Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Jazykový kopáč (Glosa), 22. 3.

K napsání tohoto článku mě přimělo zjištění, že jsem za hodinu udělal tři stránky stylistických úprav textu. Stránkou myslím normostranu, dnes je to s ohledem na vzdušnou sazbu časti i stránka v knize. Mohl bych pracovat samozřejmě rychleji, jako třeba autoři či v tomto případě překladatelé. Jenže výsledek by neuspokojil ani mě.
    Tři stránky, to je kolik? U psaní článků je to dnes běžně 50-100 (horní hranice, pokud jste žádaný autor, i víc). U korektur jsem dělal (v renomovaném vydavatelství) i za 10 Kč (pak toho nechali, prý je to drahé, a dělají si je sami a je to vidět). Tady mám 20 korun, takže za minulou hodinu jsem vydělal 60 korun. Když udělám pět stran, což je tak maximu, dostanu se na poloviční sazbu řemeslníka, včetně kopáče (tady se to moc neodlišuje), v kraji.
    Dobrý pocit, nemyslíte? A jak motivační.
    U překladů je to lepší, 150-250 korun. Pokud platíte u agentur značně víc, je to tím, že si samozřejmě přičtou svůj zisk a „dají garanci“ (bez záruky). Jak dlouho překládáte stránku? Když je to jednoduchý text nebo jste podprůměrní překladatelé a průměrní češtináři (lze i naopak), uděláte jich víc. Jinak ne. To si ostatně může každý ověřit v jakékoli knize, novinách či časopisu.
    Tak jsem se vykecal a jdu pokračovat. Slovy jednoho překladu „jdu se opět vztahovat k práci“.
U protinožců 6 (Cestopis), 22. 3.

Přesouváme se na jih přes Auckland na poloostrov Coromandel do Tairua. Přes město sice po dálnici, ale stejně znovu chválím vynález jménem GPS. Nechápu, jak jsme se bez toho mohli vůbec kdy obejít. Poprvé jsem se s GPS setkal, když jsem navštívil Vídeň, kde jsem v životě nebyl. Na internetu jsem si našel parkoviště ve středu města, a podle GPS jsem stál před jeho branou. Ani jsem nepropotil košili. A byl jsem na sebe řádně hrdý. Už jsem o něco starší, a tak už mě tyhle vynálezy neohromují, ale oceňuji je stále.
    V Tairua bydlíme v motelu na dostřel luku od mořského zálivu, v dosahu jsou i restaurace a obchody. Kromě toho také příjemný majitel (oni jsou všeobecně nejen Kiwi, ale i Aussie přátelští, ale tenhle obzvlášť), který nám podává vyčerpávající informace k zítřejšímu výletu na Cathedral Cove a Hot Water Beach. Půjčuje nám i lopatku, bez které je návštěva horké pláže (prý) bezpředmětná.
    Ráno se vydáváme na cestu brzy (už v osm!), protože později je už obsazené parkoviště a hledat místo k zaparkování je problém. Jak později zjišťujeme, opravdu ano. Po skalnatém úbočí sestupujeme na pobřeží ke slavné díře ve skále, obrázek které si našel místo i jako úvodní obraz W10. Cesta je delší než jsme čekali, několikrát dolů a zase nahoru, v místech strmějších i schody a v panujícím vedru lapám po dechu a toužebně vyhlížím konec cesty.
    Konečně jsme na celkem velké písečné pláži a vidíme slavnou díru ve skále. Když jste uvnitř, skutečně je klenutá jako nějaká katedrála a okolí opravdu vypadá hezky jako na fotografiích, možná ještě líp. Pilně fotíme a filmujeme, i když už dávno vím, že všechno se do fotky nedostane. Hučení příboje, vlhký a voňavý vzduch a ten třetí rozměr je fuška do fotky dostat. Ale co, na výstavu to posílat nebudu, je to jen pro nás, abychom si oživili vzpomínky na krásná místa. Tohle mezi ně rozhodně patří.
    Přesun na horkou pláž je krátký, to je dobře protože v půl druhé má začít odliv, a to má se místo, kde pramení do písku z podzemí horká voda, odhalit. Jak jsem později zjistil, jedná se místo cca deset krát dvacet metrů, kde vyvěrá voda o teplotě 65 stupňů. Na místě už pár nedočkavců ryje lopatkami v písku, snaží se nad čarou příboje vyhloubit bazének s teplou vodou. Jak postupuje odliv, lidí přibývá, takže nakonec se jich tu hemží asi stovka. Jakmile vyhloubí bazének, přijde větší vlna a dílo jim za všeobecného hlaholu smete. Jedná se spíš o tu legraci, protože vyvěrající voda je fakt horká.
    Ještě když bylo místo pod vodou, zkoušel jsem nohama písek odhrábnout a rychle jsem toho nechal, abych se neopařil. Sedím na skále, pozoruji cvrkot a hemžení a chytám bronz. Obličej a ramena jsem si namazal, ale zapomněl jsem na nárty, které v sandálech naboso dostaly zabrat a docela jsem si je spálil. Takže pozor na nárty!
    A zítra si vezmu ponožky, ať si kritici trhnou nohou. Večer oblíbený fišančips, toho se snad nenabažím.
Fr. Václavík, frantacz@centrum.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání