Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Vitásková o ERÚ (Fakta), 15. 3.

V rozhovoru v Lidovkách (8. 3.) uvedla A. Vitásková řadu faktů, o kterých se nepsalo. Týkaly se udělení souhlasu k provozu solárních elektráren (těch, kdy ještě AV nebyla v úřadě). Proti tomu, co se o míře nedodělanosti či dokonce jejich neexistenci psalo, zaznělo toto:
  • Podle snímků NASA byly 26. 12. 2010 solárními panely kompletně osazeny.
  • Podle zástupce investující německé banky, dozorujícího na stavbě, existovaly nedodělky jen v řádu tisíců.
  • Právní odbor ERÚ nutil AV, aby přepsala jedno své rozhodnutí ohledně licencí a antedatovala ho na 14 dní po jeho původním vydání.
    A jak se ukázalo, impulsem pro stažení nových ceníků byl mj. veřejný konzultační proces, který AV pro maloodběratele (domácnosti) spustila na webu. Tam si každý mohl spočítat dopady a poslat je; připomínek je 20 tisíc.     Jedna otázka zůstává, bez ohledu na sympatie či nesympatie k AV, a je obecná: proč se média zajímají tak do hloubky o názor popotahovaných a před veřejností vláčených, až když je po všem, nebo skoro po všem? Když už je názor lidu, pečlivě formovaný, hotový?
U protinožců 5 (Cestopis), 15. 3.

K majáku na Cape Reinga to máme cca 200 km. Přejíždíme nějaké pohoří, což znamená půl hodiny točit volantem doleva, doprava ve vlásenkách v rychlém sledu za sebou a druhou půlhodinu zase totéž dolů. Po obou stranách svěží zeleň neprostupného lesa nějakých jako borovic, stromových kapradin a jiných stromů, jejichž jména neznám.
    Později stromy mizí, kopce jsou porostlé jen zaschlou trávou a je tu parkoviště. K majáku se jde pěšky, jak jinak než po pohodlné cestě, ještě že jsem s sebou ty turistické kotníkové boty nevláčel. Po pravé straně Pacifik, po levé Tasmanovo moře (nestačil jsem s autorem prodiskutovat: Tasmanovo, nebo Tasmánské? V angličtině je Tasman sea, z toho se pravda moc nepozná, jenže to moře je mezi ostrovem Tasmánie a Noým Zélandem. Takže? - pozn. G.). Stojíme na nejsevernějším cípu Nového Zélandu a díváme se na vodu, která se vaří, jak se tu setkávají dva proudy, které oblévají ostrov z obou stran. Možná. A nebo je jen pod hladinou ještě pokračování ostrova a voda se jen vaří na mělčině. To je mi jedno, podívaná je to pěkná.
    Slunce svítí, všichni fotí a filmují ostošest, a že je co. Cestou zpět omrkneme devadesáti mílovou pláž. Nevím jestli má devadesát mil, ale je fakt dlouhá. A jako jinde v Austrálii, i tady překvapí Evropana, jak málo lidí na pláži je. Sem tam někdo pobíhá, nebo leží, často také ani noha. Vzpomínám na pláže v Bulharsku, Chorvatsku a Španělsku, kde v létě nepropadne špendlík. Místní mají jiné starosti, uživit se pasením krav a ovcí nebude asi moc lukrativní, jak tak pozoruji ty farmy zde na severu ostrova, vypadají dost chudě. A těch pár turistů to nevytrhne.
    Něco jiného je ovšem Hot Water Beach, ale o tom zase příště.
Fr. Václavík, frantacz@centrum.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání