Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
(Citát týdne)
Chceme pravdu, a chceme také, aby za ni její viníci nesli odpovědnost.
J. Paroubek, šéf ČSSD

Ohlédnutí (A týden uplynul), 8. 3.

* Paroubek přirovnal obstrukce ODS k dopadu událostí v roce 1948 - zřejmě zapomněl, že po volebním neúspěchu před lety použil rok 1948 k jinému nevhodnému přirovnání. * Většina zdravotních sester dostala přidáno méně, než se jim slibovalo, nejčastěji jen polovinu - ještě že nejsou jako železničáři a nestávkují. * O tom, jaká je genderová příručka doporučovaná MŠ, se kriticky dočtete z pera lingvisty na webu Lidovek.. * Politolog L. Jelínek z Masarykovy univerzity vidí příčinu stávky železničářů v tom, že politici neměli čas na "nekonfliktní technickou změnu zákona" - nechtěl bych tam studovat. * Reklamy na pražských tramvajích upozorňují na muzikál "Polnohvězdy": původní "r" nahradilo "l" proto, aby reklama neohrožovala mravnost - kam to jdeme??? * Obchodní řetězce budou sledovat každého zákazníka po celou dobu pobytu v obchodě, aby nekradl, ale také zaznamenají, co nakupuje a co si prohlíží - a to je ten hlavní důvod, ne ztráty zboží. * Podle jakéhosi výkladu Nejvyššího soudu není právo na stávku nijak omezené, jak jsem se domníval, ale například v socialistické Francii je povinnost zachovat při stávce třetinu spojů – takže lze stávkovat za svoje, ale neškodit jiným. * Ministr Kocáb zešílel: pustil se do ČT za to, že vysílá staré televizní zprávy, čímž škodí nepoučeným občanům – Jandu zblbli mladé ženské, Kocába moc. * Ukázalo se nečekaně, že vláda zfixlovala údaje o nákladech na vyhovění železničním odborům: údaje z ministerstva financí redukovala vědomě na méně než setinu – Fischer poslední dobou připomíná politika snažícího nepřijít o koryto. *
Troška překvapení (Editorial), 8. 3.

Pondělí. Rozhovor s Jiřím Suchým pro jistý firemní, tudíž nekoupitelný časopis. Patrová vila na Ořechovce, obývaná několika rodinami, nás - mně, kolegyni a fotografa - pohltila před polednem. Suchý je drobný, drobnější než na jevišti. Plaše přirozený (přirozeně plachý?), souhlasil s tím, že Semafor nebude v centru otázek. Tématem byl humor, podivné téma pro firemní časopis. I proto jsem nakonec volil Suchého, protože není bavič, ani komunální satirik. 
    Ovlivnění Osvobozeným divadlem a Chaplinem mně osobně je také blízké, takže jsem si troufl improvizovat s otázkami. Pitvat humor se mi věru nechtělo. Překvapila mě sbírka helem a přileb z nejrůznějších historických období. Její počátek je poměrně nový, Suchý je sbírá asi 15 let. Pěkné bylo, když říkal, jak návštěvy žasnou pravice "Vy, takový pacifista, a sbíráte válečné předměty?". Odpovídá, že přece helma není zbraň, ani útočná, ale věc mírumilovná, chránící svého nositele.
Úterý. Brzo ráno jsem již cestoval do Prahy, na projekci filmu Svítání. Nepřečetl jsem si pořádně, o čem to je, takže jsem s hrůzou zjistil, že o upírech, krvi a jiných pitomostech. Představa kymácejících se zombí mě děsila, hodlal jsem při jejich přesile odejít. Vyl jsem mile překvapený, zprvu. Jakási nákaza změnila většinu lidí v upíry, kteří se ovšem dali poznat jen decentně. Svět byl jako dřív, lidé vypadali a jednali stejně, jen nemohli na slunce, měli nažloutlé duhovky, nenápadně zvětšení špičáky a potřebovali sem tam krev. Tu si dávali do kávy, doma, v restauraci i u stánků. Těch pár lidí, co přežilo, ovšem nemohlo spotřebě dostát, i když upíři měli farmy, ve kterých z lidí krev dojili. Hrdina hledá recept na umělou krev, protože cítí, že lidstvo by mělo přežít. Jenže skutečnost těmto bohulibým úmyslům nepřeje. Takto rozehraný děj vypadal sympaticky. Bohužel v druhé polovině se to zvrhlo a krek tekla potokem a stříkala gejzíry. Upírské výtvarné klišé na klišé, nekonečné trhání těl a lemtání krve, prostě sračka. A reklama na Chrysler.
    Naštěstí byl film krátký, takže jsem vyřídil ukončení evidence na pracáku, přiznal se daňově, odevzdal přehled pojišťovně, koupil v bazaru staré bicí hodiny za pár šupů, protože mužík za pultem nevěděl, jestli jdou (jdou a bijou) a ještě jsem stihl být včas na srazu s mladší dcerou. Dali jsme si oběd v Provaznici, fazolová polévka byla tak vydatná, že o další jídlo jsme se podělili. Únavu z jídla jsme zahnali kávou v kavárně u divadla Komedie (nemohli jsme si vzpomenout, kde v centru je normální kavárna) a rozešli se po svých.
    Doma jsem se pustil do vyčištění hodin, promazal jsem je a už bijí, spolu s těmi druhými oživují akusticky den i noc. Je příjemné se v noci probudit a zdáli slyšet melodické zvuky upozorňující, že čas jde kupředu. Uklidňující jistota, že aspoň něco se vyvíjí, jak má.
Středa. Zatočil jsem rázně se zbytkem nepořádku po stěhování. Zredukoval jsem krabice, pověsil poslední nepověšené ozdoby, opatřil ledničku fotkami a co se nehodilo, přišlo na záchod. Proč má být tato místnost prázdná? Při močení nechávám pohled klouzat po zdech.
    Předsíň prokoukla a je tam místa, že nevím, co s ním. Teď se ukázalo, že ukradený botník opravdu chybí, budu si muset nějaký pořídit, jen co v Kralupech objevím nějaký bazar nábytku.
    V Hannoveru začal CeBIT, proti letošku se neobjevila žádná pozvání na jednodenní návštěvu. ni v mé poště, ani u kolegů. To indikuje, že firmy šetří, dokonce víc než loni. Asi začnu stávkovat. Představte si tu modré chudáky, oni místo režijky za stovku musí zaplatit o necelých pět víc – ale za rok! To cestující, kteří Dráhy živí, připravilo překopání slev o stovky měsíčně a tisíce ročně. Nemravnost a posedlost v lpění modré armády na výhodách je do nebe volající. Jako kdyby se měli hůř jenom oni, koni. Zbytek národa zřejmě tone v nadbytku.
    V noci jsem sledoval záznam jakéhosi pořadu na ČT24, kde blábolila šéfka České ženské lobby tradiční klišé o tom, jak to ženy mají v poltice těžké. Nemůžou se zapojit do neformálních diskusí v restauracích a barech, protože musí domů postarat se o rodinu... 
    Nápad nechat cestovat plyšáky, který zhmotnil T. Okamura s D. Bérovou do cestovky Joy Traveling jsem dopracoval a chtěl nabídnout Okimurovi k posouzení. Po chvíli hledání jeho mailu jsem to vzdal a napsal na jakýsi obecný s prosbou o kontakt. Odpověděl mi jeho společník, že Okamura čte i tento mail. Já nerad píšu někomu na obecné adresy, pokud nejde o objednávku zboží. Klidně ať dotyčný nechá svou poštu číst někým jiným, ale za slušnost považuju osobní kontaktní adresu. I Bill Gates dal svůj mail v plen. Není ostatně problém mít adres víc, a tak si chránit soukromí. Dotyčný společník mi lehce uraženě napsal, že je většinový a že mají s Okamurou dohodu o nedávání mailu. Odvětil jsem něco ve smyslu výše napsaném a dodal, že o nic zásadního nejde, ať se tím dál nezabývá.
Čtvrtek. Vydal jsem ráno přes Brno do B. Trasu jsem zvolil proto, že se koná veletrh Vinex a když už jedu, díky novým tarifům lhostejno kudy, proč se tam nepodívat. Levnější než tam jet z B. extra. Na nádraží jsem spatřit na obálce Reflexu akt Elišky Balzerové a řeknu vám, dámy, chtěl bych v 60 vypadat jako ona.
    Na Vinexu, který obsadil pavilon A12, to bylo příjemné. Sice byl odborný den, veřejnost měla vyhrazený až pátek, ale stejně jako na Invexu se zde objevila spousta mládeže. Nejprve jsem procházel expozice nahodile a sem tam okoštoval, pak jsem potkal v degustační expozici kamaráda MŠ z V. v doprovodu jeho známých a obzory se znatelně rozšířily. Výborný byl začátek – u vinařů z Perné měli veltlínské červené ranné k pomilování. Pak jsem brousil po tramínech, ale žádná sláva to nebyla. V části věnované německým, rakouským, italským a jiným zahraničním vínům jsem objevil německý rýnský rizlink, který oslovil celou hubu. Marná sláva, někde se daří víc.
    Ve zmíněné degustační expozici jsou desítky vzorků, které můžete podle libosti ochutnávat. Chodí tam zejména nákupčí vinoték a vináren. Ochutnávají, porovnávají a objednávají. Namátkou zmíním velmi dobře pitelné cuvée z muškátu otonel (druhou komponentu jsem zapomněl), oceněnou stříbrnou medailí (taky jsem zapomněl) z bořeckého vinařství Novák a Jedlička, nebo poblíž tramínů sídlící děvín, který je všechny strčil do kapsy. Pak jsme poseděli u vinařství Valtické podzemí, kde bylo dobře.
    Zvětšuje se nabídka biovín. U jednoho stánku měli tramín v obou variantách, rozdíl mezi nimi byl, ale jestli k lepšímu nebo horšímu, těžko říct. U jiného stánku jsem se dověděl zajímavou informaci: biovíno je podle onoho výrobce dokonce levnější než to klasicky ošetřované chemickými postřiky. Když jsem se ptal, proč je tedy dražší, řekli mi, že kvalita se platí. Nějak tomu nerozumím. To by mohli všichni pěstovat biovíno a měli bychom ho levné a dobré. Ono to je asi jako s potravinami obecně. Není důvod, aby se nevyráběly jen biopotraviny, protože současná produkce je zbytečně vysoká (ostatně dnes je jakákoli produkce nadbytečná) a o poznání nižší, leč postačující. Klesla by jejich cena a všichni by jedli zdravě. Pes je zakopaný někde jinde a tuším, kde. Bio je hlavně exkluzivita a snobismus životního stylu, proto nemůže být principiálně pro všechny.
    Objevil jsem nového dovozce rakouských vín znamenité kvality, ročník 2007m cena za sedmičku 77 korun (při přímém kontaktu s výrobce za 4,5 eura). Sídlí v Brně, tak ho vyzkouším. Jinak doporučuju vína z vinařství Lahofer v Dobšicích, stojí za hřích.
    Odjezd do B. poznamenaly přecpané autobusové spoje. Dva mě odmítly před nosem, třetí byl sice volný, ale jel všudy možně, takže spoj v UH mi ujel a do B. jsem dorazil se zpožděním vlaku až v devět. Na pravidelné dojíždění je autobus nejistý, protože vlak je více nafukovací. Možná jelo více lidí i proto, že počítali se stávkou. UH je také většinou průjezdní zastávka, což pro lidi jedoucí jen tam je nevýhodné.
Pátek a víkend. Dopolední procházka se psem pokračovala nějakou intelektuální prací a odpoledne následovala cesta do Z. pro DD. Navštívili jsme nový bazar na Kvítkové, kde jsem od sdílného na majitele nabroušeného prodavače získal plastiku panenky Marie s jezulátkem a chybějící klíč k hodinám grátis. Rozvažování, zda zajít do kina, vyústil v patologickou zvědavost: šli jsme na Doktora od jezera hrochů. Musím říct, že jsem byl překvapený. Nejde o žádnou třeskutou řachandu jako Slunce, seno a další přílohy, ani o primitivní kameňákovou skládačku, ba ani výtky udílené rozhořčenými kritiky na film neseděly. Troška vytvořil umírněné a místy parodující dílo, kde ani Holubová svým jednozávitnickým projevem nerušila. Za naprostou bombu v dějinách české kinematografie považuju scénu manželky a milenky hlavního hrdiny, mistrně choreograficky připravenou a důsledně využívající doprovodné hudby (manželka během jednání s milenkou pokračovala v nácviku baletního vystoupení).
    V sobotu jsme v rámci kondičního tréninku DD na blížící se pochod Nivnická padesátka vyšli do nedalekého Slavičína (tam a zpět 20 km). DD ušla víc, neb přede mnou neustále opisovala sinusoidu, zřejmě aby ušla víc, či komplexněji namáhala stehenní svaly, nevím. Každopádně jsem měl výhled zpestřený vrtěním jejího malebného pozadí. Ve Slavičíně jsme poseděli v cukrárně nad palačinkami a amoletami a mizerným vínem. Nad Slavičínem se pásly, no spíše hnojily krávy, patrně chované biozpůsobem. DD tvrdila, že tam jsou tak celoročně, pravda, nikde jsem žádný přístřešek neviděl. Jak by přežily mrazy, nechápu.
    Nedělní ráno bylo ještě mrazivější než to sobotní. Zastihlo mě na cestě na grunt, protože v plánu byla degustace vína. Po dojezdu jsem zjistil, že nastala změna v plánu, JL se necítil jet na kole v mrazu do Vacenovic, takže nás jeho choť zavezla do Svatobořic, kde byla taktéž degustace. JN tam přijel na kole, objevili se i další Miločáci. Další skupina, jak hlásil Olin, se objevila v původně plánovaných Vackách. Tam i ve Svatkách se někteří degustátoři po akci uchýlili do místních sklepů a degustovalo se uvolněněji dál.
    V S. mě zaskočil, kromě nápisu nad sálem, zejména 100bodový systém. Jednou jsem s ním začít musel, nedá se. Bylo nás noviců více, soudě podle rozptylu hodnocení. Vlastní průběh degustace potvrdil mé výhrady, vrátím se k nim v samostatném článku. Tady než poznamenám, že je příliš a hlavně zbytečně komplikovaný a neživotný. Nejde vlastně o 100bodový, jak se uvádí, ale o 60 bodový (minimální ohodnocení je totiž 40 bodů, nelogické), v praxi se využívá stupnice v rozsahu 60 – 90, takže další redukce. Pitvání vína na 10 složek nepřispívá k větší objektivitě, jak se čekalo. Často se stane, že po poctivém ohodnocení pak zíráte na výslednou cifru a musíte zpětně korigovat zápis, aby součet odpovídal výslednému dojmu.
    Po degustaci olíznutí vzorků od jiných stolů (my jsme měli rulandské šedé, aurelia a směsky) a tradičním a výtečném guláši jsme se na pozvání sešli ve sklepě u Šťastných, kde jsme přejeli nabídku vesměs lahodných vín. Blížila se pátá, nedělní spojení do B. je nečekaně zlepšené, není třeba si k vlaku brát taxíka, takže jsem v pohodě odjel. Abych Dráhy zase nepřechválil – řada vlaků končí na kraji Bojkovic, do města jich jezdí málo, ačkoli většina cestujících míří přímo tam. Ale kdo by se o zájem cestujících zajímal...
Kdo píše dějiny (Meditorial), 8. 3.

Nechápal jsem smysl nadšeného volání reportéra v Naganu "Přepiště dějiny" po našem zisku prvního místa v hokeji a nechápu , když totéž čtu v novinách po OH ve Vancouveru (LN 1. 3. 2010). Do dějin lze něco zapsat tím, že se to stane, leč přepsat nejdou ani náhodou. Žurnalistická tupost tam už zajisté zapsaná je.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání