Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Ode zdi ke zdi (Poznámka), 16. 8.

Ministerstvo dopravy uvažuje, že po na některých úsecích dálnice povolí i 160 km/h, ale ne na D1. Prý je konstruovaná jen na 120 km/h. Jenže v době neomezené rychlosti se po ní jezdilo víc a šlo to. Nepočítám samozřejmě nehody, ale ty dělají řidiči, ne rychlost.
    Naivní je představa, že silnice konstruovaná na rychlost X je při X+1 nebezpečná. Jednak je tam tolerance, jednak dá rozum, že některé úseky jsou méně a jiné více bezpečné. Dálnice D1 se dá většinou projet stošedesátkou, za sucha a malého provozu, bez problémů. A jezdit autem je stejně jako další jiné činnosti otázkou rozumu. Elektrické zásuvky či zábradlí na mostě také nikdo neupravuje cedulema a zákonama.
Gentleman
 
Prohraný boj (Glosa), 16. 8.

Odhalení teroristů, kteří hodlali vyhodit do vzduchu několik letadel pomocí kapalných vícesložkových výbušnin, vyvolává několik témat k zamyšlení. Vezmeme-li si k ruce seznam toho, co nesmíme mít s sebou na palubě, a pomineme záhadnou položku "předměty v kapsách" (co to je? kapesník, mince, talisman - to snad ne!), je otázkou, proč až teď jsou zakázány elektronické přístroje opatřené akumulátorem nebo baterií. Ta může posloužit jako rozbuška. To se nevědělo dřív? Tak či tak se ukazuje, že výbušninu lze vyrobit prakticky z čehokoli. Média se nejapně předhánějí v konkrétních receptech či odkazech na ně. Fakt dobré.
    Nechápu názory, že se ukázalo, že s terorismem lze úspěšně bojovat  - to prý ukázal úspěšný zásah britské policie. To je opravdu naivní myšlenka. Ukázalo se spíš, že teroristé jsou nadále těmi, kdo tahají za delší konec provazu a je jen otázka, kdy se jim povede další ukázkový atentát. Zbytek společnosti se bude nadále omezovat, ustupovat směrem virtuálního většího bezpečí, sluchu dojdou myšlenky o čipech a sledování osob a jejich aktivit pomocí sofistikovaných programů. Většina se bude, marně, snažit ubránit se menšině, která má mnohem silnější zbraň: fanatické odhodlání naplnit poslání.
    Vizi dalších omezení komentoval s prapodivným uspokojením M. Vodička z MFD (11. 8. 2006). Jsme prý ve válce, a tak musíme s omezováními počítat. Nesmysl. Fanatismus neválčí. Všichni zatčení atentátníci plánující vyhození letadel byli narození v Británii, jejich rodiče byli Pákistánci v zemi usídlení. Stejně jako při atentátu v londýnském metru.
    Takže obrana nemá šanci.
    To, že se máme dobrovolně omezit a "raději ztratit pár hodin než přijít o život", propaguje i exšéf naší vojenské rozvědky. To je totéž, jako říct, že raději žít v ghetech obehnaných zdmi a ostnatým drátem a nechat se při jeho opouštění a návratu nekompromisně šacovat, než dát teroristům záminku k útoku.
    Za necelý měsíc bude páté výročí útoku na New York a Washington. Umím si představit, že se teroristé nechali chytit právě proto, aby vyvolali vlnu bezpečnostních opatření. Opatření zaměřených na jeden útoku. Ten pravý však muže přijít z jiné, nechráněné strany...
Střípky z Afriky 1 (Reportáž), 16. 8.

Pokud přiletí bílý IT odporník ze středu Evropy do Afriky s rodinou na dovolenou, nastane velmi intenzívní výměna informací mezi okolím a tímto ajtíkem. Zde je její částečný záznam.
„100 dolarový notebook proti bicyklu“ 1/2
    První dojem: všichni tu chodí pěšky. Hned na výjezdu z letiště v Mombase si všimnete desítky lidí, křižujících velké prostranství před letištěm pěšky. Přejít ho trvá dobrých 10 minut a prašné cestičky jsou v suché trávě řádně vychozené.Dav chodců, čekajících spolu s auty na ferry do Mombasy.
    Letiště v Mombase je zhruba 10 km od centra města, do kterého vede kodrcavá čtyřproudá cesta, které se dá říct dálnice, protože má v každém směru dva pruhy. Ovšem: podél celé délky jsou vychozené prašné chodníky, které jsou neustále plné chodců jdoucích oběma směry. Bez nebo se zavazadly, zjevně jdou za prací, na nákup, nebo domů. Dvě hodinky tam, dvě hodinky zpátky, na perném slunci bez stínu, v prachu nebo blátě vyšlapaného chodníku podél cesty.
    Jak se přibližujeme ke středu města, proud lidí na chodnících sílí. Centrum je pak přecpáno lidmi, ke kterým se přidávají i auta; to jsme ovšem v centru Mombasy, metropole východní Afriky.
    Na vesnici je obrázek stejný, ovšem bez aut. Všude plno lidí, kteří jdou pěšky, odněkud někam.
    Potkáváme děti nesoucí desetilitrové kanystry vody od vodovodu, podél cesty, domů, kilometry daleko, ženy nesoucí batole v šátku na prsou, v rukách tašky, shrbené pod nákladem na zádech, nebo v pusté savaně na úpatí Kilimandžára, deset kilometrů od nejbližší vesnice, kompletní rodinu směřující pěšky podél cesty k civilizaci.
    Těm všem něco chybí: kolo – obyčejné jízdní kolo šetřící hodiny chůze denně, zvyšující dopravní a sociální možnosti, udržující kondici zdravým pohybem šetřícím pohybový aparát. Kolo, tak jak jej používají v Asii - upravené pro přepravu nákladů, více osob, až po rikše. Nic z toho v Africe nenajdete, jenom opravdu v centrech měst několik rikší, ale na vesnici je kolo vzácností.
    Je to zřejmě další oblast, kde může být Asie vzorem – ve využití kola jako dopravního, civilizačního, zdraví a blahobyt přinášejícího prostředku. Afrika by si jej měla koupit a nasednout na něj. (Evropa ovšem také, ale ta musí napřed vystoupit z automobilu.)


Ty vedra (Broučkoviny), 16. 8.

Zrozena na (neexistující) střední Moravě, vystudována na Moravě Severní, pracuje v Praze. Ve volných chvílích píše pro GD, aby středeční kafe nebylo tak kyselé.
Jsem do letošního léta zamilovaná, tedy alespoň do té části, kdy je (bylo) vedro. Léto miluji, těším se na něho celou zimu a aspoň polovinu jara a jsem ráda, když přijde.
    Nová tropická vedra, která se nějakým způsobem propašují na evropský kontinent, jsou zřejmě vyslyšením mým proseb, aby už konečně bylo teplo. Když je venku třicet, je úplně jedno, co si obleču, protože mi fakt nebude zima a nemusím se bát, že si třeba někde zapomenu svetr nebo pléd. Jsem ráda, že je teplo už od rána, i když ta chladná mají taky něco do sebe...
    Na léto mám spoustu oblečků, pohodlného botky, kabelky, šátečky, letní líčení a extravagantní laky na nehty. Opravdu si to užívám pokrytecky dodávajíc, že se na něj nejčastěji dívám skrze okna klimatizované kanceláře. Obědovou pauzu samozřejmě miluju taky, protože na mě dýchne to vedro hned zpoza dveří, když vycházím na ulici.
    Možná to zní spíše ironicky, ale je to fakt. Jak je v létě zima, skaredě, nedej bože prší, upadám do letargie, jsem utahaná jako cigánské hračky a dávám pade na modlení, aby bylo aspoň ještě trochu teplo.
Teď je zima a všichni chodí a říkají, že je zima, že už je po létě a jaká je to škoda, chudáci děcka, chudáci cizinci, co jsou u nás na dovolené, že nemají žádné pěkné počasí. Když bylo vedro, chodili ti samí a říkali, jaké je vedro, že si cizinci ani tu Prahu v těch parnech neužijí, že děcka radši leží někde v chládku než aby vytáhly paty z baráku, prostě remcalové. Ne nadarmo v jednom českém dokumentu (na ČT2) se cizinci vyjadřovali k nám Čechům a říkali, že jsme v remcání na počasí opravdoví oborníci. Žádné není dost dobré. A tak jsem, a doufám i zůstanu, světlou výjimkou a dál budu milovat ta vedra a budu je velebit  a děkovat za ně, i když na zimu asi fakt zůstanu nadávat pořád. Inu, Češka...
    Peťulka, pe-tul-ka@seznam.cz
Vaříme z novin (Recepty), 16. 8.

Italské rizoto
300 g zeleného hrášku,
250 g zelených fazolových lusků,
1,3 l drůbežího vývaru,
1 lžíce olivového oleje,
80 g másla,
4 střední cibule,
3 jarní cibulky,
1 stroužek česneku,
350 g kulatozrnné rýže,
100 ml suchého bílého vína,
100 g strouhaného parmazánu,
sůl, pepř.
Mražený hrášek a fazolky prolejeme postupně horkou vodou a ledovou vodou. V hrnci rozehřejte polovinu másla a olej, vsypeme jemně nakrájené cibulky a plátky česneku a smažíme doměkka. Přidáme rýži, promícháme  a na středním ohni pečeme. Když začne rýže syčet, přidáme víno  a necháme ho za stálého míchání odpařit. Přilejeme asi 3 dl horkého vývaru a vaříme minut za neustálého míchání. Po vyvaření vody přidáme další část vývaru. Po čtvrthodině vaření přidáme zeleninu. Dále  směs vaříme a mícháme, dokud nejsou zrnka vláčná, ale pevná na skus. Stáhneme z ohně, přidáme zbytek másla a parmazán, pokapeme vývarem a necháme pod pokličkou dojít.
GD
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání