Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
Jsem pro stávku!
(Glosa),
3. 3.
Přiznám se, že jsem o důvodech stávky železničářů a další odborářské verbeže měl ponětí poněkud naivní. Netušil jsem, že zákon o zdanění zaměstnaneckých benefitů, který platí od ledna, pouze vrací stav do roku 2004. Projednával se celý minulý rok, novelizován byl na podzim a nikomu nevadil. Polovinu hlasů dodali komunisté a socani, ve sněmovně hlasoval pro i odborářský superboss Štěch!!! Tak o co kurva jde??? Netušil jsem, že novináři milující zkratky informaci o "zdanění" totálně zdeformovali a že jde o zvýšení DPH na poskytované benefity, nikoli zdanění výhod vyplácených zaměstnancům způsobem, jakým to chápe každý, kdo nepodniká a není plátcem DPH. Jde tedy o dopad na ČD, nikoli na zaměstnance, kteří vlastně servilně stávkují za svou firmu, což je přinejmenším neobvyklé. Netušil jsem, že nejde o žádný drastický dopad na finanční a existenční situaci rodin příslušníků modré armády, jak se to podle horečné stávkové aktivizace jeví. Například v jednom podniku ti chudáci budou platit za oběd místo 30 korun celých 36! To už je sakra újma pro rodinný rozpočet. Za této situace a s přihlédnutím k ekonomické situaci státu je postup železničních odborových bossů, zejména nátlak na vládu, aby urychleně jednala v jejich prospěch, docela obyčejná sviňárna. A vláda, která blábolí cosi o tom, že je její povinnost vyhnout se stávce, ať jde do prdele. Vyhlásit poslušně stav legislativní nouze, aby pár desítkám tisíc obyvatel vlezla do prdele, to je už víc než dost. Nezklamali lidovci: novelu zákona, rušící zvýšení DPH, podpoří, pokud stávka nebude. Věru, nebožtík Lux by měl radost, jak jeho souvěrci čiperně sbírají předvolební body. A mohou tento jazýček na vahách kdykoli opakovat: být kluzce konstruktivní jim šlo odjakživa. Víte, co je na tom nejsmutnější? Nevěřím, že všichni ajznboňáci jsou na hlavu padlí a pár desítek korun výdajů měsíčně by neunesli, když do roku 2004 jim to nevadilo. Tragické je, že ti, kteří nesouhlasí se stávkou, musí držet hubu a krok, jako to dělala naprostá většina z nás do listopadu 1989, stejně nedobrovolně. Jenže dnes je nedusí komunisté, ale kolegové a spolupracovníci. Měli bychom založit občanské odbory a žádat zaměstnanecké výhody pro všechny cestující, čisté a dochvilné vlaky, noční a víkendové spoje, otevřená nádraží a stanice se službami hodnými dopravy 21. století. A za to bych konečně i já mohl stávkovat.
Mražená krůta
(Ze života),
3. 3.
Levicové odborové svazy ohrožují chod státu a jako rukojmí si berou obyčejné lidi, kteří za jejich služby platí. Kde berou předáci odborových svazů tu jistotu? Stojí za nimi přece celá široká základna. Jistě. Nechci nikomu brát jejich zaměstnanecké výhody, ale přece není nic nelegálního na zdanění zaměstnaneckých bonusů. Doufám, že železniční odborový svaz už ví, jak uhradí svým cestujícím po čtvrteční a jiné stávce ušlou mzdu, vrátí peníze za týdenní či jinou předplacenou jízdenku a těm kteří se nedostanou třeba domů po službě proplatí taxi či hotel. Je na čase, aby začali stávkovat i pasažéři. Přestaneme platit! Vytvoříme si odborový svaz cestujících. Základna bude široká, možná i širší! Důvod si najdeme. Zpoždění, horko, zima, málo prostoru k sezení, nevlídné uzamčené nádražní budovy, zběsilá jízda, pomalá jízda, hlučné brzdění.... Marně přemýšlím, jaký zaměstnanecký bonus mám já. Už vím. Před třemi lety jsme dostali na Vánoce krůtu, mraženou, nezdaněnou! DD
Ukaž mi, čím topíš...
(Poznámka),
3. 3.
Vláda odmítla podpořit návrh na kontrolu toho, jak a čím lidé topí. V návrhu ostravských radních byl požadavek na možnost vniknout do domu/bytu a prohrabávat kamna a zkoumat popel. Zamítnutí bylo odůvodněno zásahem do soukromí. Předkladatelé se rozčilovali, že když jde o zdraví, jde soukromí stranou. A že mají stejná pravidla platit pro malé i velké znečišťovatele. Inu, klasická ukázka účelového popření základů demokracie a svobody. Jako v USA, když po září 2001 úřady povolily invazi do soukromí lidí, protože - co je víc! Ve stejné zemi však je zakázáno hrabat se v odpadcích za účelem získání důkazů o nekalém jednání dotyčných. Dřív jsem to nechápal jako přínosné, protože jsem taky uvažoval o srovnávání hodnot. Jenže na obou stranách rovnice jsou lidé se všemi jejich dobrými a špatnými vlastnostmi. A to je více než zásadním důvodem pro odmítání tělových skenerů a zoufání se na letištích, pro odmítání sledovacích kamer všude možně, včetně převlékacích kabinek a WC, a také pro odmítání práva úřadu zkoumat invazivně, čím topím. Když nestačí barva kouře lezoucího z komína, tak holt se musí vymyslet technologie pro zjištění škodlivého topení. Že bude drahá? Však pokuty také.
Na poslední cestě 4
(Cestopis),
3. 3.
aneb Amerika očima dr. Pr. a dr. Fr. Dr. Fr.: Nestáli jsme před tím steakhousem dlouho, bylo to hned jasné: Když musíš, tak musíš!. Však to doma zase dohoníme zmeškanými obědy a narychlo zhltnutým jídlem mezi dvěma sjednanými schůzkami. Pravda je, že tak dobrý a obrovský stejk jsem ještě v životě neměl, a taky asi už mít nebudu. Když jsme pak z podniku odcházeli, všimli jsme si na chodníku reklamy: Kdyby byl steak náboženstvím, tak tady by měl svou katedrálu. Svatá pravda, uvnitř bylo ticho jako v kostele. Byli jsme jedinými hosty a až při placení nám došlo, proč jsme měli tak intimní atmosféru. Naposledy jsme se takhle přejedli v Brazílii, kde mají pověstné podniky zvané churascarias, zaplať a jez, jak dlouho vydržíš. Do steakhousu jsem šel taky tak trochu ze strategických důvodů. Rámcovou představu o tom, jak vypadá biftek, jsem měl a kdybychom nezapadli sem, hrozilo nebezpečí, že by Pro Šaška chtěl vyzkoušet nějakou exotickou kuchyni a v New Yorku není problém najít restauraci čínskou, thajskou, japonskou, indonéskou, mongolskou, indickou a vůbec spoustu podobných podniků. Zatímco já jsem v jídle srab a podobné exotiky mě moc nepřitahují, Pro Šaška je naopak miluje a vyhledává, cpe si do pusy všelijaké podivnosti a řve nadšením, tedy pokud to nepálí tak, že nemůže už ani sípat a místo toho mu z očí stříkají ohnivé slzy. Párkrát se mu to taky už nevyplatilo, třeba jako tenkrát v Madrasu. To jsme ze západoindické kuchyně dostali takový průjem jako snad ještě nikdy. Zatímco mně trochu pomohlo schroupat najednou celou táfličku živočišného uhlí, kterou mi Míreček jako lékař výpravy naordinoval, jemu moc ne. Do toho podával rodičům pravidelnou telefonickou zprávu o naší cestě a postěžoval si při té příležitosti na průjem, jak se střídáme na oné místnosti a kolikrát už jme museli. Mně se do druhého dne trochu ulevilo, už jsme se o právo pobytu na záchodě nebili s takovou vervou jako včera. A ráno, Míreček zrovna zase skučel na míse, volala jeho maminka. Vzal jsem to a ona hned jestli už je nám líp. Odpověděl jsem popravdě, já už jsem docela OK. Paní Mírečková se pak zeptala na zdravotní stav svého syna a nešťastně formulovala otázku: kolikrát už byl dnes? Nedalo se než odpovědět bez lhaní, pověděl jsem jí, že dvakrát. Zaradovala se, ale já ji zchladil, byl sice jen dvakrát, ale poprvé to bylo od půl druhé do pěti, podruhé od tři čtvrtě na šest doteď. Dr. Pr.: V noci mne probudila nádherná bouřka. Blesky nad mrakodrapy, hřmění, z oblohy provazy deště. I ve městě, jako je New York si uvědomíte, že příroda je daleko silnější, než všechny lidské snahy a klopocení. Pokouším se probudit Přemíka a podělit se s ním o nádheru prožitku živlů, je však opravdu unavený a posílá mne tam, kde bych živly nevnímal ani za denního světla. Celý život se snažím držet se zásady, že když něco dělám, tak pořádně. Proto se divím, proč lidi nespí, když šli spát. Já usnul hned jako zabité přežrané mimino a nějaká bouřka… Podobné počasí nás pak čekalo i další den. Ráno, těsně po probuzení se smálo, pravda, sluníčko. Rozhodli jsme se proto, že si vyjdeme nalehko, bez sak, jen v tričku, Přemík dokonce sugeroval obuv ve smyslu sandálů. Sotva jsme se vzdálili od hotelu natolik, aby návrat byl opravdu, ale opravdu nepohodlný, zatáhla se obloha zlověstnými mraky. Netrvalo však dlouho a obloha se znovu otevřela. Spustil se takový liják, až se zatemnilo a automobily začaly jezdit s rozžatými světly. Na zastávce okružního autobusu, kterým jsme si již v Praze naplánovali výlet, jsme zjistili, že jsme si vskutku přivstali: prvý autobus měl přijet za více jak hodinu. No, a tak jsme tam ve výklenku obchodu s nítěmi strávili v družném hovoru pěkné chvíle. Celkem jeden a půl hodiny. Ještě, že jsme si nevzali ty sandály. To bylo vody! Pro Šaška se sice pokouší vyvolat v laskavém čtenáři dojem běsnících živlů, já ale vím svoje. Žádný déšť. V New Yorku mají prostě veřejné služby na vysoké úrovni a každé ráno oplachují chodníky a silnice mohutnými proudy vody ze složitého systému megasprinklerů namontovaných na vysokých budovách. Dokonalá čistota, a přitom jednoduché, milý Watsone. Pouze jednou jsme učinili nesmělý pokus zvrátit nepříznivé podmínky. Všimli jsme si, že jen ob blok se nachází vstup na Rockefellerův mrakodrap, ze kterého má být vyhlídka ještě lepší, než z turisticky „provařeného“ Empire State Building. Proběhli jsme provazci vody. Leč hned u vchodu nás zarazil urostlý uniformovaný strážce. Dlouze k nám pohovořil – ve zkratce: sdělil, že prší, z mrakodrapu není nic vidět a že jsme asi blázni… Vrátili jsme se čekat na vyhlídkový autobus. Když konečně přijel, drkotajíce zimou zuby jsme odmítli nabídku průvodce nafasovat pláštěnku a absolvovat cestu na otevřené horní palubě doubbledeckeru. Ujeli jsme ale jen pár stanic a Přemík začal jako obvykle žmudrat, že má hlad, žízeň a pokud se nevymočí, pak se pomočí. A tak jsme nedojeli do čínské čtvrti, nedorazili k soše Svobody, ale zastavili na Time Square. To je to místo, které všichni známe z televize, s obrovskými světelnými reklamami, restaurací Hard Rock Café, mnoha luxusními obchody, jako je Gucci, Armani, Tiffany, a hlavně pak dnem i nocí kolotajícím a pulzujícím životem. Zapadli jsme do malé čínské restaurace a vyjedli zásobu kachen, hovězího po sečuánsku a dorazili se rýží s krevetami. Chybí tady dodat, že i v New Yorku je jako jinde v cizině obvyklý problém s otevírací dobou restaurací. Zatímco my jsme z domova zvyklí na hospody otevřené s plně fungující kuchyní už dávno před polednem, tady zednickou svačinu neznají. Mají buď jídlo bez piva, nebo sice mají pivo, ale zase se před polednem nevaří. Takže jsme se plahočili po Broadwayi, hladoví, sem a tam za zpěvu téhle odrhovačky a, singijaujaujupí, jsme snili o průměrné české restauraci nabízející služby na úrovni. Dr. Pr. + Dr. Fr.
| |||||||||||||||||||
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |
