Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Trocha upřesnění (Fakta), 16. 2.

Zaznamenal jsem minulý týden na ČT24, asi v pátek. V novinách, jež sleduju, jsem to pak nenašel, ani v televizi. Podávám proto, jak jsem viděl a slyšel naživo v přímém přenosu. Ministr spravedlnosti Pelikán sdělil na téma Fajád, že:
  • a) s americkým velvyslancem o propuštění mluvil dva dny předtím, než k němu došlo (reakce ambasády ho posléze překvapila),
  • b) abychom ho mohli do USA vydat, musely by mj. o něj požádat, což se nestalo (pro vydání je třeba splnit tři podmínky),
  • c) není terorista (jak tvrdí mj. Kalousek), ale obchodník se zbraněmi, a je Američany podezírán, že by mohl zbraně prodat někomu, kdo by s nimi mohl něco spáchat. Takový "zločin" naše právo nezná, i proto jsme ho nemohli stíhat.
    Jak hned věci vypadají jinak...
U protinožců 1 (Cestopis), 16. 2.

Jsem celkem zachovalý ročník 48. V Sydney máme příbuzné, žije zde sestra mé ženy a její dvě dcery tu mají rodiny. Už máme i pár přátel, takže sem občas přiletíme. Když už jsme v Sydney, proč se nemrknout i na Nový Zéland, když je tak blízko.
    Zájezd jsem si nechal připravit od cestovky Marco Polo, ušetřil jsem si starosti s ubytováním, půjčením auta a itinerářem, který obsáhl asi vše důležité, co je nutné na severním ostrově neminout. Prošvihl jsem čas, chtěl jsem se mrknout ještě k Uluru, ale v okolí jsou ubytování vybukovaná na dva měsíce dopředu.
    Cestovat letadlem neberu jako zábavu, je to prostě nutné, když se chci dostat k protinožcům. Přes všechny technické vymoženosti a snahu leteckých společností, tak pohodlné to prostě není. A nebude. Sedět deset hodin ve stísněném prostoru, tak i to sebepohodlnější sedadlo přestává být pohodlné. Hned po startu letušky roznášejí jídlo a pití, aby měly od cestujících co nejdříve pokoj. Na tácku je spousta mističek, některé, určené k ohřátí jsou zatavené a už jen otevřít je vyžaduje sílu v prstech a šikovnost, aby se člověk nepokecal. Jíst v omezeném prostoru s lokty u sebe je opruz, a tak se pokecám stejně. Náladu si spravím červeným vínem, které je dobré a nalijí ho celé deci.
    Než letušky po jídle nekompromisně zatáhnou okénka, podaří se mi doplnit zásobu vína ještě o jedno deci. Domluva s nimi je komplikovaná, umím si sice anglicky říct, co potřebuji, ale rozumět mluvené angličtině je pro mě problém, který se násobí tím, že letušky jsou Korejky. V celém oddíle čítajícím cca 130 lidí nejsme Korejci jen my dva se ženou. Netušil jsem, že je jich v Česku tolik.
    Měl jsem v úmyslu cestu pročíst. Za tím účelem jsem si koupil Nesba skoro deset centimetrů tlustého, ale po jídle se setmělo a posádka by ráda abychom spali. Zkouším to tedy a někde nad Uralem jsem upadl do bezvědomí, protože následně na obrazovce před sebou, kde sleduji, kudy letíme, zjistím, že jsme nad Ulánbátarem. Uctivým obloukem oblétáváme Koreu severní a přistáváme v Soulu.
Fr. Václavík, frantacz@centrum.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání