu na grunt jsme s na gruntu potkali s DD u branky. Klaplo to.
    V sobotu jsem – už s použitelnou nohou a přítomnou DD – přeskladnil palubky a našel ty, které mi chyběly. Také jsem něco položil, takže zbývá jen čtvrtina. Odpoledne jsme se odebrali na zámeckou zahradu. Počasí se nečekaně umoudřilo, takže dny obce mohly započít v plánovaném rozsahu. Odpoledne patřilo hostům ze Slovenska a Maďarska, večer dechovce a volné zábavě přítomných, tedy hraní náhodně se sešlých muzikantů.
    Odpolední teplo se bohužel záhy vytratilo, takže večer odpadla nejprve DD a za hodinu po ní já. Přepíjet zimu nemá smysl.
    V neděli odpoledne akce pokračovala. Po vystoupení sborů DD už musela jet domů, takže podvečerní posezení s muzikanty, jimž opět dominovali Horňáci, jsem absolvoval sám. Teplotní poměry byly o poznání horší než v sobotu, takže jsem o poznání dřív zmizel z centra událostí i já. V hlavě mi zněla sprostonárodní píseň zazpívaná hornodolňáckým klarinetistou o ženě, jež přišla o prdel: „... vezmem koru dubovú, zrobíme prdel novú...“. Na webu jsem ji nenašel, ale tuto, již jsem slyšel jen jednou od opilého strýce, který už pak na rodinné sešlosti nesměl: „Nemožem sa vysráť, nemožem sa vysráť, němám riť. Preto vo mne musí, preto vo mne musí, hovno hnit. Kúpim já si chrtá, on mi ju vyvrtá, buděm žiť.
    A fotky: masařka se po nadýchání jakého postřiku pomátla. Narvala se hlavou do oka síťované záclony, ale neprošla. Ze sosáku jí visí kapka jakési tekutiny. Nic takového jsem ještě neviděl. Ukázka položené podlahy. Basista od Horňáků má na base nalepené jakési podložky, které zjevně nástroj chrání při pokládání na zem. Takto to vypadá během zpívání za scénou, improvizované hraní po sobotním vystoupení, improvizované pozpěvování u vinotéky po nedělním vystoupení, opuštěný areál s osiřelou lahví a dramatické večerní mraky nad vsí. A ukázka horňácké muziky na závěr.
    Gentleman
 
Co bychom čekali... (Meditorial), 16. 5.

Nejsou v tom média zcela svou vinou, ale odpovědnosti je to nezbaví. Jde o zónové měření rychlosti na dálnici. Změří se sice průměrná rychlost, ale nikoli okamžitá, takže ti, co jezdí ve zúženích jako dobytek, tak budou jezdit nadále. Pak na chvilku budou muset zpomalit /zpomalí a mají průměr jako dětskou prdelku. S bezpečností provozu to nemá nic společného!
    O víkendu zazářila pitomostí Nova, jejíž reportérka ve zprávách tvrdila, že na špatně opraveném přejezdu může autu upadnout olejová nádrž. A takoví lidé zhusta ovlivňují vox populi.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání