Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Prolomení limitů 2 (Poznámka), 17. 2.

Pokud jde o obce nad zásobami hnědého uhlí, byl jsem vždycky proti těžbě a likvidaci. Jenže před lety jsem tečoval ona místa, kterým se nedá říkat krajina ani náhodou, která jsem znal jen z fotek a filmů. Poněkud to oslabilo můj odpor.
    Nedávno jsem se díval na další fotky z místa, kde - při vší úctě k starousedlíkům - lze bydlet jen s velkou dávkou masochismu. Vždyť tam přece nic z toho, co člověka váže k místu geneticky, rodově, historicky, esteticky a nostalgicky, není! Jenom se na ty fotky dívat stačí, aby měl člověk pocit, jako když sleduje vyhořelý dům, kusy těl roztrhaných výbuchem, rozkvetlou zahradu zalitou močůvkou, člověka rozkládajícího se zaživa neléčitelnou chorobou...
    Nechci samozřejmě mluvit lidem v místech těžby žijících do jejich způsobu života, ale jedna věc je, jak žijí teď a druhá, jak budou, včetně potomků, žít v budoucnu. Děti dětí ještě nenarozených dětí se nedočkají rekultivace po obzor se od plotu zahrady táhnoucí po mnoho desetiletí devastované krajiny. Ta země je nenávratně zničená. Jediné, co se dá udělat, je vymezit hranice, vymezit několikasetmetrové ochranné pásmo a celé to oplotit.
    A vyplatit zbylé obyvatele zbylých vesnic, vytěžit existující naleziště s podmínkou současně prováděných základních rekultivačních opatření, pevného výnosu pro stát na zisku těžařských firem a vliv na použití vytěžené suroviny, protože ty peníze nejsou získané tradiční výrobou, ale likvidací země.
    Možná existuje šetrnější způsob těžby hnědého uhlí, ale určitě je dražší než ten devastující. Možná se jím proto nikdo ani nezabýval. Možná je čas se nad tím zamyslet. Uhlí v zemi rozhodně zůstat nemusí.
When I´m forty four (Ze života), 17. 2.

Budu vyrovnaná, spokojená, finančně a sexuálně na vrcholu. Alespoň se o tom vzletně píše. Knihy "Čtyřicítka -no a co?, Maminkou ve čtyřiceti, Konečně přes čtyřicet..." zaplavují trh. Ženy nadšeně popisují svá první těhotenství v 45 letech.
    Jenom kamarádka D. mi nedávno řekla, že si hajzlíky pořídila dost pozdě. Po třicítce. Prý ji tečou nervy, je hysterická. Na finanční zajištění (běhá ze služby do služby) ani sexuální aktivity jsem se jí raděj neptala, abych jednu dobře mířenou nedostala.
    Touží jít do divadla, do kina, ale... vždycky je nějaká komplikace. Průjem, vyrážka, teplota. Trošku mne zklamala svou přízemností. Vůbec není tak naleštěná jako stejně staré ženy v časopisech, občas ji zdobí zvratky, nikdy nebyla v kosmetice, netančí salsu, nemá facebook...
    Ale ani tak se za ni nestydím. Je to moje čtyřicetiletá kamarádka v nejlepším věku!
DD
Kdo o tom dnes ví (Glosa), 17. 2.

MfD (29. 1. 2010) rozjela další investigativní kampaň. Získala záběry z jakéhosi večírku, kde se s podnikatelem - nebojte, nebyl to kontroverzní Janoušek, přítel primátora Béma - sešly politici z ODS. Dotyčný je podezřelý z velkého daňového podvodu, politici na dotaz tvrdili, že ho neznají. MfD však "získala" video z ledna 2008, kde se v pozdních nočních hodinách dotyční z podniku, kde údajně nebyli, trousí jako apoštolové na orloji.
    A já jsem získal dojem, že nejde o investigativní pátrání a touhu po pravdě. Upřímně řečeno jsem si jist, že jde o předvolební hru. Video natočila firma, která byla se zmíněným podnikatelem v obchodní při. To je OK, ovšem to, že ho MfD "získala" už je jasná hra. A to hra nekalá, jejímž účelem je poškodit politiky a/nebo získat nějaký obolus do redakční kasičky, popřípadě je za tím protislužbička. Nechtějte po mě, abych věřil tomu, že majitelé dotyčná firmy se dva roky převalovali neklidně na lůžku a lámali si hlavu, jak zjištěnou nepravost napravit.
    A jakmile někdo napíše, že dotyčný podnikatel "bohatl veřejných zakázkách", přestávám se o tuto kauzu zajímat, protože to není novinařina, ale literární sračka. Ukažte mi totiž podnikatele, který na veřejných zakázkách systematicky chudne! Až se pánové Šťastný a Syrovátka naučí psát, tak si možná něco přečtu. Dokud snesou hromadu indicií a pak napíšou, že to však neznamená, že by politikové podnikateli v získávání zakázek pomáhali, kašlu na ně.
    Jenže, vývoj na mediální scéně by dnes nezaznamenal ani jepici, jak je rychlý. Kdo o tom dnes ví?
Dnes vaří čtenáři (Recepty), 17. 2.

Zelňačka s klobásou
1 lžíce sádla nebo 2 oleje,
2 lžíce hl. mouky,
střední cibule,
2 - 3 brambory,
klobása,
asi kompotová miska kyselého zelí,
lžička papriky, kmín, sůl.
Na sádle se zesklovatí cibule, přidá se mouka a smaží, dokud se cibule nezačne barvit. Stále míchat. Pak se zmírní teplo, přidá paprika, rozmíchá a hned se začne postupně ředit a rozvařovat základ. Do základu se přidají brambory na lupínky, nebo malé kostičky, nakrájená klobása, osolí se a okmínuje. Když jsou brambory skoro vařené - trvá to chvilku, přidá se překrájené zelí a společně dovaří.
    Poměr surovin se musí upravit podle vlastní chuti. Klobása je nejlepší od řezníka. Zelí používám vlastní, před použitím vymačkám, šťávu vypiju, zelí překrájím. Neproplachuju. Výsledná chuť je možná kyselejší, ale zvykli jsme si. S kupovaným zelím nemám zkušenosti.
    Varianty kořenění. Kmín používám drcený. Občas vynechám kmín a přidám bobkový list. Paprika může být částečně i pálivá, nebo trochu chili.Používám i uzenou od potulných kořenářů, není špatná. Aby byla polévka jemně pálivá, stačí koupit ostrou klobásu.
Pavel Prchal, prchal@dup.cz
Na poslední cestě 2 (Cestopis), 17. 2.

aneb Amerika očima dr. Pr. a dr. Fr.
Cesta
    Dr. Pr.: Přiblížil se tedy den s velkým D. Samozřejmě, při mé slavné fobii z létání tři dny před naším letem žuchl do Atlantiku Airbus společnosti Air France – a hádejte, jakým typem letadla jsme měli letět? Den před odletem pak má milovaná satelitová TV National Geographic uvádí monotematický den na téma letecké katastrofy. Vážně povzbudivé.
    Zavaluji Přemíka sms zprávami, ve kterých se jej pokouším přesvědčit, že bychom se nemuseli tak mladí tak otřesně zabít. Odpovídá nejprve dobrácky, například po mém návrhu, ať místo do USA jedeme na pouť po moravských vinohradech, reaguje tím, že na Moravě již zvracel, a opakovaně, kdežto na Manhattanu nikdy, a jako správný světák po tomto zážitku touží.
    Po mé dvacáté třetí sms ve dvě hodiny ráno mne však posílá do prdele, a diskusi tak razantně ukončuje. Asi mu došly argumenty. Nebo trpělivost.
    Dr. Fr.: Tady je třeba dodat, že třiadvacet esemesek byla denní norma, ne celkový počet, takže má reakce byla naprosto pochopitelná a navíc v daných souvislostech až překvapivě mírná.
    A tak nastává den D doopravdy, 8. června. Před odletem s těžkým srdcem nechávám svého italského chrtíka, fenečku Jasimku, v péči mé partnerky, Inky. Poprvé budou moje krásné dlouhonohé partnerky samy, poprvé po dlouhé době jedu na cestu bez pejskovského doprovodu.
    Na letišti s potěšením kvituji absenci malých dětí. Zatím při všech mých delších letech bylo nějaké malé dítě buď v řadě přede mnou, či bezprostředně za mnou. Nejčastěji pak jedno či několik dětí přede mnou i za mnou. Bez rozdílu stran své lokalizace pak tyto děti vždy neúnavně ječely a ryčely po celou dobu letu, děti za mnou pak i statisticky významně častěji zvracely, než děti v ostatních pozicích.
    Tady se patří dodat dva důležité momenty. Byl jsem vystaven ohromnému stresu, když mě Míreček po odbavení a bezpečnostní kontrole pozval na skleničku. Rád si před odletem dám panáka, je to taková tradice, vypálit červa a zklidnit žaludek, provést lehkou bilanci svého dosavadního života, to pro případ, že by cesta letadlem byla i cestou do nebe.
    Jenomže Mírečkovo pojetí této tradice je velmi intenzivní, on nejde na skleničku, on si dá rovnou celou láhev. Dokonce jsem se jednou musel písemně zaručit šéfpilotovi Air France, že tento namol opilý pasažér nejenže přežije celý let, ale že také neznečistí kabinu ani spolupasažéry a že případné škody na majetku za něj uhradím. Ale to už je dávno.
    Na Ruzyni jsme si dali do každé nohy, tedy vlastně do každého křídla, jednu a mohlo se letět. Jenomže problém, já neměl letenku. Míreček naposledy letěl letadlem ještě v době, kdy letenka představovala malou knížečku s několika barevnými stránkami. Dnes se lítá na kus papíru, který si člověk vytiskne doma, romantika dálek je na a-čtyřce. No a Míreček tenhle kus papíru u odbavovací přepážky strčil do kapsy a teprve poté, co jsem se několikrát prošacoval, vyložil jsem na stůl obsah svého příručního zavazadla, znovu ho zapakoval a začal se pomalu loučit s myšlenkou na odlet, se zeptal nevinně, jestli nehledám tohle …
    Až těsně před odletem jsem si všiml zajímavé rodinky. Ortodoxní židovský tatínek, pejzatý, v klobouku a černém obleku, židovská maminka v šátku a zhruba dvouleté děťátko. Neklidné. Rovnou jsem Přemíka upozornil, že zde cítím problém. Přemík díky profesně nalétaným mílím dobře věděl, že poletí business třídou, a tak mé obavy zlehčoval svým obvyklým, rádoby vtipným způsobem.
    Žel, ten, kdo se nemýlil, jsem byl já. Rodinka se, pravda, neusadila přímo přede mne, ale ob jednu řadu. Co to však bylo na hlasové dispozice malého cvalíka! Svým rykem dítko snadno přeřvalo motory Pratt and Whitney a znemožnilo mi tak spánek i přes tabletu dobrého hypnotika…
    Navíc pak zlobil i tatínek. Nejprve požádal všechny pasažéry tři řady kupředu i nazad, aby zatáhli clony svých oken, neb světlo dítě iritovalo. Pak nás též přiměl, abychom se zdrželi hlučných projevů, čímž mínil akustické projevy obecně, včetně šepotu. V jeho řadě byla spuštěna po startu velká televizní obrazovka: při opakovaném vstávání za účelem pacifikace jednak dítka, jednak spolucestujících, se tatík o ni opakovaně udeřil. Požádal proto stevarda, zda by nebylo možné obrazovku opětně vsunout do stropu kabiny. Stevard toto odmítl. Při svém dalším vztyčení proto otec rodiny obezřetně střežil svou lebku – tím však přestal hlídat dítě třímající v náručí a o obrazovku zprudka křísl dětskou hlavičkou. Potomka to neumlčelo, ale k zármutku zbytku kabiny jen podnítilo k hlasitější akustické produkci…
    A celou dobu si Přemík seděl ve své business třídě, pojídal vybrané pokrmy, pil Sauvignon ročník 2000 a nechával si otírat obličej horkými ručníky! Jen jednou jsem se za ním pokusil ze své ekonomické třídy uprchnout pod průhlednou záminkou, že jsem zapomněl jméno hotelu, které musím napsat do papíru pro imigrační úředníky. Přemík však jen důstojně pravil ke stevardovi, který mne ceremoniálně přivedl z podpalubí na jeho palubu plnou hojnosti: „Middletown hotel, a vraťte chuďase, kam patří, slouho!“.
    Tady nemohu moc co dodat, myslím si však, že líčení útrap při letu je značně přehnané. Podle mne byl let klidný, nikdo nevyrušoval, na palubě panovala dobrá nálada, jídlo bylo chutné a bylo ho dost. Jen ten novozélandský sauvignon blanc mohl být lépe vychlazený a podávat ho k sýru s modrou plísní také není zrovna košer, ale člověk se musí umět přenést i přes takovéto zásadní chyby, koneckonců stevard v letadle není školený sommelier.
Dr. Pr. + Dr. Fr.


Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2010: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání