Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Teror občanských aktivit (Glosa), 7. 8.

Proti dalšímu kácení stromů v Šumavském národním parku se chystají opět protestovat ekoaktivisté, jejich postupy jsou za hranou bezpečného projevu. Jiní aktivisté zvítězili na Moravě a potopili rozsáhlý projekt stavby silnic. Nový či připravovaný zákon má těm, co rádi mluví jménem jiných, větší zapojení do nejrůznějších projektů.
    Aby bylo jasno, nemám nic proti občanským aktivitám, stát občas potřebuje připomínku, proč vlastně existuje. Jenže z občanské aktivity se bohužel už dávno stal prostředek nátlaku, který brzdí cokoli, přičemž zodpovědnost za blokování i užitečných projektů je nulová. To mi vadí velmi.
    Přímo to nabádá kverulanty mezi námi, kteří své protesty motivují jen čirým potěšením z potížismu. Lidé, kteří s cílem projektu nemají nic společného, co nikdy v místě nebydleli, nebydlí a bydlet nebudou, se cpou kamkoli, jen aby cokoli zastavili nebo aspoň zkomplikovali. Obchvat Plzně, dálnice Středohořím a další a další projekty, které nakonec byly s desetiletým a větším zpožděním stejně dokončeny, protože to jinak nešlo.
    Kde byli aktivisté, když stát u Hradce Králové svou neschopností roky blokoval dostavbu dálnice? Proč se tehdy nezapojili a "farmářka" Havránková nedostala svou kompenzaci, jíž se jí nakonec stejně dostalo? Tuším proč: pomáhali by někomu, koho média označila za hamouna a krkouna, který se chce obohatit. Takový bobřík se aktivistům nehodí.
Jazztime II (Pozorovatel), 7. 8.

Nemanželský syn dánského učitele Naslunda van Ecka a české zdravotnice Heleny Sirotkové, hudební skladatel Pjeer van Eck, žijící v Praze, pozoruje okolní vibrace skrze řádky notové osnovy.
Ani druhý koncert v Krakovské jsme neponechali náhodě a pozvali Střídmý Klusáky v korunách višní. (Taky jsme se jim chtěli odvděčit za tu natřískanou Besedu v lednu.) Byl to dobrý tah. Na Klusáci přišlo 60 lidí a na nás obvyklých 6. Jako hosta jsme měli zpěvačku Inku a také se objevil foukačkář Mario. Mario hrál kdysi prý i s Greenhorns, ale to může venkoncem tvrdit kde kdo. Problém „neodbytný funil“ byl tak znovu na světě.
    „Bohužel, nejenže náš bubeník už jen při slově harmonika dostane osypky, ale ještě máme ochranné ladění,“ odehnal jsem nadrženého Mária od našeho meditujícího bandu směrem ke Klusáci.
    Mario tedy oslovil šéfa Klusáci - Davida, jenž toho dne nebyl zřejmě zcela při smyslech. David vskutku souhlasil, že si něco v půlce střihnou, nějakou dvanáctku nebo desítku, vod Gé nebo radši vod Cé, špatný by to nebylo ani vod Á nebo Dé. Bylo to dost nefér, myslím, že ostatní Klusáci o tom jednání neměli ani páru, páč se věnovali jinejm povinnostem na baru a taky fanynkám, co za nima furt lezou.
    My jsme hráli jako první a ten Mário (bože chraň, já ho znám) hulákal na celý kolo a ještě v první řadě k tomu. Hulákal tam na svojí ségru (bože chraň, já jí znám), že jako brzo přijde jeho čas a to hulákání ustávalo jen vy chvílích, kdy do sebe klopil dalšího stakana, či co to bylo. Neměl jsem z koncertu žádnej velkej zážitek, ale nějak jsem hulákání přetrpěl. Však nejlepší mělo teprve přijít.
    Kupodivu, když začali Klusáci, Mário přestal hulákat. Klusáci si cválali svý intelektuální pecky a Mário mlčky doklápěl stakan v přípravě na svejch pět minut slávy. Tedy normálnímu člověku by pět minut slávy s Klusákama stačilo, ale ne Mariovi.
    Asi v půlce se to stalo. David pozval Mária na palubu a ten se razantně chopil příležitosti a mikrofonu zároveň. „Tuto píseň věnuji své sestře, která mě ještě nikdy neslyšela hrát,“ pravil a zjednal si náležitou pozornost publika, neboť něco šíleného evidentně viselo ve vzduchu.
    Kapela jako na povel, okamžitě vyklidila pódium, a tak zbyly jen Davidovy ruce ploužící se po klávesách. Začalo dohadování a přehrabování v harmonikách, které už se dílem okamžiku válely na korpusu koncertního křídla. „Vod čeho to bude?“ Ptal se znovu Mário, ale již bylo zřejmé, že fouká silný vítr a paluba se kymácí, ba že loď se chystá převrátit. A tak, když byla nalezena – snad ta správná – prudká vlna strhla Mária rovnou do bubnů. Zde nutno vyzvednout vysokou profesionální úroveň souboru Klusáci, jehož členové se nenechali padlým hráčem v bicí soupravě a jeho individuálními vyprošťovacími pokusy nikterak vyvést z míry a pokračovali dál, jako by se nechumelilo.
    Musím přiznat, že mně i mnohým dalším, kteří jsme měli to štěstí býti účastni této události, tekly slzy smíchu po tvářích ještě dlouho.
    Otázkou zůstává, kdy konečně Natalie uslyší svého bratra hrát...
Pjeer van Eck, pjeer_van_eck@quick.cz
 
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání