Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Jinak? (Téma), 2. 9.
K bratislavskému masakru: média pilně hlásala, že vznikají otázky, jestli nemohla policie postupovat jinak. Jenže ty otázky generují právě ona a policie samozřejmě postupovat jinak mohla. Mediálně by to ovšem dopadlo stejně: nemohla policie postupovat jinak?
Tričko s Guevarou (Poznámka), 2. 9.

Šéf Občanského institutu Roman Joch má být poradcem premiéra Nečase pro zahraniční politiku a lidská práva. To druhé přimělo několik desítek demonstrantů k protestům. Jejich mluvčí jsem sledoval v ČT24 a byla poněkud zmatená. Blábolila cosi o tričku s Che Guevarou, kterého by nosila, ale Pinocheta by si nevzala. Právě toho měl Joch obhajovat.
    Osočení Jocha z xenofobie, homofobie a dalších je zřejmě chybné, i když některé jeho výroky jsou na hraně, ale řekl bych, že je to dané jeho malým vyjadřovacím taktem. Možná i dokonce je na vině jeho hloupost – viz jeho komentář na adresu demonstrantů: "Kdyby tolik energie věnovali svému vzdělání, jako věnují demonstrování, tak by nyní měli stejné názory jako já."
    To je čistá a nabubřelá hloupost.
    Pokud jde o mezi mladými oblíbená trička s Che Guevarou, jde zase o hloupost jejich. Je sice opravdu věc každého, jestli tam má Marxe, Maa, Guevaru, Lenina či Stalina, nicméně je zřejmé, že tím dává najevo svou esenciální pitomost nebo neznalost, v každém případě hloupost.
    Asi jako když si kozaté děvče vezme triko s nápisem "Tak si sáhni" a pak ječí, že to přece nemyslela vážně.
Právo na tanec (Poznámka), 2. 9.

Dovolil bych si trochu do mlýnice osvětinského tanečku
    Kdo už jiný má práva tančit na místě svého utrpení? Kdo si osobuje právo toto kádrovat? Pokud se bude sbírat po troníčku na celoživotní Herzovo vysněné dílo, totiž komedii z koncentráku, přispěju rád.
    Věc jde dál: mají lidé právo reflektovat svůj život? Mají? I pokud se připletou k velké věci? Věci "větší", než jsou sami? Co by pak dělali profesionální tvůrci hry? Komu by vysvětlovali co?
    Podle mě je onen omílaný tanec velkým, opravdu velkým obrazem a gestem. Gestem lidství, vůle k přežití.
Ta povaha lidská – 2 (Komentář), 2. 9.

Pražák, bydlící již více než půl života v malém pohraničním městečku, podlehl touze podělit se o své myšlenky. Jsou mnohdy kontroverzní a rád se pustí do debaty s případnými oponenty.
Proč dvojka na názvem článečku? Inu proto, že jak se koukám do svého archivu, už jednou jsem příspěvek do GD s tímto názvem napsal.
    Tentokrát mě k zamyšlení přivedla zpráva z posledních dnů. Předesílám, že mé názory nejsou podloženy žádnými sociologickými výzkumy, vyplývají jen z mé zkušenosti běžného občana, žijícího v mládí v Praze, posléze v městečku v pohraničí. Proto se mohou lišit i od zkušeností ostatních čtenářů.
    Pod názvem „Češi chtějí pružnější práci“ reagují LN ze 13. 8. na poptávku po flexibilních formách zaměstnání. Nejčastěji se jedná o zkrácené pracovní úvazky, práci z domova nebo pružnou pracovní dobu. Ale i kdyby firmy poptávce vyšly maximálně vstříc, jsem toho názoru, že tuto možnost může využít poměrně malé procento zaměstnanců.
    Pomineme-li zkrácené pracovní úvazky (pozor – s nimi i úměrně zkrácenou výplatu, tedy nic pro živitele rodin), tak především tyto formy zaměstnání nemohou využít prakticky žádní pracovníci dělnických profesí. Úsměvná je představa, že na pás ve Škodovce se trousí montážní dělníci s pružnou pracovní dobou. Také zaměstnanci obchodů a úřadů s pevnými otevíracími a úředními hodinami jsou z této možnosti alespoň částečně vyloučeni. A jak mám zkušenost ze své minulé práce, i referenti zvláště malých fabrik (nemající ve stejné funkci vice referentů), jednající s dodavateli, odběrateli a dalšími subjekty mimo vlastní závod, mají mnohdy s pružnou pracovní dobou problémy.
    Takže zůstávají pracovníci různých ústavů, badatelé, obchodní cestující a pracovníci, zabývající se úkolem, jehož vypracování trvá delší dobu, po kterou nemusí být v konkrétních hodinách na konkrétním místě. Jistě takoví jsou, ale kolik jich je?
    A je tu ještě jeden aspekt, kvůli kterému píšu toto zamyšlení pod právě tímto názvem. A to je závist. Řadu let jsem pracoval jako dělník v úkole, později jako mistr a technolog jsem byl také více v dílně než v kanceláři. Znám proto mentalitu dělníků poměrně dobře, řada z nich jsou moji kamarádi. Stále je to „my a oni“. Už za komunistů, když dělníci byly vládnoucí třídou a mnohdy to bylo vidět i výrazně na platu, nadávali na „ouřady“, což byl každý, kdo nedělal v montérkách rukama, že „hovno dělaj, jen pijou kafe“.
    Dnes, kdy se z ouřadů stali manažeři různých stupňů, zhusta s větším platem než dělníci, mají dělníci na úředníky podobný, ne-li horší názor než za totáče. Jsou přesvědčeni, že na „pány nahoře“, tj. nejen majitele továrny, ale všechny pracovníky nedělnických profesí dělají, a kdyby některý z nich byl nucen jít dělat ke stroji, nevydržel by pracovní tempo ani půl šichty. A přidat peníze nechtějí, prý je krize. Ti dělníci samozřejmě nic nevědí o rozsahu práce a zodpovědnosti „těch pánů nahoře“, o nutnosti znát cizí řeči apod. Ale animozita (a závist) zůstává.
    A teď si představte, že dělník se večer vožere a přijde ráno do práce o tři hodiny později. Tak má hned zatracený problém, zvlášť, když se to opakuje. A vidí, že ouřada, který ve stejné hospodě pil také a také přišel pozdě do práce, je v pohodě, neboť využil „pružné pracovní doby“. A závist mezi „my a oni“ dostala další mocný impuls.
Jan Hajský, jan.hajsky@volny.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání