Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
Ohlédnutí
(A týden uplynul),
30. 1.
* Naši chrabří politici opět uvařili zákonný paskvil, když tomboly omylem zařadili mezi hazard a jejich pořadatelé musí nově předem zaplatit 5000 Kč, což malé tancovačky a plesy nemile postihne. * J. Mašín neunesl konkurenci v podobě Palachova činu a označil ho za skutek labilního depresivního člověka, jehož zklamal velký vzor, Sovětský svaz – i velikáni jsou jen lidé. * Prý šikanu na vojně odstartovala až normalizace v 70. letech, tvrdí jakási studie, do té doby tam vládl zelený mír. * Nová ministryně kultury nezruší otáčivé jeviště v Č. Krumlově, což je dobře, jen ten důvod bolí: plní prý totiž významnou funkci v místní kultuře – čekali jsme to, ale ne tak brzo. * Podnikatelé od letoška zaplatí za asfaltové a betonové plochy ve svých areálech 25x vyšší daň – proč? a proč ne, když se na to vymyslí obezlička. * Protože už i kancléřka Merkelová mluví o exkomunikaci Řecka z EU, byl tento názor vyňat z klatby a povýšen. * Vědci stavějí mechanický Babbageův počítač, který podle MfD má paměť z mosazi, ne ze silikonu jako ty dnešní – asi nešlo o paměť, ale o kozy, tedy silikozy . * Řešení zvůle exekutorů pojal náměstek Korbel takto: "Tak lidé nemají dlužit, nebo to zaplatit v daný termín" – a je po problému. * Pacienty v nemocnicích hlídají před sesunem z postele digitální podložky – analogové by to zřejmě neuměly... * Zajímavě argumentoval jeden ze spolutvůrců připravované školní reformy, R. Haňka: akademická svoboda není v ústavě, takže nepatří mezi základní lidská práva. * Naše půjčka MMF pro EU nás bude něco stát: ČSOB přijde ročně o cca 200 až 500 milionů na úrocích ročně a dorovná jí to stát. * Z análů Unie unikl dokument, který prokazuje, že zvýšená produkce biopaliv má za následek zvýšení emisí CO2, o dalších škodách nemluvě. *
Jako vejce...
(Editorial),
30. 1.
Pondělí. ... dny v týdnu se podobaly, kvůli chorobě. Dorazil jsem do Prahy, absolvoval první se série palcopodragrových rehabilitací u DrPr, abych byl na jaře fit, a odjel do kralupského hnízda. Začalo být pomalu jasné, že žádné ejchuchů nebude, plánované vínko spojené s křestem třetího potomka MV jsme odložili a já jsem se pomalu loučil s původně plánovaným čtvrtečním odjezdem na grunt. Tam mě čekalo labužení s DD a přáteli na zvěřinových hodech, v Kyjově jazzový koncert, v Dubňanech jazzový ples se třemi skupinami a v neděli degustace vín u JN. Protože jsem následující pondělí měl zase v plánu rehabilitaci, znamenalo by to ranní vstávání a půldenní putování a to se mi zavirovanému a zarýmovanému věru nechtělo. Ještě jsem to nevzdával, ale už jsem na to myslel. Úterý. V pondělí jsem ještě měl jakousi práci, ale od úterka bylo bezvětří, což mi moc nevadilo. Byl jsem příjemně líný a dělal jen to či ono, polehával, poslouchal hudbu, dával se na televizi a tak. Taky jsem probíral nahranou zásobu filmů. Zajímavý byl před časem v televizi dávaný Stín zabijáka, český překlad "shadowboxer" se s originálem i obsahem totálně minul a řadu lidí nepochybně odradil. Podobně dopadl u řady diváků vynikající film Čas zabíjet, kde bohužel už originál zněl stejně. Příběh se odehrává z 90 % v soudní síni, kde se o násilí v podobě znásilnění děvčete jen mluví, a zastřelení jednoho pachatele otcem dívenky je vše. Zřejmě tentokrát zvítězil distributor... Středa. Opět celý den doma, až večer cesta do Prahy, kde mě čekal plánovaný koncert v Rudolfinu. Kašel ustoupil natolik, že jsem to riskl. Hrál tam jazzový kytarista J. Scofield s Dánským rozhlasovým bigbandem a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Občas tyhle fúze vyjdou. Tentokrát příliš ne. Akustika sálu je nepříliš dobrá, nemůžu si pomoct. Symfoňák byl tentokrát slabý, klasičtí muzikanti hráli jazz z not a ono to není to pravé. Když nehráli, tak jen dva tři si poklepávali do rytmu či jinak dávali najevo souznění. Vysloveně mě rušil druhý perkusionista, který na rytmické přiznávky potřeboval noty, takže sice hrál možná přesně, leč rytmicky neorganicky. Úplně nejlepší byl začátek druhé poloviny, kdy Scofield s kumpány hráli sami, pokračování v plném obsazení ukázalo jasně slabiny tohoto projektu. Přesila jazzových hráčů, kteří se museli krotit, a závaží v podobě klasicky vzdělaných muzikantů, kteří především tlumočí dirigentovo pojetí, tentokrát nevedla k přílišnému jásotu. Čtvrtek. Podařilo se mi přesunout další rehabilitaci z dopoledne na poledne, takže jsem tím efektivně zkrátil nucený pobyt v Praze. Potřeboval jsem totiž projíst půlkilový tatarák na slevový voucher a podnik dělal drahoty, že má plno. To celé bylo ještě třeba zesynchronizovat se spolukonzumentkou KŠ, domluva setkání trvala déle než rok. Klaplo to krásně, z rehabilitace jsou dojel na Nový Smíchov, kde jsem zašel do kina na nový český film Láska je láska. Film by to nebyl špatný, kdyby nehonil několik zajíců úspěšnosti. Začátek šel, ale od druhé půlky se koncepce tříštila a rozplizávala, dalo by se z toho sestříhat několik dobrých filmů. Komediálně profláklou Holubovou tentokrát nahradila témuž statutu se blížící Stašová. Její role byla až příliš čitelná. Balzerová byla odvarem předchozích dobrých rolí, Nárožný se v tom chudák motal, jak mohl. Product placement byl katastrofální a čouhal z děje jako sláma z bot – viz reklama na Charouze. Když to neumím, tak to nedělám! Tatarák dopadl o něco lépe. Restaurace nebyla nabitá, jak tvrdili při rezervaci, tatarák byl bohužel dílem namíchaný, půl kila ho bylo i s cibulí, která v něm byla už delší dobu, soudě podle vodnatosti masa. Po vymezeném čase jsme odešli, vzali to přes vinárničku Ignis, kde nově hrají, ale úděsné duo dvou kytaristů pečlivě tlumočících texty tak, že hudba dostala zase na prdel, jsme před odjezdem mého vlaku zašli do nedalekého Jazz Time na jazz grátis. Tam hrálo duo D. Vrobel & T. Jochmann (piano +sax/basa) tak příjemně, že zapomenuto bylo Rudolfinum i Ignis. Pátek a víkend. Cestou z nákupu jsem náhodou šel kolem půjčovny DVD a napadlo mě tam zajít. Nahrál jsem si kdysi půjčené DVD a zapomněl na titulky, tak jsem to chtěl napravit. Pak jsem však dostal lepší nápad a vybral si dva filmy na Blu-ray. Před časem jsem levně vydražil přehrávač, tak jsem ho chtěl vyzkoušet. Pokud jde o kvalitu obrazu a zvuku, je to paráda. Samozřejmě myslím plátno, na běžné obrazovce se to moc nepozná. I pouze HD ready (ale podporující 1080/24 p) dodal obraz s úhlopříčkou 2,5 metru, na který byla radost pohledět. Pokud jde o zvuk, u BR disků člověk mnohem častěji narazí na DD5.1 nebo dokonce DTS, o dalších formátech nemluvě, než u DVD. První film, Únos vlaku 123, jsem uvážlivě pustil v podvečer, kdy se hodilo přehlušit Davidovo Nonstop odkudsi shora zvukem domácího kina s certifikací THX. Dobře dialogově rozehraná partie s vyděračem a D. Washingtonem a J. Travoltou, tentokrát v dobré formě. Pak jsem si dal pauzu s půvabnou českou komedií z roku 1973 s J. Sovákem v trojroli, a vrazil tam Prokletý ostrov, který byl výrazně méně akční, tudíž bez hlasitých špiček. Di Caprio opět v roli hrdiny ocitajícího se v podivných světech představ (Počátek). Film určený programově k opakovanému zhlédnutí, plný narážek na pointu, které i když divák vnímne, tak nechápe, nebo interpretuje jinak. Jeden disk umožnil funkci BD-Live, která dovoluje oboustrannou komunikaci přes Internet. Velice užitečné, můžete si například během sledování filmu stáhnout do mobilu zvonění, popřípadě můžete chatovat s jinými, kteří se na film taky dívají, a vyměňovat si zážitky. Už aby se tento progresivní prvek objevil v kinech, divadlech a na koncertech. Moc už nechybí... Páteční produkce měla zajímavý následek: léta nejdoucí hodiny, rodinná památka, se z ničeho nic rozešly. Akustické tlaky z akčního filmu udělaly své. Sice pajdají, protože se u kyvadélka ulomil jakýsi bazmek ho držící, ale to už je detail. U hodin je to však jako u lidí: někdo se narodí, jiný umře. Při natahování jedněch hodin ze sbírky se cosi pochrulo a ani rozebrání stroje nic neodhalilo. U kolečka s pérem přestal prokluzovat díl nesoucí západku, takže ta nezapadá a péro nearetuje. To už je také mimo moje schopnosti, takže musím k lékaři. V sobotu jsem si zkusil udělat tzv. obrácené řízky (prohodí se mouka a strouhanka), ale protože jsem je málo osolil (každý na mě furt ječí, že moc solím), nepochutnal jsem si. Smažený řízek patří mezi dlouhou řadu jídel, jež po uvaření nedosolíte, kdybyste se pos.. olili. Obrácené řízky mají jednu záludnost, o které se nedočtete. Nedají se obalit do zásoby, protože obal se po provlhnutí trhá. Půjčil jsem si další dva BR filmy. Veřejní nepřátelé, retro z 30. let, o bankovním lupiči, je příliš dlouhé na to, aby do omrzení se opakující přepadení a vlekoucí se děj stavějící na perfektních reáliích zachránil i J. Depp. Nezaváhal, kdo se díval na britský film Nezničitelná láska. Příběh muže pronásledovaného jiným mužem, posedlého lásko k němu, byl místy až fyzicky nepříjemný. Při čtení rozhovoru s V. Svobodovou Aušovou ve víkendové příloze MfD mi došlo několik věci. Skoro 40letá Svobodová tvrdí, že konečně dospěla. Omyl. Autor rozhovoru patří mezi ty, kteří by rozhovory neměli dělat, podobně jako jeho stájová kolegyně S. Wilková. Nemají na to, snad jen s autorem telefonního seznamu či výhybkářem na jednokolejné trati by jim to šlo. V článku o synovi K. Svobody jsem narazil na termín "naklizený byt". Podíval jsem se na autora – ano, je to ženská. Možná přece jen začnu s poznávacím seriálem o genderové rovnosti v praktickém životě. Musím si konečně začít psát tipy na odlišnosti ve verbálním projevu. Například muži předměty, tašky aj. nosí, ženy je zásadně tahají (ačkoli je také nosí – jenže expresivní vyjádření obsahuje tu předurčenou osudovost otročení; už moje matka nákupy "tahala"). Naklizený byt je byt sice uklizený, ale neživotně dokonalý. Muži také dokáží byt uklidit, jenže jinak, přičemž čistota a malá entropie v žádném případě nepatří mezi sledované, natož hodnocené parametry. Naklizený byt je něco jako parádní pokoj, kde se nežije. Zakonzervovaný stav pro předvedení se návštěvě a pro výčitky, když upadne drobek na zem. Navečer jsem si dal film 96 hodin. Klasická zápletka o otci mstící se při pátrání za unesenou dceru byla oživená tím, že šlo o speciálního agenta v důchodu. Konečně se někdo s panchartama zbytečně nebavil a co řekl, to udělal. Pěkný svižný příběh o obchodu s bílým masem, krytém úřady...
Sféra afér
(Meditorial),
30. 1.
K mým úvahám, jak se připravuje materiál pro mluvící hlavy v televizi, přispěla minulý týden výslovnost jedné sportovní redaktorky na ČT24, která Györ vyslovovala pečlivě "gyer". I to přispělo k mé nedůvěře k ženám na tomto postu. Kdyby jenom nepapouškovala a zajímala se, věděla by. Ani sličná a věcná L. Zlámalová (LN, exHN) neodolala a při komentování naší finanční pomoci Unii utrousila, že "přispíváme na rezervu pro bohatou Itálii, kde se promenují vlastníci Lamborghini, platící daně z příjmů jen na úrovni české průměrné mzdy". No comment. Nejnovější investigativní akci Kmenty a MfD, týkající se Mrázka, rozjížděnou od poloviny týdne, odmítám sledovat. I proto, že MfD má k dispozici kopii výslechů jediného žijícího aktéra. Což se tahle zajímat, jak MfD k té kopii přišla? MfD teď jede na dvou aférních frontách. Tou druhou jsou finance exředitele Primy a Pražských dopravních podniků M. Dvořák, resp. jeho matky, podnikatelky – tentokrát doopravdy. Hledat korupci v tom, že si půjčila peníze od advokátní kanceláře a nepátrala, odkud pocházejí, je dost málo i na podezření. |
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2018: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |
