Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Inkluze – věc záhadná (Glosa), 1. 3.

Při troše pozornosti si nelze nevšimnout, že problém se začleněním nějakým způsobem handicapovaných žák mezi „zdravé“ se chová stejně kampaňovitě jako jiné. To znamená, že dlouho existuje a jen tak je oťukávaný, asi jako návnada na hladině rybníka. Sem tam rybka ťukne, víc nic. Pak najednou zabere.
    O šikaně na školách se ví. Jak o té mezi žáky, tak o té mezi žáky a učiteli, a to oběma směry. Pak něco zlomí a najednou se masově dovíme a dávám najevo svou nevoli. Dalšími příklady jsou třeba šmejdi, exekutoři a tak dále.
    O plánované inkluzi nepodložené žádnými opatřeními, přípravami či personálně se taky ví dostatečně dlouho. Prostě sledujeme světové trendy a zvláštní či speciální školy jsou rázem pasé. Hrdě se hlásí několik škol, že inkluzi praktikují dávno a nevidí v tom problém. Jde to někde, musí to jít všude! Hlasy lidí z praxe, které upozorňují na nebezpečí plošného přístupu, jsou bagatelizovány, pokud se ovšem mezi ples vůbec dostanou.
    Pak MfD nechá udělat průzkum mezi učiteli a hle: 94 % je proti. Přitom „ne“ prakticky nezávisí na délce praxe. A jako hlavní cíl vidí 45 % tázaných zrušení praktických škol. Není nic snazšího, než odpor odbýt poukazem na jejich logickou neochotu mít víc práce. Je to tak?
    Perličkou tohoto zjištění je, že analytik společnosti, která průzkum dělala, prohlásil, že v anketách odpovídají spíše lidi názorově vyhranění, takže reálný poměr bude vyrovnanější. To mě dostalo: proč se to neříká u každého průzkumu? A proč se tedy vlastně průzkumy dělají, když nejdou de facto k ničemu.
    Druhou perličkou, mnohem horší, je postoj ministryně školství. Tu výsledek nepřekvapil, protože ze setkání s učiteli to ví. Nezaznamenal jsem, že by s tímto poznatkem nějak pracovala. Ani její další názor nebudí nadšení: inkluze podle ní není nic radikálního, aby byla důvodem tak velkého nesouhlasu. Nezná ze svých zkušeností školu, která by „už dnes v poměrně velké míře žáky integrovala“. Jednou říká, že neočekává, že by se současný stav zákonem nějak zlepšil, jindy zase, že se zlepší jen nepatrně, protože stav inkluze je už dnes výtečný a novela zákona o jejím zavedení má jen pomoci získat peníze.
    Jsem z toho zmatený jak včela na jaře. Nerozumím tomu ani náhodou. Snad paní ministryně ano.
U protinožců 3 (Cestopis), 1. 3.

Letíme do Austrálie a na Nový Zéland, po mezipřistání v Sydney frčíme na Zéland.
    Z Austrálie na Nový Zéland to je na globusu kousek. Ve skutečnosti to je přes dva tisíce kilometrů, které letadlo zvládne za cca tři hodiny. Teoreticky, praxe je však jiná. Po jedenáctém září jsou zpřísněné kontroly na letišti, takže je nutné být tam dvě hodiny před odletem.
    Po příletu jsou jak v Austrálii, tak na Novém Zélandu kontroly nemenší, protože oboje se snaží zamezit dovozu větších i menších zvířátek a různých potvůrek, které by mohly škodit. Mají s tím své zkušenosti. Připočtěte zpoždění na odletu vzniklé poruchou na letadle, kvůli které jsme se vraceli ze startovací dráhy.
    Jak jsem mohl pozorovat, nikdo nepřivezl autogen, ani neutahovali šrouby na křídlech, a tak po půldruhé hodině kapitán ohlásil, že je letadlo v naprostém pořádku, ale nebudete tomu věřit, porouchal se tahač, který odtáhne letadlo ze stojánky. Takže další hodina a konečně startujeme. Cesta, kterou letadlo zvládne za tři hodiny, se i s převozem z letiště do centra Aucklandu protáhla na celý den.
    Druhý den ráno si jdu do půjčovny pro auto. Krásně červený Ford, téměř nový, má najeto necelých čtyřicet tisíc kilometrů. A taky má automat. S ním jsem dosud neměl tu čest, což mi připomene hned při vyjíždění z garáže na ulici. Ubral jsem plyn a má levá noha chtěla vyšlápnout spojku, ale ouha, žádná tu není, tak noha dupla na brzdu, v důsledku čehož jsme všichni skončili na čelním skle, protože brzdy to má fakt ostré.
    Je notoricky známé, že se v Austrálii i na Novém Zélandu jezdí vlevo. Není to takový problém i pro člověka, který je celoživotně zvyklý jezdit vpravo, pokud na to pořád myslí. Zvlášť na křižovatce. I kruhový objezd se jezdí v obráceném směru. Půjčovna je v centru, kousek od té věže co je jako klacek s vyhlídkovou bambulí nahoře. Dva až tři jízdní pruhy, světla po padesáti metrech, při přejíždění z pruhu do pruhu, když chci dát znamení o změně směru, tak mi výsměšně zamávají stěrače, které jsou tam kde nemají být. Nebýt GPS tak tam možná jezdím doteď.
    Vymotám se z centra a pak už jen sledovat svůj pruh na dálnici. Provoz po vyjetí z města řídne, dálnice na sever je obyčejná dvouproudová silnice, ale aut tu jede čím dál méně, takže žádná zácpa. Jedním okem sleduji krajinu a je to opravdu Nový Zéland, jak ho znám z fotek a filmů. Kopce a na nich pasoucí se stáda ovcí a krav. Podle mě to musí být nějaká horská plemena, když vidím, na jak příkrý kopec za pastvou dokáží vyšplhat. Slunce svítí, letní počasí jako z reklamního plakátu, auto spokojeně přede, polykáme kilometry, a že jich ještě bude.
Fr. Václavík, frantacz@centrum.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání