Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Stávka na hovno (Glosa), 24. 2.

Ekonomická situace je prachbídná, kam se podíváš, ale mizérie v hlavách lidí je ještě horší. V Řecku stávkují státní zaměstnanci, kteří se nehodlají uskrovnit, ačkoli právě oni se podíleli, přímo či nepřímo, na falšování statistik ekonomických ukazatelů a žili si nad poměry. V Německu stávkovali den piloti, zatím ještě jednají, v Británii se podobná stávka chystá. Důvod? Zvýšení platu a další výhody. U nás oznámili stávku odboráři z dopravního odvětví. Protestují proti zdanění některých zaměstnaneckých výhod - tedy ne, že by o ně přišli, jen budou o něco menší.
    Kurva, stokrát kurva! Co to je za lidi, že žerou, až se zalykají, když ostatním i jim hrozí, že nebude co do huby. Na jedné straně blbneme a chráníme kdejakou žabičku a vyhazujeme peníze za nezvýšení emisí CO2 o zlomek promile, na druhé chceme všechno,bez jakéhokoli omezení.
    Právo na stávku je diskriminační a mělo by být z ústavy vyloučeno. Kdy jsem třeba já mohl stávkovat? Anebo, lepší otázka, které vrstvy mohou bez omezení stávkovat a které ne?
    Protežovaní jsou státní zaměstnanci, všude. Největší křiklouni. V soukromé firmě, teď myslím ty malé, s jednotkami či desítkami lidí, nemáte šanci. O židli přijdete, ani nemrknete, a právem. Bez odborů nemáte šanci. Tato síla by měla být už konečně zakázána. Dávno minula doba, kdy jí bylo zapotřebí. Dnes je to škodlivý rudiment stejně jako dotace. Oboje kurví trh.
    Jedni stávkují, druzí, které to nezajímá, protože často by vyletěli z kůže, kdyby podrobně seznali, co je v pozadí stávek, z toho nejen nic nemají, ale navíc na ně nějakým způsobem doplácejí.
    Kdysi jsem velmi neschvaloval postup prezidenta Reagana, když stávku nepostradatelných leteckých dispečerů zlikvidoval naprosto brutálně - míním tím účinnost toho, co zvolil: všechny vyhodil a najal nové, převážně armádní. A bylo po stávce. Ve svém důsledku to bylo opatření nejen účinné, ale i levné.
Doživotí za luxus (Poznámka), 24. 2.

Je celkem jedno, jak se to má s novou pražskou cyklostezkou za cenu silnice první třídy. Že se bude stavět za nehoráznou cenu, se vědělo už tehdy, akorát se náklady o něco dost zvedly. Půvabné je ovšem odůvodňování ceny.
    Jako první bych odkopl nechutnou argumentaci, že většinu peněz nám dala Unie. To je stejná kravina, jako když Paroubek říká, že na 13. důchody, mateřskou a jiné populisticko voličské výdaje peníze získá, aniž zvýší státní dluh. Prodá akcie ČEZu. A ty peníze spadnou z nebe? Jak ti lidi uvažují? Sedm miliard je pořád sedm miliard, které by se daly použít a využít jinak a lépe než pro volební vítězství. Každé peníze lze použít lépe a hůře a to, odkud se berou, je irelevantní.
    Další podobnou pitominou je tvrzení, že stezka je vlastně za hubičku, neboť "samotná" stezka stála jen 8 milionů ze 140 vydaných. Přes 70 milionů stály mosty(!) a přes 40 terénní úpravy. Takové argumentátory bych s chutí nakopal a hnal do Vltavy, protože za to, že jsou buď blbí as nechápou, že lžou, nebo jsou vychcaní a dělají si z lidí prdel, si nic lepšího nezaslouží. Tak holt měli postavit jen stezku, mosty a úpravy nechat být.
    Tři kilometry cyklostezek za 140 milionů korun je, ať to obracím, jak to obracím, na doživotní trest pro ty, kdo to schválili a stejně tak pro ty, kdo tomu nebránili.
ČEZ - epilog (Komentář), 24. 2.

Co se asi stalo, že sebevědomý ČEZ na obrtlíku otočil, k nepravostem při odpojování černých odběrů se přiznal, tuto praxi dokonce zrušil a bude řádně čekat na rozhodnutí soudu? Můžeme se jen dohadovat, ale nikoli způsobem, jenž předvedl Zb. Petráček v Lidovkách (18. 2. 2010). Prý za tím jsou "v dojemné shodě" ČSSD a ODS. Pokud vás zajímá nějaké odůvodnění či náznak indicie, nedočkáte se. Touto větou, níž se poprvé a naposledy se svou spekulací vytasil, jeho sloupek končí
    Metamorfóza objektivního novináře z dob Respektu na nesoudného a komerčního hlasatele čehokoli je tak zdárně dokončena. Škoda.
    P. S. Už za dva dny ovšem jeho kolega Plesl napsal, že ČSSD od ČEZu couvá.
Na poslední cestě 3 (Cestopis), 24. 2.

aneb Amerika očima dr. Pr. a dr. Fr.
New York
    Dr. Pr.: V New Yorku, prvém cíli naší pouti, kde jsme si naplánovali dvoudenní seznámení s Amerikou, jsme přistáli jako komické duo. Já hladový, žíznivý, nevyspalý, celý zelený. A vedle mne bohorovný Přemík, blaženě uříhávající odér dobrého hovězího, čerstvého ovoce a lahodného bílého vína.
    Dr. Fr.: Musím uznat, že ČSA se o pasažéry starají bezvadně, snad jen jednou jsem s nimi měl za ta léta létání nedorozumění. Měl jsem tenkrát nohu v sádře, prostě mě v Madridu na křižovatce, na přechodu, na zelenou, přejelo auto. Jak to tak v životě bývá, větší bere. Sice svítil panáček, auta měla dát přednost chodcům, ale prostě, stalo se. Jako na potvoru, zrovna tenkrát jsem se se sádrou na noze nevracel přímým letadlem do Prahy, ale musel jsem přes Amsterdam. Na letištích to byla paráda - no paráda, se sádrou ... Každopádně jsem si připadal chvíli jako Švejk, to když mě tlačili zřízenci na kolečkové židli a klusali za mnou s kufrem, pak zas chvíli jako VIP, to když se mnou předběhli (dá se na kolečkové židli předbíhat ?) frontu před bezpečnostní kontrolou a nemusel jsem potupně obracet kapsy a vyndavat opasek z kalhot, a nakonec jako Vlasta Burian, to když mi ve dveřích ve výtahu přiskřípli sádru. No ale celkově kolečková židle dobrý. Až v letadle to zaskřípalo. Při odbavování na letišti kvůli mně přesunuli pasažéry v kabině tak, abych mohl seděl v airbusu v desáté řadě - tam je totiž nouzový východ a víc místa na nohy. Tato sedadla dávají dlouhánům, nebo z protekce anebo, jako v mém případě, kriplům. Takže jsem u dveří do letadla poděkoval zřízenci, slezl z kolečkového křesla a o berlích se soukal na mně přidělené sedadlo v 10. řadě. Jenže, když jsem se relativně pohodlně usadil, tak přišla letuška a že musím na jiné místo. Marně jsem klepal berlou na sádru a vysvětloval, že prostě nohu neohnu a na jiné místo se nevejdu. Letecká společnost zvítězila a nakonec mi sám kapitán přišel vysvětlit, že sice vidí, že mám sádru, ale že bezpečnostní předpisy nařizují, aby místa u nouzového východu byla obsazena pohyblivými pasažéry, to aby to v případě letecké nehody pořádně odsejpalo. Prohrál jsem, ale za rámeček si můj rozbor bezpečnostních předpisů rozhodně nedali. Naštěstí se ale pro mě našlo aspoň sedadlo do uličky a kdykoliv někdo chtěl projít, musel mne nejdřív hezky požádat. A je snad každému jasné, že když jela uličkou ta protivná holka s vozíkem s občerstvením, zrovna jsem tvrdě spal. Měl jsem tak aspoň perfektně pod kontrolou pohyb v kabině a kdyby se snad nějaký terorista snažil proniknout do kokpitu, tak bych ho určitě projít nenechal.
    Na hotel jsme se z letiště JFK nechali odvézt stylově: žlutým taxíkem. Jako na potvoru stály v řadě nejprve samé japonské vozy, my jsme ale chtěli jet klasickým obrovským křižníkem. A tak jsme si vystáli dvacet minut a splnili si následně prvý sen o Americe, jízdu velkým vozem. Řidičem byl, pravda, Sikh, ale jste-li v New Yorku, na drobné detaily nehledíte.
    S tím taxíkem to byla pravda, stáli jsme před štaflem, na kterém stála řada snad dvaceti aut a jako na potvoru ta pořádná „amerika“ až třetí.  Bohužel se kromě nás nikde na chodníku nevyskytoval, takže jsme předstírali nezájem dobrou čtvrthodinu, než ty obyčejné toyoty a ostatní nedůstojné vozy nabraly zákazníky a na nás konečně vyšel ten správný Lincoln Custom Executive.
    Hotel, zamluvený a hlavně zaplacený  nám americkými kolegy byl perfektní. V samém centru Manhattanu, sousedé: Marriot Hotel a Radisson hotel. Pokoj perfektní, s funkční klimatizací, obří koupelnou. Jediná snad drobná chybička: uvykl jsem již dávno tomu, že mé jméno v cizině komolí. V Brazílii jsem byl „Prošá“, v ostatních zemích bývám „Pročaska“, „Proušaska“ a podobně. Recepční však z mého jména vytvořil sousloví „Pro Šaška“. Samozřejmě, že se toho ujal Přemík a tvrdošíjně mne pak již tímto jménem oslovoval po celou dobu našeho amerického pobytu.
    Jen drobná vsuvka, Pro–Šaška je tak dokonalý název, že budu Mírečkovi ještě dlouhé roky připomínat jeho výlet do NYC. Myslím, že i jeho personálu se to bude líbit.
    Padli jsme na postele jak dva červotočivé smrky pokácené na Šumavě. Pronesl jsem památnou větu: „Tak bych se šel projít, ale nechce se mi…“. Přemík se jí okamžitě chytil a počal řečnit o tom, jak jsme oba unavení, kam bychom se plahočili. Prostě maskoval svou momentální indispozici, jak si navykl v Bruselu. Ale byl jsem lstivý, jak maršál Rommel:  „Jistě máš hlad, kamaráde…“.
    No, únava i hlad byly obrovské, a byl to strašlivý souboj těchto dvou pocitů. Nakonec zvítězil jen těsně o prsa hlad.
    Nu, a tak jsme vyrazili. Steak house byl poblíž, útulný malý přízemní domek, což jsou vždy v lokalitě mrakodrapů ty nejdražší podniky. Ale únava zatemnila naše mozky a my zapadli do podniku Smith and Wollensky. Druhý den, když jsme jej objížděli ve vyhlídkovém autokaru, upozornila průvodkyně osádku, že jedeme kolem nejdražšího steakového podniku celého města. No, už jsme to věděli. Ale jak má polovina býčka s grilovanými lesními houbičkami, tak i Přemíkova čerstvá jalovička s bramborovou kaší byly nepopsatelně lahodné a dokonalé. I vínko sedlo a jen díky tomu jsme se při placení navzájem nezabili, protože cena by zasytila mnoho děcek z Biafry a zbylo by i na jejich maminky a tatínky…
Dr. Pr. + Dr. Fr.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání