Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Opět ode zdi ke zdi (Glosa), 15. 7.

Před časem byly silnice a hlavně ulice dopravními značkami osázeny střídmě. Pak ovšem zvítězila snaha zahustit značkami každé místo až k nepřehlednosti. Už nevím, čím se to zdůvodňovalo, ale dozajista tím, že nechat rozhodování na řidičích nelze, protože jsou známí svou nekázní.
    Takže k údajné nekázni přibyla nezpochybnitelná a logická pohodlnost. Proč si pamatovat pravidla, když jsou všude značky?
    Leč dorazil k nám módní dopravní trend z pokrokové Evropy a značky začnou mizet. Především tedy z měst. A to až podivně. Pryč půjde označení hlavní a vedlejší silnice a zvítězí jednoduché pravidlo pravé ruky. Jenže to bude opačný extrém. Odlišení hlavní a vedlejší silnice přece mělo svou logiku a opodstatnění.
    Pravidlo pravé ruky se nehodí všude. Sice zpomaluje, což je ve městech, tedy obytných částech, přínosné, jenže vyžaduje taky jistou topologii silnic. Chtít ctění pravidla pravé ruky tam, kde řidič jede po ulici, jež svým rozměry a vedením vypadá jako hlavní, je hazard. To jsou takové ty okružní trasy kolem sídlišť, kde naopak dopravu urychlily a až při vjezdu do sídliště došlo na logičtější pravidlo pravé ruky.
    Já nevěřím tomu, že na radnicích sedí dopravní experti. Jak jsem se dočetl, tak odstraňování značek probíhá i tak, že se jich několik odstraní a čeká se, jak to dopadne.
Exkluzivní RZ (Poznámka), 15. 7.

Před časem proběhnuvší kongres ODS opět zamotal šišku mdlých novinářů. kteří slídili v hotelu po exkluzivních registračních značkách politických vozidel. Zatímco 5U6 000 v člověku vyvolá – zbytečné - nadzvednutí obočí, podiv nad 2B7 6336nebo 1AB 5252 patří do říše blbečků, kteří nikdy nepochopili ani počítání před desítku.
    Lehká úvaha nás přivede k tomu, že v rámci posledních čtyř pozic se takových zajímavostí objeví 1 %. To je zázrak? Za takovou šanci ve sportce my mnozí z nás prodali vlastní matku! Přidáme-li k množině opakujících se (i zrcadlově) dvojic i ty, které nějak reflektují nositele nebo obsahují specificky interpretovatelné kombinace, dostaneme se k paranoie.
    Jedna z mých prvních SPZ končila 49-17, hle, exkluzivní espézetka obsahující všechny cifry roku mého narození. Další exkluzivitou byla kombinace 93-69, jinak samé třemi dělitelné cifry, teď mám 34-12, neboli číselnou řadu 1 až 4, rafinovaně přepůlenou.
    A to nejsem politik!
O přejmenovávání (Komentář), 15. 7.

Pražák, bydlící již více než půl života v malém pohraničním městečku, podlehl touze podělit se o své myšlenky. Jsou mnohdy kontroverzní a rád se pustí do debaty s případnými oponenty.
Přejmenovávání je fenomén. Zvláště ve státě, jako je náš, kde se relativně často střídá politické a společenské uspořádání, je přejmenovávání téměř všeho často se opakujícím jevem. Naproti tomu paměť jednotlivých lidí, často předávaná po generace, uchovává původní názvy překvapivě dlouho.
    Moji rodiče bydleli v době mého narození v Tusarově ulici v Holešovicích. Nebyl to původní název této ulice. Od svého vzniku před rokem 1888 se jmenovala Libeňská, pak v létech 1930 -1940 Tusarova, okupanti ji přejmenovali kupodivu nikoli po Němci, ale po zakladateli Jedličkova ústavu Jedličkova, v létech 1945 – 1951 se opět jmenovala Tusarova a od roku 1951 Mladé Gardy. A hleďme, nyní se už po třetí jmenuje Tusarova po politikovi Sociální demokracie.
    To je úděl všech veřejných prostranství (ale i měst – Zlín by mohl vyprávět) pojmenovaných po veřejných činitelích či společenských událostech. (Ale v jistém smyslu i států, kolikrát se jen přejmenovala naše vlast od listopadu 1989 do jejího rozpadu, ale pro lidi to bylo stále Československo – to jsem ale odbočil). Kupodivu blízká ulice Komunardů (předtím, přibližně ve stejných létech jako Tusarova postupně přejmenovávána z Rohanské, Habrmannovy, Braunerovy a znovu Habrmannovy) na některý z původních názvů přejmenována nebyla. Oč lepší to z tohoto hlediska mají ulice se jménem neutrálním, jako třeba Osadní ulice, kde jsem bydlel 24 let. Ta se tak jmenuje od svého vzniku už více než 120 let.
    Leč obyvatelé tohoto koutu Prahy mají na přejmenování svůj vlastní názor. Moji rodiče Tusarově ulici nikdy neřekli Mladé Gardy, ale jen Tuzarka. Ulici Komunardů pak maminka říkala Habrmanka, ale její sestra Rohanka. A všichni věděli, o kterou ulici se jedná, Komunardů jí neřekli ani náhodou. A když šel tatínek na Vinohrady, šel do Fošovky (Říčanská - Černokostelecká – Jungmannova – Fochova – Schwerinova – Fochova – Stalinova – Vinohradská – přibližné roky přejmenování si historie znalý čtenář jistě domyslí).
    I obchody mají vzhledem k vlastnickým poměrům v jednotlivých režimech svá přejmenování. Ale starousedlíci v Holešovicích nic nedbali na socialistický obchod a stále chodili pro maso k Pilíkovi nebo Krpatovi, pro mýdlo k Rejnušovi, pro železářské zboží ke Smetíkovi, a pro další potraviny k Meinlovi a Kulíkovi. I po čtyřiceti létech od odchodu z Prahy si ta jména stále pamatuji, i když ten nápis na vývěsním štítě jsem nikdy neviděl.
    Je to nějak v lidské paměti zakódováno. Několik let byl v našem městečku supermarket Plus, před půldruhým rokem přejmenovaný na Billa. A já si dodnes nezvykl a asi až do smrti budu říkat, že jdu do Plusu.
    Vzhledem k vlastnosti lidské paměti, uchovávat název čehokoli tak, jak byl poprvé (nebo po dlouhá léta) slýchán, mě překvapuje trvalý tlak na KSČM, aby se už konečně přejmenovala, myslí-li to se svým přerodem v moderní levicovou stranu vážně. Před volbami Josef Klíma v Lidovkách v Posledním slově o nevolitelnosti jednotlivých stran napsal: „Volil bych komunisty – kdyby se přestali nazývat jako ti, co popravili a umučili stovky lidí…“ Pomohlo by to? Ale vůbec ne! Když se v roce 1990 Komunistická Strana Slovenska přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice, tak ještě řadu let novináři pokaždé za název této strany napsali „bývalí komunisti“. Má pak cenu se přejmenovávat?
    S KSČM by to v případě jejího přejmenování jistě dopadlo stejně. Stejně je zajímavé – psal jsem o tom nedávno – že nikdo netlačí na přejmenování katolické církve. A že má těch zmařených životů za ta léta na triku až až.
    P. S.: Měl jsem tento článeček připravený už několik týdnů, ale vždy se našlo něco aktuálnějšího, k čemu jsem se chtěl vyjádřit. A dobře jsem udělal. Mým názorům se nyní dostalo nečekané podpory od komentátora Lidových novin Daniela Kaisera.
    Z jednání o nové vládě totiž prosáklo, že koalice se dohodla, že současné ministerstvo školství si zaslouží přesnější název a proto se přejmenuje na „Ministerstvo pro vzdělávání, vědu, mládež a sport“. A Daniel Kaiser k tomu dodává, cituji: „My v LN i nadále budeme psát o ministerstvu školství.“
    A já k tomu dodávám, že by jistě nadále psali o komunistech a katolické církvi, i kdyby se tyto spolky přejmenovaly kdovíjak.
Jan Hajský, jan.hajsky@volny.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání