Gentleman

	Hlavní stránka Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum

Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.

Čechy (Glosa), 10. 3.

Jakýsi brněnský profesor rozeslal výzvu za správné zkrácené označování naší republiky. Výzva je formulována značně hloupě a urážlivě. Ten, kdo používá jednotící název Čechy, je podle ní buď blb a kretén, nebo se jen zmýlil a hodlá se omluvit. Pokud aktéři hodlali udělat něco pro nápravu, šlápli do hovna oběma nohama.
    Já taky nad označením Čechy neslintám radostí, a to zdaleka ne proto, že su Moravák. Mnohem víc mi vadí prapodivná posedlost volit krátká označení, pokud možno jednoslovná, jak se nám novodobí brusiči jazyka snaží vnucovat na základě především vlastní jazykové necitlivosti a národní a občanské malosti.
    Nechápu, jaké úspory a přínosy má krátké označení přinášet. Ohánění se názvem Česko s argumentací, že nás jinak cizina nepřijme, považuju za normální hloupost. Cizina jednak neexistuje, jednak není blbá. Víceslovných - a to vyspělých zemí – je hodně. Krátké označení je alternativa, nikoli málem nutnost či povinnost. Říkáme Magistrát hlavního města Prahy, ale také pražský magistrát nebo jenom magistrát – podle situace a kontextu.
    Zajímavé je, že když jsme byli Československo, problém s názvem území republiky nebyl, popřípadě nebyl tak výrazný. Meteorologové s ním ostatně nemají problém ani dnes, holt Čchách je jasno, Na Moravě zataženo a ve Slezsku prší. Proč to nejde jinde, těžko říct. Ba ne, lehko.
    Opět se navezu do novinářů, protože tentokrát za to můžou opravdu oni. Jak totiž sami přiznávají, "milují zkratky", tedy zkrácená vyjádření. A jak jsou nadšení z nových slov, viz nedávno "kmotr" a "velrybář", když se psalo o praktikách ODS, a ze zkratkovitých přívlastků (Janoušek, přítel primátora Béma). Řekl bych, že se zkratkami a přívlastky rostou, cítí se být něčím víc. Jsou jako děti, okouzlení novými slovy a frázemi.
    Když ke mně dorazí někdo s onou peticí, vyhodím ho, což neznamená, že bych označování území republiky neuvítal. Klidně dvouslovné, protože jak říkají nadšení jazykoví neználci propagující nová slova, naposledy genderoví lingvisté, oni si lidé zvyknou...

Gentleman

Chudáci rodiče (Komentář), 10. 3.

K neuvěření je článek z Lidovek (17. 2. 2010) o tom, že Česká televize nutí lidi, aby si na černo pořizovali pohádkový seriál Včelí medvídci. "Rodiče musí krást večerníček", tvrdí titulek a článek sugestivně líčí strasti nešťastných rodičů, kteří se v zoufalství uchylují k "počítačovému pirátství".
ČT z důvodů, které nejsou podstatné, ukončila licenční smlouvu s vydavatelstvím, které medvídky distribuovalo, takže nejsou k sehnání. Někomu je zkopíruje známý, někdo se tím živí velkém. Tak už to bývá. Jenže není normální, aby nedostatek nikoli životně důležitého zboží někoho vedl ke zbojničení a zlodějině, lhostejno jde-li o medvídky či tričko s logem.
Co vlastně chtěl redaktor V. Bednář svým článkem říct, je velkou otázkou. Obvinit ČT, omluvit rodiče, nebo jen plácat páté přes deváté a dělat z prdu kuličku?

Gentleman

Přejícnost (Ze života), 10. 3.

Debata v rádiu, kdy moderátor tvrdil, že mladé dívky nestydatě rozbíjejí funkční manželství, mne probrala z rozjímání. Na internetu se ještě týž den objevil článek o mladých zlatokopkách. Současně chválil moji generaci (Husákovy děti... teda spíš Svobodovy, ale podobná jsem otci, tak nevím), kdy se slečny takto nechovaly.
Blbost! Mám několik spolužaček, které rozvrátily manželství, nebo se nechaly coby milenky vydržovat. Na malém městě se nic neutají, tudíž o tom věděly i podváděné manželky. V podstatě záleželo na chlapovi: buď se rozvedl a legalizoval, o čem už všichni věděli, případně si našel milenku novou.
Nicméně všem chlapům ze srdce mladé milenky přeju. A na ta děvčata se nezlobím. Pohled na pupkaté "mladíky" na kolečkových bruslích s pleší a ofinou, v hip hop hadrech je docela zábavný.

Na poslední cestě 5 (Cestopis), 10. 3.

aneb Amerika očima dr. Pr. a dr. Fr.
Dr. Pr.: Číňané však neměli pivo! Takže jsme útulný podnik opustili a vyrazili hledat místo, kde člověku splní i tajná přání. Nedaleko lákal Empire State Building. I rozhodli jsme vyrazit na tento symbol „velkého jablka“. Již portýr u dveří nás stejně jako u Rockefellera informoval, že prší a jsou mraky a nulová viditelnost. Opáčili jsme, že jsme v New Yorku jen na jeden den a pokud není zavřeno, že chceme dosáhnout kýžené vyhlídkové plošiny.
    Zavřeno nebylo. Pán, dirigující v běžném provozu zástupy, poskytl jediným dnešním zájemcům o vyhlídku nudnou již informaci o nulové viditelnosti… Neochvějně jsme postupovali dále pustými halami mezi zábranami, které za běžného dne mají usměrňovat davy chtivých. Slečny u pokladny nám znovu daly ujištění, že nahoře jsou mraky a následně slevu. Na vstupenku nám otiskly razítko „No visibility“, asi proto, abychom se pak nesoudili o vstupné podle amerických zákonů logiky.
    Nahoře však bylo skvěle. Tam, kde se běžně tísní davy jsme byli jen my dva a horda uniformovaných strážců. Mraky se občas protrhly a poskytovaly tak netušené průhledy na město. Pokud pak bylo zataženo, bylo úplně mystickým zážitkem naslouchat zvukům, jimiž město zdola dávalo najevo, že žije. Úžasný zážitek! Vydrželi jsme to skoro hodinu. Po návratu dolů nás ještě hlídači u výtahu prosili, zda bychom si s nimi chvíli nepovídali, třeba o fotbalu, protože se příšerně nudí… Prostě úžasný zážitek.
Dr. Fr.: Empajrák je fakt zážitek, a vůbec nevadilo, že nebylo skoro nic vidět. Pod námi pluly mraky, občas se v nich udělala díra a tou byly vidět střechy okolních mrakodrapů a občas i skoro tři stovky metrů pod náma lidičky na ulicích. Vůbec jsme si nestěžovali na „zero visibility“, naopak, bylo to ohromné a hlavně bez davů lidí okolo. Na vyhlídku za dobrého počasí umí jít každý pitomec, ale rozhlednu za nulové viditelnosti vyhledá jen opravdový fajnšmekr.
    Taky nás překvapilo, jak je budova dimenzovaná pro ty návaly turistů. Celé přízemí tvoří jen pokladny, bezpečnostní prohlídka a pak chodby a haly opatřené množstvím lanových zábran na usměrňování davu do zaklikacených front. Dneska ale bylo všude prázdno, opět se musíme pochválit za perfektní timing.
Uvnitř nám nabídli spoustu zajímavých informací a fotografií. Stavba Empire State Building začala v roce 1930 a trvala neuvěřitelných rok a šest týdnů. Vymysleli si ho dva vlivní kamarádi, bývalý guvernér státu New York a úspěšný finančník z Wall Streetu. Vybrali si tehdy mladého a odvážného architekta a dali mu jednoduché základní zadání: postavit co nejvyšší dům, který nespadne. A vysoký tedy je docela dost, měří úctyhodných 381 metrů. Má 102 poschodí, i když se počítají po americku, přízemí je rovnou první patro. Poslední poschodí sloužilo jako přistávací plošina pro zaoceánské vzducholodě, ale už pěkných pár let tam prý žádná nepřistála.
    Dost zajímavý je i údaj o ceně - rozpočet byl 50 milionů dolarů, ale nakonec se prostavělo jenom 41 milionů. To je pro nás, otrlé a ošlehané sdělovacími prostředky, které každou chvíli přinášejí kauzy spojené s nedodržováním veřejných rozpočtů a dalšími zlodějinami, ze všeho nejpodivuhodnější.
    A šli jsme na pivo. Byla zima a tak jsme nejprve dojeli k našemu hotelu, kde jsme si hodlali vyzvednout teplejší oděv. K občerstvení jsme usedli do blízké čínské restaurace. Aby nám to nebylo trapné, objednali jsme si i něco malého k snědku. Než číšník donesl jídlo, odešel Přemík na toaletu. Vrátil se z ní v podivném rozpoložení, směsici radosti a obav. Kdykoliv se od té chvíle přiblížil některý z úslužných Asiatů, podivně se krčil. Až po chvíli z něj vypadlo, že zase podlehl své zhoubné vášni: uloupil na toaletě ceduli. Je totiž vášnivým sběratelem cedulí a nápisů.
    Nikdy nezapomenu například na chvíle hrůzy, kdy jsem mu dělal zeď ve chvílích, když loupal ze dveří pravoslavného kostelíka v malé zapadlé srbské vesničce úmrtní oznámení hlásající, že zemřel Stipe Mršič. Kdyby nás tehdy místní lapili, odhaduji medián našeho přežití řádově na sekundy. Zeď jsem mu dělal i v Japonsku, Brazílii, prostě kamkoliv vstoupila naše noha, tam Přemík odcizoval nápisy. Nyní vztáhl ruku na půvabnou ceduli, která připomínala personálu, aby si po použití toalety opravdu řádně umyl ruce… Až teprve po spáchání zločinu si nebožák všiml kamery, která prostor toalety střežila. A tak zbytek oběda prožil v obavě, že na něj dopadne pevná asijská ruka a zpěvavý hlas nekompromisně praví: „Vy klást naše cedule a teď jít vidět šéf!“. Nestalo se tak, přečin zůstal nepotrestán a cedule nyní zdobí Přemíkovu kolekci.
    Musím přiznat, že jsem zase neodolal. Cedule sbírám už od školních let a moje kolekce dnes obsahuje desítky perfektních kousků. Bohužel je v současnosti pořád těžší získávat nové exponáty, všude jsou bezpečnostní kamery a na rychlý útěk ve své váhové kategorii už taky dávno nemohu spoléhat. Možná právě proto mám ale z každého, a to zejména zahraničního přírůstku, o to větší radost.
    A cedule s anglickým nápisem vybízející k dodržování hygienických pravidel po použití toalety se stane perlou mého depozitáře, shodou okolností umístěného také na WC. Už se těším, jak bude viset ve společnosti tureckého požárního únikového východu (pro lingvisty „jangin čikiši“), kde z podivuhodných důvodů postavička prchá před plameny na opačnou stranu, než ukazuje šipka, nebo nápisu, který původně na bulharské pláži zakazoval „paleněto na ogni“.

Dr. Pr. + Dr. Fr.




Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved	:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání