Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Odpovědnost za činy (Glosička), 31. 7.

Když ruské punkerky Pussy Riot koncertovaly na protest proti Putinovi v neodsvěceném chrámu, musely vědět, že dělají něco, co se nemá. Pokud nepočítaly s trestem, jsou naivní nebo hloupé.
    Stejně tak se dívám na ty, kdo protestují proti jejich vazbě a připravovanému soudu. Jistě, režimu se to hodilo a o průběhu soudu si asi nemusíme dělat iluze. Na podstatě problému to však nic nemění.
    Ostatně argumentace těch, co je hájí, je celkově chabá: protest PR byl prý politický, takže i soud je politický. Strkat hlavu lvovi do tlamy je nebezpečné, i když je vegetarián.
Unikající odposlechy (Poznámka), 31. 7.

Na ČT24 tuhle objasnil motivaci a způsoby úniků z policejních odposlechů odborník z Respektu, pan Spurný. Ty poslední, z případu Ratha, prý evidentně vynesli ven politici. Jde o politický boj mezi jednotlivými partajemi. Prostě podle Spurného jde o hru čistě politickou, vyřizování účtů, snahu očernit, oslabit, pošpinit...
    Opravdu zajímavý názor. Nevím nic o tom, že by politici vydávali noviny, provozovali internetové zpravodajství, televizi, rozhlas. Jen vzácně přijde i superinvestigativní novinář na něco sám. Vždycky musí existovat někdo, kdo – hm, s ušlechtilým cílem potírat nespravedlnost, korupci a další nešvary – novinářům dodá potřebné dokumenty, kterým by se jinak dostali jedině vloupáním.
    Není to tedy náhodou jinak? Že kauzy a odhalení generují novináři, de facto více méně na politickou objednávku? Spurný ať drží hubu.
Jazztime I (Pozorovatel), 31. 7.

Nemanželský syn dánského učitele Naslunda van Ecka a české zdravotnice Heleny Sirotkové, hudební skladatel Pjeer van Eck, žijící v Praze, pozoruje okolní vibrace skrze řádky notové osnovy.
Sedím na ostrově Rab. Přijel jsem si opálit zadek a předek, jako každoročně, neboť neznám věru lepší místo, kde se daj tyhle věci dělat. Zároveň činím tímto shrnutí. Shrnutí je důležitý, protože se událo mnoho věcí a kdybych je nezaznamenal nyní, byly by všechny ty pro lidstvo bezesporu nedůležitý momenty, zapomenuty navždy.
    Po definitivním pádu Metropolitanu do vod pivního byznysu jsme hledali nějaký pražský plácek, kde bychom mohli jednou za měsíc zahrát hrstce věrných Pražanů. Objevil jsem klubík Jazztime v Krakovské, pod dojmem, že právě zde by žižkovský šraml našel svůj azyl. (Upřesňující poznámka: Pjeerovi jsem klubík doporučil sám, anžto tam občas zajdu. Už zřejmě ne  – pozn. G.)
    Abychom prostor náležitě vycpali živou hmotou, pozvali jsme, dosud pouze na ulici vystupující, Park music. Park music také stojí a padají s dvěma kytarama jako my a na jednu z nich hraje Tomáš Hokeš, jinak též spisovatel a umělecký vitrážista. Jak se ukázalo, byl to prozíravý tah.
    Na premiéru Park music přišlo 60 lidí na nás šest, takže i taktika, že jsem hráli jako první, aby těch šedesát nezdrhlo na metro, byla správná. Park music pro tento večer ještě rozšířili svoji sestavu o ex člena XXL foukacího Martyho a zpěvačku. Zpěvačku nebudu komentovat, byla teprve v období hledání a objevování, její výkon jistě časem uzraje.
    Zato Marty se představil po letech opět v plné síle a s plnou polní. Tím mám na mysli nezbytný chrochtací booster, přes nějž zdárně napodobuje, jak říká sám, autentický zvuk prvních nedokonalých foukaček v povodí Mississippi dvě stě let nazpátek. My co nemáme tuchy, jaký byl kdysi autentický zvuk v povodí, musíme se spokojit s příměrem ke kvikotu čuníka, který dostal první ránu palicí po hlavě.
    V rámci bývalé soudružské spolupráce na nejvyšší úrovni se Marty též dožadoval možnosti zahrát některé zábavné kousky s naším XXLive souborem. Přiznám se, že tyto chvíle jsou jedny z nejtěžších v kariéře hudebníka, kdy bojujete s nostalgií a zbytkem dobroty, jež ve vás za ta léta v show byznysu ještě zbyla, a zároveň tím, jak udržet vysokou uměleckou laťku, nastavenou mnoha hodinami zkoušení a individuálního cvičení.
    Ano, projev takového to falešného kamarádství může vaši dlouholetou práci na několik let odepsat. Nepodařené foukací kvičení vetnuté do příjemného hudebního toku nepomůže opravdu nikomu. K tomu ještě dodávám, že náš kajonista Petr ústní harmoniky bytostně nesnáší.
    Ovšem to neznáte Martyho, když strčí nohu mezi dveře, stále hledá skulinku. Naštěstí kdysi před lety mě osvítila prozřetelnost a otočil jsem ladícím kolíkem své kytary dolů. Zdálo se mi že tón je delší a zvuk mohutnější. Od těch dob jsme o půltónu níže a většina harmonikářů prostě nemá šanci.
    Po našem sevřeném útočném bloku se pak koncert poněkud rozbředl. Park music, jak již jsem řekl poprvé na big stage, opojeni radostí a nespoutaností, zvukem, diváky, alkoholem a krásnejma babama, přehráli snad všechno, co jim přišlo na mysl.
    Snad už je Bedna od Whiskey chyběla. Nu což, i tak se to vlastně povedlo.
Pjeer van Eck, pjeer_van_eck@quick.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání