Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Restaurace a restaurování (Glosa), 5. 2.

Ještě poznámka ke sporu ohledně digitalizace filmů. Člověk nemusí věru být expertem, stačí zájem o věc (zní to kacířsky, ale je to tak), a ví, kde je chyba. Restaurování filmů, jako nepříliš vhodné synonymum pro digitalizaci, není nic nového. Restaurování čehokoli je podstatou stejné a restaurátořina už má dávno svá pravidla, takže netřeba vymýšlet další.
    Film je autorské dílo jako obraz, socha, dům... Stejně citlivě, jak se restauruje obraz (domalovávají se detaily? prosvětluje se malba? mění se barevný tón?) by se měl dělat i film. Hlavní hlas má tedy tvůrce, po něm pak odborníci, ne úředníci, kteří budou ctít záměry autora. V tom přece není problém. Nesmíme si ovšem plést restaurování a remastering! Tam je možnost zásahů výrazně větší, ale i zde platí autorské právo a záměr. Když Studio W. Disneye přidá neb ubere trpaslíka, můžeme otráveně remcat, ale to je všechno. Spielberg také zkurvil Ítýho (ET) tím, že nesmyslně nahradil pušky v rukou policajtů vysílačkami, aniž by se s tím dalo něco dělat.
    Digitalizační restaurování má jako cíl odstranit to, co v díle být nemá – praskliny, škrábance, šum, chybějící okénka. Ano, tady lze klidně využít digitálních vymožeností a doplnit to, co chybí – pokud to jde. Stejně jako u obrazů a soch. Ale nazelenalý tón barevného materiálu ORWO tam má zůstat. Tenkrát si dali práci, jak nedostatky barevného materiálu odstranit volbou nasvícení, barev a materiálu kostýmů atd. Kdo dnes ví, jak to mělo být? A co filmy využívající záměrně deformace barev, ostrosti, šumu a podobně – to snad bude taky někdo "napravovat"?
Všechno je jinak (Komentář), 5. 2.

Na historce se v Libanonu zajatými a vrácenými Čechy a do USA nevydaným Libanoncem je nejlepší to, že se nikdo nikdy nedoví, jak to bylo a o co šlo. Veškerá prohlášení a reakce nemají garantovánu ani tu nejmenší věrohodnost.
    Někde v pozadí se nacházejí ti hlavní aktéři, tahající za nitky a určující jako v pimprlovém divadle, kdo bude co říkat/neříkat, kdy se pohne a kdy ne. A vybraným postavám dávají pocit, že vědí něco víc a ty pak jednají podle toho, jak si šedé eminence přejí.
    Publikum má jedinou možnost: sledovat, tipovat a dohadovat se. A přistoupit na hru, že to, co vidí, je obraz skutečnosti, který je možná zkreslený, ale ono ví, tuší, předpokládá, že zná míru a druh zkreslení.
    Jediná možnost je nevěřit žádné variantě a současně připouštět všechny, aniž by z toho vzešel nějaký závěr než onen od umírajícího rabína: všechno je jinak.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání