Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
(Citát týdne)
Prvním krokem k bestializaci člověka je vymazání historie.
W. Rosenberg alias R. Vrba

Ohlédnutí (A týden uplynul), 10. 4.

* Paroubek vytkl primátorovi Ústí n. L. (ODS), že nenechal postavit protipovodňové zátarasy: jenže ty staví Povodí Labe, což je státní podnik - v tomto případě zneužil povodní on. * Liberalizace zaměstnávání řemeslníků z nových členských zemí Unie se definitivně odkládá - bojí se nás. * Paroubek opět ukázal své mistrovství prázdných gest: volání po přitvrzení postupu vůči USA ve vízové politice změnil na konstatování, že by to nebylo rozumné. * Pražské protipovodňové zábrany se pokusilo několik zlodějů ukrást - to je takový problém zabránit jejich vykupování? * Projekt mýtného je pozastavený kvůli stížnosti jednoho nepřipuštěného účastníka. * Léčebny dostaly limity pro počet pacientů, jinak nebudou mít na jejich léčení. * Nová pražská tramvaj s designem od Porsche je sice hezká, ale hlučná jako ty staré - to je opravdu takový problém? * Vláda vymyslela geniální tah, jak odškodnit oběti povodní: peníze získá zvýšením dividend ČEZu - jaksi nechtěně(?) to znamená výplatu 1 miliardy také manažerům firmy.. * Tak nový zákon o provozu na komunikacích překvapivě povolil jízdu kamionů i v neděli dopoledne a v létě také v sobotu, takže jediný klid bude v pátek od 17 do 21 hod. - to je opravdu úžasné. * Na veřejnost se dostal videozáznam ze zatýkání podnikatele Krejčíře, na němž je k vidění řada směnek od různých lidí - blížící se volby dělají své... *
Konec s žitím na dluh (Editorial), 10. 4.

Pondělí. Už si nevzpomínám, chtěl jsem položit oblázkové dlaždice, ale nějak k tomu nedošlo.
Úterý. Tradiční vínko jsme zasvětili tetiččině svátku, účastnil se i MV. Zelené beznikotinové úterý nás zlákalo do Růžové ulice, odkud jsem se s strýčkem a tetičkou vydal k nim zlákán nabídkou vín a teplou večeří. Původně jsem měl i příslib přenocování, leč stará pravda se opět potvrdila: nestahuj kalhoty, když je brod daleko, nepřepřahuj spřežení uprostřed brodu a neměň lokál (bez ohledu na brod). V metru jsem se nějak rozeseděl a přerušenou slinu už nenavázal, takže jsem před půlnocí odjel posledním metrem do své postýlky.Reklamní auto.
Středa. Mám s IT osobní účty. Chci totiž, aby počítače fungovaly, mobily telefonovaly, foťáky fotily a všechno pracovalo, jak výrobci slibují. A informační technologie se mi za to mstí, místo toho, aby se snažily dělat, co mají. Takže se mi dějí věci nevídané, naposledy při pokusu odinstalovat starší verzi Palmu, kdy se počítač zasekl. Fakt, ikspéčka zatuhly. I resetoval jsem je a hle, už nefungovalo nic. Diody přátelsky mrkaly, leč monitor nemonitoroval. Prý se to stává... Za ta léta mi odešel jenom jednou procesor a jednou disk, takže nejsem na poruchy hw zvyklý. U sw je to něco jiného, tam jsem pronásledován bohem M$.
    Navečer jsem zajel za Myšima do MpB, protože se nám nějak nedařilo se setkat v Praze. M. upekla jakési titěrné lahůdky, například obalené kolečka párku silná 5 mm, či falešné šneky; prostě
Čtvrtek. Odvezl jsem PC do nemocnice, neb je v záruce. I proto jsem odmítal kamarádské rady, jež by mohly potenciálně vést k porušení záruky. Stejně jsem zvědavý, jak to dopadne, neb jsem samozřejmě do zakoupeného PC přidal už několik komponent. Nicméně žádný zákaz něco montovat nikde ve smlouvě nestojí. Musel jsem kvůli tomu opustit firemní školení na téma jak zabezpečit redakční prostory před jejich opuštěním. Docela jsem byl rád, protože mi bylo jasné, že to nezvládnu. Stačí mi, že se to dělá na více místech a ne všude stejně. Tím to pro mě končí a dám přednost tomu, nechodit do práce jako první a neodcházet jako poslední. Je zřejmé, že programování a nastavování se definitivně ujala nová generace tvořitelů, jíž jsou otázky praktického používání jejich výtvorů lhostejné.
Zdržení v práci jsem využil k návštěvě kina, které jsem poslední dobou zanedbával. Ono také není o co stát, ty prefabrikované instantní výtvory jsou až na výjimky jeden jako druhý. Neměl jsem chuť ani na nezávislý nízkorozpočtový, ani na třeskutou komedii, ani na akční či psychologické drama. Zvolil jsem z nabídky film Zmrzlá pojistka, slibující podívanou typu černý humor a drsnotu a la Fargo. Reklamy už běžely na plno, nicméně sál byl prázdný. Fakt, byl jsem tam sám. Těsně po začátku přišla nějaká ženská, s kolou a nějakým instantním biojídlem (bio- od biograf). Věřte, nebo ne, sedla si - ZA MĚ!!! Sál pro 187 lidí (dle ukazatele na displeji pokladny) a ona si sedne za jediného člověka. Svářil se ve mně boj hulváta s gentlemanem - když se přesunu jinam, bude to jasně zřetelně vymezení vůči ní. Zbaběle jsem setrval, naštěstí jedla a pila rychle a potichu. Film samotný byl milým překvapením. Úžasná role manželky hlavního hrdiny v podání H. Hunter byla ryzí komikou sama o sobě, a další postavy a figurky, jemně stylizované, perfektně dokreslovaly absurditu příběhu.Postřikovací brouk.
    Doma jsem pak otevřel obálky s výpisama z banky a bylo po náladě. Dočasný finanční nedostatečnost jsem se rozhodl řešit větším využíváním kreditu u účtu a kreditní karty, čímž jsem vesele utrácel peníze, jež jsem neměl. Výsledkem je o cca 6 tisíc větší spotřeba tři měsíce po sobě, kupodivu prakticky jen za potraviny a podobné rychloobrátkové komodity. “Rychlé” půjčky a utrácení peněz, jež nemáme, je pro banky kšeft. Finito.
Pátek. S půldnem dovolené jsem se vydal na prakticky poslední šanci tohoto roku být na degustaci, neboli předkoštu. Zpravidla týden až dva před koštem či výstavou vína se sejdou vinaři, aby posoudili dodané vzorky a ohodnotili je. Pro mě je to příležitost setkat se se znalci a dovědět se něco o víně. Mířil jsem do Bukovan, severně od Kyjova. Původně jsem chtěl jet autobusem, ale přišlo mi bezpečnější a rychlejší jet autem. Autobusový přestup v Brně totiž zahrnoval týž čas pro příjezd budu od Prahy i odjezd busu do Kyjova, což mi přišlo riskantní. Jak se ukázalo, opatrnost byla na místě. V Brně byla tříkilometrová kolona na výjezdu na Vyškov, takže jsem to objel přes Blučinu a byl v Kyjově akorát, když tam měl být onen bus z Brna.
    V Bukovanech se teprve sál připravoval, tak jsem si dal v hospodě kafe s rumem za 17 Kč a slunil se na schodech. Bukovanský košt se od ostatních lišil tím, že si každý mohl zvolit barvu vína, že stoly měly zpravidla jen jeden druh vína a že se nelosovalo, ale direktivně přidělovalo, aby se u stolů ocitly vyvážené osádky. Na náš stůl vyšel sauvignon plus pár kousků sylvánu a směsky. Všechna vína byla až na pár kousků kvalitní, nad 18,5. Jedna směska byla vynikající, ale zbytek stolu byl proti směskám zaujatý, takže jsem vyšší bodové hodnocení neprosadil. Ani z hlediska ponaučení se mi moc nevedlo, hodnotilo se spíše kolektivní debatou než posuzováním názorů. Po koštu jsme se vydali s Olinem do sklepů a ochutnali, co se dalo.
    Sobota a neděle. Jemně zmatený jsem si otestoval hladinku a vyšlo mi to na delší procházku. Musel jsem jet do Kyjova pro auto, a pak vyzvednout DD na cestě z jakéhosi semináře. Lákala mě možnost počkat na ni ve V. ve sklepě, ale nedělní návrat by to komplikovalo. Navíc bylo krásně a počasí lákalo ven. Takže jsem nemohl pokoštovat Olinovo víno, ale za to se mi dostalo školení, jak se stříhá víno. Zpevnil jsem se česnečkou a fazolovou a odjel vlakem do Kyjova, kde jsem se coural po městě a zašel se podívat do vinných sklepů - tady se té oblasti říká Na Šištótě. Z kostela na náměstí zrovna vycházela svatba, již rámovali francouzští napoleonští vojáci, o kus dál jsem našel jiný pěkný kostel. Jaro v B.
    Ve Slavkově jsem posléze vyzvedl DD a hledali jsme místo na procházku. Vzpomněl jsem si na Nesovice a místní hrad, který se - pokud mě paměť neklame - před časem opravoval. Jenže ouha: z nádvoří nás vyhnal nerudný majitel, hrad ze 16. století patří soukromníkovi, který ho nepřístupní a ani nehodlá, jak říkal. Nezdá se, že by ho hodlal využít podnikatelsky - park zanedbaný, hrad po opravě již ošuntělý. Zjevně na něj nestačí. Nad zámkem je obrovská ohrazená obora, desítky hektarů, jenom plot musel stát majlant. Podle všeho jsou v ní daňci. Stoupali jsme po poli výš a výš, slunce pěkně hřálo a všechno bylo daleko, daleko. Pak jsme zaslechli bzučení, z něj se vyloupl traktorový motor a zpoza kopce se vynořila příšera. Postřiková mašina. Vypadalo to jako sci-fi. Brouk bzučel a jezdil kolem nás, jednu dobu mířil přímo na nás. Pak zamával dlouhými vážkoidními křídly a z trysek se vyřinula jemná mlha. Po cestě domů jsme spatřili akorát auto polepené ze všech stran nabídkou na prodejní slevu, včetě předního skla, jak ukazuje obrázek. Neuvěřitelné, šlo o klasické neprůhledné fólie. U B. jsme ještě zajeli na Mikulčin vrch, kde se prošli, v chatě Arnika si dali mizerné kafe, v chatě Jana jsem dostal pohár, se kterým by nehnul obr Koloděj. Jak slézá sníh, je vidět, jak je flóra poničená. Ještě vyfotit západ slunce, a pak rychle do tepla.
    V neděli padlo rozhodnutí udělat výlet kolmo. Já jsme navrhl trasu přes Rudimov a Slavičín zpět, leč DD přišla s jiným, takže bylo po jejím. Je přece jen místní. Po čtvrt hodině nadávala jak špaček, protože byla z kopce ufuněná, ze silného protivětru otrávená a za čočkama měla „kilo písku“. Mně byl hej, což se ovšem později obrátilo a já necítil prdel a nožičky mi nešlapaly do kopce. Přes Pitín a Hostětín jsme se dohrabali do pěkné vesnice Šanov. Je tam muzeum letecké bitvy o Bílé Karpaty v srpnu 1944. K památníku amerických letců jsme se chtěli dostat, ale po zvládnutí převýšení 100 m jsme se ocitli u lesní cesty, rozbahněné a zaváté současně. Takže jindy. Při zpáteční cestě jsem si vyfotil další místní pozoruhodnost - roubenku. Zašli jsme do hospody na kávu a hle: na zdi visel plazmový televizor s úhlopříčkou cca 120 cm, napájený z video- a DVD přehrávače a satelitu. Těžko si na to hospoda vydělala, zřejmě kulturní dotace. O pár km dál, v Rokytnici, opět překvapení v místní hospůdce: na zdi plátno, pod stropem projektor. Následoval Slavičín a návrat směr Pitín, který jsme vynechali, neb jsme se vydali cestou jako před týdnem, kolem místní přehrady, jinak vodního zdroje. Led už roztál, i když lesní cesty jsou nadále částečně pod sněhem. Trasa 25 km, na poprvé a s ohledem na samý kopec až moc.
Hustota (Meditorial), 10. 4.

Naši vládcové zase mediálně zaperlili. Ministr Němec vítězně oznámil, že dosáhl pokroku při jednáních o vydání Koženého do naší republiky. Jenže bahamská strana tvrdí, že s nikým nejednala, šlo jen o formální návštěvu, a na možnosti vydání se nic nemění. Mluvčí ministra to vysvětloval "snahou zhustit informace pro tisk". Inu, když lezou tlusté do tenkých...
Holandský deník 52 (Krajánek), 10. 4.

Kopírka
    Při sledování německé televize jsem si uvědomil, kde všude se projeví početnost národa. V Milionáři vyhrál nějaký chlap půl milionu euro jenom proto, že věděl, že "bonz" je buddhistický mnich a celý meloun mu uniknul proto, že nevěděl, jak se jmenují správní celky, na které je rozdělené Lucembursko. Když to srovnám s českým Milionářem, kde byla první otázka po druhém záchytném bodu teplota varu rtuti a na výběr byla čísla lišící se zhruba po 5 stupních, vyvstává mi na mysli výlet na Kokořín.
    Holandskem se přehnalo úžasné, krásné a slunečné časné jaro. Rozkvetly nekonečné lány narcisů i narcisy poztrácené porůznu v roští, houští a všemožných škarpách. Přímo před branou jsou 3 nekonečné pásy bílých krokusů a za nejbližším statkem lán temně modrých hyacintů. Všechno zkrátka pučí a kvete.
Do oddělení jsme dostali novou kopírku - obrovskou, strojní, takovou, co si umí nejen obracet stránky, ale i sama dojít do knihovny. Okamžitě jsem se zapojil do průzkumu. Potřeboval jsem si okopírovat něco z knihy. Vyptal jsem se proto kolegy odpovědného za nový zázrak na nastavování zvětšení a zmenšení. Nevěděl to, ale jeho holandština a můj intelekt slavily záhy úspěch. Uchlácholen snadným vítězstvím jsem jej propustil a tu jsem zjistil, že chci kopírovat A4 naležato, avšak všechny zásobníky obsahují A4 nastojato. Dokonce i zásobník opatřený značkou naležato obsahoval papír nastojato a navíc pevné přišroubované úchyty. Zocelený léty experimentální praxe jsem vyhledal zásobník s pohyblivými úchyty štosu papírů a změnil polohu nastojato na naležato a spustil to.
    A tehdy se to stalo! Celé se to zablokovalo, svítily desítky červených kontrolek, na displeji se objevila mapa stroje a halasné pípání. V následujících třech minutách jsem objevil asi patnáctery vrátka, kterými jde do toho krámu vlézt. Papír nikde. Propadl jsem panice a povolal jsem opět RvN na pomoc. To jsem si dal. Hned na první zásah se mu podařilo vyndat toner. Potom vyzkoušel "italský trik": zapnout - vypnout, pokud možno i ze zdi. Nic! Sveřepé červené kontrolky se zastrašit nenechaly. RvN dokázal zcela vymontovat šuple zásobníku na papír. Po chvíli pobíhání po kolenou jsem pod jakýmsi záhadným přídavným zařízením, které se samo dá na dvou místech ještě více otevřít, objevil skrytá vrátka a ... za nimi byl papír. Okopírovaný, ale nevypálený, takže jsem byl v mžiku jako prase.
    Pozor historka nekončí! Papír je venku, ale červené kontrolky stále svítí. Znova italský trik, RvN zkouší dovírat šuplata s papírem s rozběhem. Nic nepomáhá. Znova na kolena a asi po minutě se mi podařilo objevit, že jsem nedovřel řádně nespodnější vrátka u země - vchod pro ochočenou fretku.
    Heuréka, kopírka je znova jako nová! Ale papír je furt jenom nastojato. Nebudu to déle protahovat, kapitulovali jsme: Nahlédl jsem do obrázkového návodu na okraji šuplete s papírem. Bylo to tam: Bod 1) Kolečko v rohu nastavíme do polohy "A4naležato"; Body následující) přestavíme úchyty... tak blízko jsem byl. Ach jo.
Vůbec je to celý aprílový týden. Včera jsme si s kolegou krásně naběhli. Zaparkovali jsme na nečekaně poloprázdném parkovišti supermarketu Aldi, před zraky nevěřícně zírající tlupy turecko-arabských dětí si vyzvedli vozíky a s hrkajícími nástroji ponížení dojeli ke dveřím, abychom zjistili, že je hodinu a půl zavřeno. A potom si muslimové nemají myslet, že Evropani jsou úplně blbí. Načež mi kolega v autě připomenul, abych v deníčku nezapomněl na pondělí.
* * *
Co se stalo v pondělí?
    Ráno jsem vstal, tím myslím skutečně vstal, hned co zazvonil budík. Věděl jsem, že nemám času nazbyt. Jako blesk jsem zvládnul ranní hygienu, oholil se, oblékl a, troufám si říct v rekordním čase, vyrazil na zastávku. Nebyl jsem první, už tam seděly nějaké dvě figury. Posléze se ukázalo, že jsou to houmlesáci popíjející pivo.
Jeden pivo pozvedl a pronesl cosi holandsky. Odpověděl jsem mu nacvičenou frází, že holandsky nerozumím. Zalovil v paměti a anglicky oznámil, že zrovna snídají. Popřál jsem mu dobrou chuť francouzsky, protože fráze "eet smakelijk" mi zrovna vypadla v hlavy. Odpověděl: "Merci!", čímž jsme konverzaci ukončili a oba muži přešli do holandštiny. Začal jsem si číst. Asi minutu před příjezdem autobusu mi začalo být podezřelé, že nikdo další na zastávku nepřichází. A potom, potom začalo poznání pomalu dozrávat. Přesně tak, vnímavý čtenáři, neposunul jsem si letní čas na budíku!
Jarek Kopeček, kopecek@fcu.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání