Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Konstruktivní obstrukce (Komentář), 5. 3.

Obstrukce jsou normálním regulačním prvkem jednání parlamentů všude na světě. Ostatně méně průhledně, leč stejně obstruují u socané, takže mají mlčet. Vzpomínám, jak mě nadchla kdysi vynalézavost jednoho amerického senátora, který potřeboval zabránit jednání do doby, než bude známá jistá okolnost kritická pro další postup jeho strany. Vzal si tedy ráno slovo a s poukazem na duchovní stránku politiky začal číst bibli. A prošlo to.
    Nečas je ve srovnání s ním začátečník, i když jeho "edukativní" proslov minulý pátek dopoledne byl, nutno uznat, obdivuhodný. V americkém senátu by však     neobstál co do délky vystoupení. Rekordní projev trval 24 hodin a 18 minut (rok 1957) a jeho cílem bylo zabránit přijetí zákona usnadňující přístup Afroameričanů k volbám. Následuje 15 hodin (1935) a stejný počet hodin v roce 1992, kdy senátor nejen mluvil, ale dokonce zpíval, a to v přímém přenosu. V Británii je rekord 11 hodin s přestávkami (1983) a 6 hodin bez (1828). Za Rakouska-Uherska čeští poslanci, tvořící menšinu, pilně obstruovali, vynikal poslanec Švejk s až 12hodinovými projevy. Taky se zpívalo a jednu dobu na zasedání vídeňského parlamentu s oblibou docházeli občané a poslouchali pěvecká extempore našich zástupců.
    Takže ať se klidně obstruuje. Povede to k tomu, že poslanci se možná budou snažit během projevu dohodnout, aby už nemusel řečníka poslouchat. Jen doufám, že při obstrukcích jiných stran nebude v budoucnu ODS hloupě protestovat.
Mediální bublina (Komentář), 5. 3.

Mladá fronta objevila papaláštví v přidělovaných espézetkách. Jakákoli zajímavá kombinace přidělená vysokým politickým a mafiánským představitelům je prý důkazem toho, že někdo holt na zajímavou značku dosáhne a jiný – prostý občan – ne.
    Mně je to u prdele, říkám rovnou. Každý, kdo touží více než málo po takové značce, je psychicky patologický. Značka se samýma nulama u hejtmana je zajisté podezřelá, ale co je k divení se na značce, kde se opakují třeba dvojice čísel, nevím – třeba 3T2 94 94 je nezajímavá. Nějaký chrabrý matematik jistě spočte pravděpodobnost přidělení značky se dvěma dvojicemi, je nemalá. Divení se nad řadou kombinací s tím, že získat nějakou snadno zapamatovatelnou opět prozrazuje intelektuální deficienci novinářů. Snadná zapamatovatelnost je něco, co je jen zčásti dané číslicemi v čísle. Značnou váhu mají osobní numerické preference – číslo domu, rodné číslo, datum narození a nmericko logické vazby mezi jednotlivými ciframi. Číslo 252525 se pamatuje snadno, 255225 už hůř.
    Podobně je na tom 1P6 67 76 nebo 3Z5 55 25: v posledním případě jde o auto zlínské primátorky, která však nemá řidičský průkaz a jako u ženy lze u ní značkovou úchylku těžko očekávat. Já sám jsem měl kdysi značku ABO 49 17, která obsahuje číslice mého roku narození, nebo ADB 93 69, která má pouze číslice dělitelné třemi a navíc po sobě jdoucí.
    Medializace takových podezřelých značek je směšná stejně jako to, že si z toho hloupý stát neudělal kšeft jako jinde.
Česká pošta pro mentálně handicapované (Komentář), 5. 3.

Muž nacházející se v krizi středního věku, neochotný smířit se s typicky českým pojetím svobody, řeší svou potřebu vyjádřit se k dění kolem sebe rejpavým psaním a pošťuchováním.
Máme v Brně pobočku, sice zatím jednomužnou, ale na stálé adrese v komplexu, kde sídlí řada jiných firem či firmiček. Tedy existuje adresa, na daném místě vždy je kontaktní osoba ve společné recepci a nějak byste neviděli důvod, proč by tam nemohla přijít běžná pošta, když veškeré ostatní zásilkové služby fungují.
    Jenže pošta umí, co ostatní ne. Když se občas ztratila malá zásilka, v jádru o nic nešlo. Jenže když opakovaně nedojdou výsledky veřejných konkursů, na které k danému datu čekáte, může být pro menší firmu tato skutečnost poněkud smrtelná. Tedy jsme si stěžovali, napřed mírně, poté razantněji, nakonec šéf zajel na brněnskou poštu a tam, jak to říci slušně, prostě řval. A ve finále řval jako tur. Co se stalo?
    Jako pošťák byl pro danou oblast vybrán mentálně postižený člověk. S tím bych neměl problém, kdyby jeho postižení nebránilo výkonu jeho funkce. Mohl plně fungovat v menší vesnici nebo prostoru, kde jsou adresáti stabilní a věci se nemění, ovšem dělat pošťáka pro průmyslovou a administrativní zónu, kde je každou chvíli něco jinak, to je docela odvaha.
    Ne na straně pošťáka, ten za nic nemůže, ale na straně zcela konkrétního člověka, který ho přijal. Ten ovšem nebude nikdy nalezen, ani postižen.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání