Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
Když se chce
(Glosička),
9. 6.
Komentátor Lidovek Petráček napsal do Lidovek, že ČT jako první uveřejnila jméno svědka, který pomohl dopadnout "vítkovické žháře". Televize se ohradila, že jméno dotyčného bylo zmiňováno většinou médií a dokonce bylo na tabuli v budově soudu. Podle mluvčího ČT odvysílala jméno svědka až jako poslední. Reakce? Klasická. Petráček odvětil, že ČT je veřejné médium a má tedy větší vliv (jak to souvisí s "prozrazením" jména, netuším), a že v přehledu mediálního vyhledávače Newton bylo pět odkazů k tomu jménu a všechny vedly do ČT. Jinak řečeno, Petráček odbyl kritiku tím, že reagoval na jiné než zmíněné výhrady. Klasika.
Koho to zajímá
(Reminiscence),
9. 6.
Jedna ku deseti tisícům. Taková je pravděpodobnost, že Zemi v roce 2036 zničí srážka s jinou planetou (podle médií). Nebo že napoprvé uhádnete PIN cizí platební karty nebo mobilu. A také, že dva nejvýše postavení politici v kraji vyhrají dvě hlavní ceny v tombole na prestižním galavečeru. Tenkrát toho byly média plná až po okraj, připomeňme si, co jsme se mohli dočíst.
Všechny moje kamarádky
(Ze života),
9. 6.
Moje milá kamarádka Z se vybourala, rozvedla a přišla ze dne na den o vlasy. I když údajně neměla otěhotnět, otěhotněla. Kamarádka E nechtěně otěhotněla před státnicemi. Tatínek dvou krásných kluků někde u protinožců zachraňuje životy s mladou sestřičkou. Kamarádka Y si odžila náročné období v přestavovaném domku, vypravila oba syny na vysokou a otevřela si ke své práci vysněnou čajovnu. Teď bojuje s rakovinou. Kamarádka D odatestovala, aby pak - už se dvěma dětmi - zjistila, že tudy ne a změnila obor v době, kdy se finančně prodírali ke světlým zítřkům. Kamarádka I, která mládí prozpívala v kapele, kde byla ideálem mnoha mužů, mi volala, že se má skvěle. Pravidelně chodí do klubu AA, našla si nového partnera a zase začala učit. Dělá mi radost, že už o alkoholu mluví otevřeně. Kamarádka H se rozhodla nemít děti. Logicky tvrdí, že už je na ně už pozdě. Kamarádka M má panickou hrůzu z výtahu. Po půl roce jí začaly zabírat tabletky, ale jenom do 1. patra. Kamarádka P má stavební průmyslovku a delarobuje výbušniny. Když to před rokem trošku hlasitěji bouchlo, měla jsem o ni strach. Žádná moje kamarádka není modelka, herečka ani manažerka. Všechny moje kamarádky jsou nekatalogově fajn. DD
Vaříme zdravě
(Recepty),
9. 6.
Škvarková pomazánka 1/2 kg bůčku, 1/2 kg krkovičky něco žebírek, i uzených, nebo kosti, 30 dg plsního sádla, cibule, pár stroužků česneku, nové koření, bobkový list, sůl, pepř, majoránka a jiné koření. Bůček včetně kůže (máme-li kůži ze slaniny, sem s ní), kosti, cibuli, česnek a koření (až na majoránku) dáme vařit asi hodinu. Vývar scedíme, bůček, kůže a maso z kostí či žebírek nakrájíme na malé kousky a vrátíme do vývaru. Přidáme na malé kousky nakrájenou krkovičku a škvarky z plsního sádla, které jsme chytře udělali, když se vařil bůček. Dáme zase vařit a asi po hodině občas promícháme, aby se maso a bůček rozvařily na kaši. Kdo má rád jemnější konzistenci, použije na závěr tyčový mixér. Vzniklý základ pomazánky dosolíme a dopepříme podle chuti, podle libosti přidáme další koření. Směs naplníme do přiměřených nádob, kterých se většinou doma povaluje habakuk, uzavřeme víčkem a necháme vychladnout. Pro delší trvanlivost můžeme pomazánku zalít rozehřátým vepřovým sádlem. Nepomůžete to – sežererete ji! GD
Na poslední cestě 18
(Cestopis),
9. 6.
aneb Amerika očima dr. Pr. a dr. Fr. A je konec Dr. Fr.: Je legrační, kolik času a energie Míreček věnoval balení kufru, který se mu nakonec zase ztratí. Nevím, jestli to znáte: po přistání, když letadlo dojede - tedy pardon - naroluje k prstu (to je hrůza, co?), se všichni v letadle jako na povel postaví do uliček, aby tam stáli a stáli a stáli. Já většinou zůstávám sedět a mám z toho prču, teda pokud nesedím na sedadle do uličky a mí nerudní spolusedící se nedožadují, abych je také pustil stoupnout si do uličky. To se pak nedá nic dělat. No a když se to konečně pohne, nastanou další závody a běží se čekat, tentokrát zase na kufry. Dlouhé minuty se zase nic neděje, pak najednou zabliká světýlko, pás se dá do pohybu a za chvíli na něj začnout padat kufry. Všichni si postupně najdou ty svoje, pak přijde manažer pro zavazadla, která nikomu nepatří, a odveze kamsi těch pár bezprizorných kufrů a tašek. A pak se prázdný pás zastaví a konečně přichází Mírečkova chvíle. Nevěřícně kouká na nehybný prázdný dopravník, vrtí hlavou, protírá si oči, snaží se vzpomenout na nějaké dobré kletby na adresu leteckých společností a letecké dopravy vůbec. A odchází k okénku manažera ztracených zavazadel, aby mu sdělil své hoře. S tím kufrem se nám to takhle stalo poprvé, když jsme letěli ze Sao Paula. Na Ruzyni moje zavazadlo způsobně vyjelo na pás, zatímco to Mirkovo se toulalo ještě dva nebo tři dny potom po světě. Byl jsem docela rád, že to nepotkalo můj kufr, protože v něm vezl nejrůznější exotické druhy ovoce, které jsem v Argentině a Brazílii nakoupil své dceři vegetariánce, a neumím si představit, co bych pak z kufru po třech dnech zpoždění asi vybalil. Mírečkova fóbie z letecké dopravy byla korunována tvrdým přistáním na Ruzyni. Pilot, zřejmě už unavený po devítihodinovém letu z Atlanty nebo naopak rozespalý, protože jsme letěli přes noc, s velikým boeingem 777 pořádně třískl o zem tak, že letadlo dlouhé jako ty sekvoje v Muir Woods dokonce povyskočilo znova do vzduchu, pak ještě jednou, a teprve až po třetím bouchnutí o ranvej jelo po svých, tedy spořádaně po kolečkách. Pamatuju doby, když se ještě po hladkém dosednutí na zem pilotovi tleskalo. Kdyby se tenhle zvyk udržel do dnešních dnů, asi by se pilot dočkal od pasažérů pěkného pískotu. Myslím, že tento trojskok je definitivní tečkou za Mírečkovým „leteckým“ obdobím. Když po nějaké chvíli, to už na pevné zemi, v letištní hale, přestal zadrhávat, přísahal na Jasimčin ocásek, že do letadla už ho opravdu nikdy až do konce života nedostane. No uvidíme, ale skoro bych tomu věřil. Vždyť i loni na jednání do Helsink, kam nás ostatní dopravilo letadlo za dvě hodiny, on raději jel autem. Čtyři dny tam, čtyři zpátky. V letadle přede mnou seděly dvě děti, kluk a holka, tak pět, nejvýš sedm let staří. Do letadla je posadily letušky, děti letěly sama, tipnul bych si, že cestují za druhým z rozvedených rodičů. Brebentily mezi sebou střídavě česky a anglicky, přecházely z jednoho jazyka do druhého bez sebemenšího zaváhání, nepoznal bych absolutně žádný cizí přízvuk. Odborně se tomu říká bilingvní rodilí mluvčí. Záviděl jsem jako každý, kdo umí pořádně jen svou mateřštinu a druhý jazyk se musel těžce učit a učí se ho - a zapomíná - furt. Najednou jsem zepředu slyšel zpívat holka modrooká, nesedávej u potoka, a hned nato začal kluk „happy birthday to you ...,“ načež mu holka do toho skočila a dokončila tak, jak jsem to až dodnes neznal: „... you are coming from ZOO, there`s a big fat old monkey, and he stinks just like you!“ Ten konec česky znamená: „...přicházíš ze ZOO, mají tam velkou tlustou starou vopici, která smrdí stejně jako ty.“ Vždycky nesnáším, když slyším v české společnosti přát někomu touhle odrhovačkou v angličtině, ale už se těším, jak tuto verzi někdy použiju. Dr. Pr. + Dr. Fr.
|
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |