Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Nic (a), 31. 3.
Číňané táhnou (Glosa), 31. 3.

Nějak nevím, jak se popasovat s čínskou návštěvou. Spíše s reakcemi na ni. A těmi od veřejnosti asi nejvíc. Média nepočítám, ta se potěšením z jízlivostí až zajíkala, ale nakonec toho taky nechala. Jestli někomu došlo, že zase není nic tak senzačního, nevím.
    Napřed se ukázalo, že termín nevymyslel Zeman, ale čínský prezident míří do USA, takže udělal zastávku. Nic neobvyklého. Pak se ukázalo, že žádná povinná klauzule o nedělitelnosti Číny s poukazem na Tibet ve smlouvách není. Pak se zjistilo, že náš obchod s Čínou je v podstatě marginální co do objemu. Petráček z Lidovek si všiml, že honorace třetí největší ekonomiky světa letí do země s druhou největší ekonomikou a přestávku udělá v jediné zemi společenství, které má tu úplně největší...
    Lid obecný začal devastovat čínské vlajky, aby tak ukázal svůj nesouhlas – s čím vlastně? S Čínou obchoduje kde kdo, chtěl by každý. Microsoft a Google dokonce nastavili své vlajkové produkty tak, aby čínský uživatel nesměl skoro nic. Ve smyslu podívat se do světa, dovědět se něco. Nejsvobodnější země světa bez mrknutí oka dala přednost kšeftu před lidskými právy. A u nás se z pár umrněných miliard dělá problém.
    Petráčkův kolega, provařený Kamberský, který napíše poslušně cokoli, označil postoj našich politiků k čínské delegaci jako „lehnutí si před totalitní říší na záda“. Musí to sám vědět, na zádech lehává poslední dobou pořád, přičemž vesele hýká a kope nožičkama. MfD předevčírem oznamovala na titulní straně, že „Česko nabírá nový směr: Čína“. Debilové by měli konečně nabrat jiný směr. Třeba do Číny, tam by se ztratili.
    Zeman samozřejmě zase něco nesmyslného napindal, ale nelze současně psát, že nikoho nezajímá, a přitom mu věnovat tolik pozornosti. To našim slabomyslným médiím pořád nedochází.
    Horší je, že tentokrát si veřejnost s nimi notovala.
To zvládneme (Ze života), 31. 3.

Nebere mi mobil, co mám dělat?
    Tak tam zajeď. Já teď z práce nemůžu. Včera jsem si s ním smskovala. Předevčírem jsem ho viděla, přinesla jsem mu vývar, zázvorový čaj v termosce, ovoce a vyzvedla Inkartu. Tak už to dál nejde, zvýšila jsem hlas. Musíš si vzít otce k sobě.
    Nemám kam.
    Tak se mu musí zaplatit pečovatelka. Kdys za ním byla naposled?
    Nemůžu si ho vzít. Mám tam šest psů.
    Je to tvůj otec. Nikoho nemáš. Ani on nikoho nemá. Aspoň dočasně.
    Zavěsila.
    Nezajela.
    Když jsem odemykala, už jsem věděla. Neozval se na zavolání. Zkoušela jsem to marně, znova a znova. Ticho domu a nepříjemné zvuky z kotelny. Ležel na zemi, dveře pootevřené, nedařilo se mi dostat blíž.
    Záchranka? Několik vteřin jsem se nemohla mentálně probrat. Jak dlouho tady leží? Od rána? 155. Uf. Paní na telefonu byla příjemná, vysvětlila jsem, že už nemusí spěchat.
    Čekala jsem v prázdném domě a přemýšlela, jestli zavolat i hasiče. Volala jsem kamaráda, měl obsazeno. Za chvilku už volal. Prý pochopil, že se něco stalo. Byla jsem ráda, za všechny ty hovory a ochotu se mnou mluvit. Uvědomila jsem si, že mám kolem sebe hodně lidí, na které se dá spolehnout.
    Po 40 minutách přijeli. Byla jsem vděčná za sestavu. Záchranář mladý kluk, snad i můj student, vysadil dveře. Lékařka, naše praktická. Všechno bylo klidné.
    Pak přijela eho dcera s Petrem. Ona začala hystericky ječet a teatrálně se válet po zemi. Lékařka zvedla obočí.
    Zavolala jsem pohřební službu. Zvuky, zvuky. Odjeli.
    Hodila po mě obálkou.
    Závěť, čti. Ať to víš.
    Já nemůžu. Nemohla nic, kromě cigaret. Nezvládnu to, oznámila bezelstně. Nepřekvapila.
    Založíme si úklidovou firmu, jde nám to spolu, řekla jsem Petrovi. Oba jsme se rozesmáli.
    Nemohla jsem usnout. Ani druhý večer. Byl úplněk.
    Přijela o hodinu později, než jsme byly domluvené. Neměla nic nachystané. Rozbolel mne zub.
    Víš co, vypiš ten dotazník ty. Já nemůžu.
    Je to tvůj otec. Musíš přece o něm něco vědět.
    Sorry, jsem mimo, to víš, Lexaurin.
    Aspoň hudbu, namítla jsem.
    Nic. Zapálila si.
    Střih, trachta.
    Ta hudba se mi nelíbila, procedila.
    Dědovi jo, mám to od jeho známé.
    Měl rád ABBU, Beatles...
    Měl zlé rodiče. Kdo nezažil padesáté roky, neví. Sestra chtěla udat sestru. Zatáhnu tě za nohy, až tě budou věšet, řekl jeho otec švagrové.
    Den po pohřbu.
    Telefon: neodnesly se věnce.
    Vím, dnes to nestihnu, zítra ráno.
    Ale oni volali.
    Nemá hrob, nemáš je kam dát. Musím to zařídit zítra.
    Druhý den po pohřbu.
    Nemám peníze, abych je vyplatila.
    Proč to řešíš, když ještě nebylo dědické řízení?
    Nemám peníze.
    Tak si hlavně sniž zálohy na minimum.
    Jak?
    Zavolej tam.
    Třetí den...
    Pořád mám sedadlo pro spolujezdce posunuté tak, aby se mu dobře sedělo, když jsem ho každý čtvrtek vozila na onkologii. Nevím, kdy ho vrátím na své místo, nevím… Mám poprvé v životě strach, řekl. To zvládneme…
    Rozbolel mne zub.
DD
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání