Gentleman

	Hlavní stránka Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum

Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.

Nejistý výsledek (Poznámka), 29. 12.

Domácí násilí je obtížně porazitelné už proto, že se koná za zavřenými dveřmi a že oběť má jen málo možností, jak se bránit. Nově přijatý zákon chrání ubližované tím, že bez zkoumání, jen na základě opakovaného oznámení napadených, může policie bez odkladu nařídit podezřelému násilníkovi, aby se až 10 dní doma nevyskytoval.
Obávám se, že možnost zneužití je nesmírně snadná a lákavá ke zbavení se nepohodlného partnera. I jen průměrně zdatný člověk to snadno sehraje, pak stačí vyměnit zámky, vystěhovat tomu druhému věci a je vystaráno. Jeho boží mlýny pomelou tak pomalu, že nemá šanci se dovolat práva.

Gentleman

Dezinformace naruby (Komentář), 29. 12.

Komentátor J. Fištejn objevil, že žádní vězňové nebyli Evropou ani převáženi, ani v ní mučeni. Nic takového se nedělo. To všechno je jen něčí dezinformační hra, fáma, která se pustí do médií a pak už žije vlastním životem.
    Proč? Inu proto, že v dnešní době není problém odkudkoli pořídit záběry a nic se neutají. Vězňové, pokud existují, se měli úžasně. Dostávali kuřata, jogurty, ovoce aj. Sám Fištejn ovšem píše, že "prý". Nevím v tom případě, co tím vlastně chce říct.
    Eventuální mučení bagatelizuje tím, že neexistují definice, co to je psychické či fyzické trýznění. Z toho mu vyplývá, že neexistuje ani mučení.
    Rumraj kolem údajných věznic ve střední Evropě mají podle něj na triku "určité síly", věru velice konkrétní údaj. Mně se to jeví tak, že v duchu Fištejnovy konstrukce je to právě on, kdo vypouští dezinformaci - proč tomu nevěřit?

Gentleman

Poznámky ze Saudské Arábie 4 (Krajánek), 29. 12.

Clovek, ktory nikdy netuzil vela cestovat, a napriek tomu za posledny stvrtrok navstivil niekolko krajin. Ponukam niekolko poznamok z pracovnej cesty do Saudskej Arabie.
Kontrola pasov na letisku - treba vyplnit immigration card, klasicky meno, adresa a pod, ale na vrchu velkymi cervenymi pismenami - death penalty for drugs.
    Slovensky pas chlapik studoval dlho a dlho, vypytoval sa strasnou anglictinou, odisiel som posledny, vsetci uz boli prec. Po ceste som narazil na jedneho vojaka za stolikom, ktory si znovu vypytal pas, vobec netusim, aka bola jeho funkcia, ale bol priatelsky a poznal Ceskoslovensko.
    Neskor som sa dozvedel, ze som mal stastie, kolega z Nemecka im musel ukazat vsetky CD a ktore nemali nalepku z vyroby, musel vysvetlovat, co na nich je. Dokonca USB memory stick pozerali v pocitaci. Asi sa boja, ze ludia dovazaju porno. Ja som mal okrem notebooku este USB disk, USB memory stick a iPod, to by zabralo pekny cas vsetko im ukazat :)
    Pri vychode z letiska zase vsetko scanovali ako pri nastupe do lietadla...
    Kolega Amlyn - cakal som Araba a pritom ma privital Brit. Najprv sme 10 minut bludili po parkovisku, lebo nevedel najst auto.

Marián Gašparovič, marosg@gmail.com

Ohlédnutí šedesátníkovo 5 (Vzpomínky), 29. 12.

Pražák, bydlící již více než půl života v malém pohraničním městečku, podlehl touze podělit se o své myšlenky. Nevadí mu, že jsou mnohdy kontroverzní, a rád se pustí do debaty s případnými oponenty.
Škola základ života
    Na základní školu mám pár vzpomínek, které dokreslují rozdíl ve školství tehdy a dnes. Hlavně je to spousta dětí ve škole a na dnešní poměry přeplněné třídy, i když nám to ani tak nepřipadalo, spíš jsme byli rádi, že jsme nebyli tak často zkoušeni. V první třídě nás bylo namačkáno 40 a to byly první třídy na škole tři. A tolik nás bylo ve třídě až do devítky.
    Ještě dvě vzpomínky mě utkvěly v paměti. Učitelka v první třídě měla na předloktí vytetované číslo. Až rodiče mi vysvětlili její smutný osud - prodělání koncentračního tábora. Druhá vzpomínka mě přivádí do třetí nebo čtvrté třídy, kdy jsme si museli nalistovat v čítance stránku s portrétem Stalina a sborově ji vytrhnout a odevzdat. Také jsme celou hodinu listovali jednotlivými stránkami a začerňovali jeho jméno a to i v pravopisných cvičeních.
    Zajímavější vzpomínky mám z učení. Vyučil jsem se nástrojařem v jednom pražském podniku, který měl učňovské středisko v ulici vedoucí na Vyšehrad. V ročníku nás bylo 15, nástrojaři, strojní zámečníci, soustružníci, frézaři, kupodivu vzhledem k vyjmenovaným oborům většina děvčat. Učební doba začínala ráno v šest hodin skoro po vojensku. Určený z nás učňů pronesl hlášení: "Pozor! Soudruhu mistře první učebně výrobní skupina nastoupena k zahájení výrobního výcviku v počtu tolik a tolik. Politický referát má ten a ten." Načež mistr pozdravil: "Čest práci, soudruzi" a my sborem odpověděli: "Čest práci, soudruhu mistře".
    Pak vybraný učeň přednesl politický referát, většinou k nějakému výročí a nastala rozcvička, ale ne ledajaká. Pokud nebyl sníh, vyběhli jsme v čele s mistrem na vyšehradské hradby, oběhli je dokola a na plácku s vyhlídkou na Vltavu si zacvičili. Pouze ve velké zimě jsme cvičili na dílně. Tento každodenní rituál nám ze šestihodinové učební doby zabral tak hodinu. Přesto jsme se hodně naučili - tenkrát se řemeslo ještě bralo důkladně. Občas ve druhém a zcela ve třetím ročníku jsme dostali výkres a museli odvést bezvadný výrobek. Porovnám-li to s učni třetího ročníku, kteří k nám do závodu občas přijdou na praxi dnes, zjišťuji nebetyčný rozdíl. Dnešní učni neumějí skoro nic.
    Ze školních a učňovských dob si také nepamatuji, že by existovala nějaká výraznější šikana mezi dětmi a mládeží. Samozřejmě byly rvačky, ale vždy takové rytířské. Možná si minulost léty trochu idealizuji, ale psychické nebo fyzické týrání slabších bylo tenkrát naprostou výjimkou. Drželi jsme víc pohromadě. Snad tomu, jak jsem se už zmínil při vzpomínce na dětské hry, napomáhaly skromné poměry v jakých jsme žili.
    Ještě jeden zajímavý postřeh. Vždy koncem každého školního roku celá třída jela na výlet. Od šesté třídy výše většinou na třídenní, pamatuji se na výlety do Moravského krasu, do Jeseníků, do Tater. Vždy jeli všichni. Cena byla symbolická, i když mnozí spolužáci (včetně mě) byli z chudých rodin, mohl si výlet dovolit každý. Zrovna tak v učení. V prvním a druhém ročníku učení jsme měli v zimě lyžařský výcvik na podnikové chatě v Krkonoších. Lyže i boty jsme dostali zapůjčeny, pobyt byl zdarma a také se nepamatuji, že by se někdo vytahoval extra oblečením. Když občas slýchám, že některé dítě si dnes něco podobného nemůže dovolit (třeba pro nezaměstnanost rodičů), aniž bych obhajoval tehdejší poměry, musím přiznat, že nebylo vše zavrženíhodné.

Jan Hajský, jan.hajsky@volny.cz

Zprávy z Indonézie 7 (Cestopis), 29. 12.

Bohdanina muže vyslala pražská univerzita na téměř roční misi na Institut of Technology Bandung na indonézské Jávě.
Trpělivost indonéských matek (Věnováno Kláře Kubíčkové)
    Nechtěla jsem uznat, že máme v Česku populační krizi, dokud jsem nepřijela do Indonésie. Doma se mi zdálo dětí až až. Jenže tady na archipelágu náhle poznávám, jak to vypadá, když je jich opravdu hodně.
    Nejzábavnější z indonéského potěru jsou ti nejmenší, usmrkaní košiláčci, co se sotva naučili chodit. V každé vesnici, kam jsme dosud dojeli, jich na nás vyběhlo hned celé komando. Ještě se vracejí mámě k prsu, ale už umí křičet "hello mistr". Po vsi se pohybují bezprizorně a kdo ví, jestli se matky starají vždy jen o to svoje, anebo jsou děti společným majetkem všech. Někdy to vypadá, že spíš nikoho. Ale fakt je, že tady v teplém podnebí můžete dítě prostě jen tak vypustit a víc se nestarat. Však nezmrzne, i kdyby náhodou zůstalo přes noc zatoulané venku. Vše potřebné se naučí od smečky starších, k níž se připojí. A kdyby se mu koneckonců něco stalo, nevadí, máme jich dost a porodíme si nové. (Říká si zřejmě většina místních matek, když nakládá své tři prcky na motorku, bez helmy, společně s manželem a krabicí se slepicemi).
Městská aglomerace zahrnuje širokou škálu sociálních poměrů, proto ve velkoměstě jako Bandung najdeme vedle "průměrného indonéského dítěte" i žebrácký potěr a na druhé straně potomstvo bohaté elity. Na rušné křižovatce v centru se pohybují špinavé žebračky s jejich nejmenším bezvládně zavěšeným kolem krku. Větší děti už ale musejí žebrat samy. Tříletá holčička připomínající vlčí dítě z džungle se každý den válí se svou plechovkou na okraji rušné třídy. Leží tam apaticky, pokrytá prachem, s hlavou téměř ve vozovce, takže jí ji auta málem přejedou. V životě ji nic nečeká. Jestli jí nějaké auto skutečně neujede mozek, dostane ve vyšším věku dřívko se dvěma plíšky, jímž bude chřastit ve dveřích plných angkotů čekajících na zelenou a dovnitř pak natáhne ruku s použitým plastovým kelímkem. Nikdo z nás nemůže osud těchto dětí z křižovatek změnit, protože i kdyby jim vhodil do plechovky milión, okamžitě jim ho z ní sebere nějaký "strýček", jenž na jejich žebrání dohlíží.
    Ve velkoměstě žijí také "západně" vychovávaní potomci bohatších a úplně bohatých rodičů. Ti na ulici jen tak nepobíhají, mají doma své počítačové hry, knihy s dinosaury, filmy typu Spiderman a navštěvují řady vzdělávacích kroužků, kam je vozí jejich matky klimatizovanými Kijangy. Odmalička je na každém kroku hlídá chůva. Většinu života tráví uvnitř - domu, školy, zábavního parku, shopping mallu. Na jednu stranu jsou nakaženy "západními móresy", na stranu druhou právě těmto dětem se dostává alespoň trocha potřebné pozornosti a intelektuálního rozvoje. Ony směřují na nejlepší univerzity a jsou nadějí tohoto národa, který prosedí většinu dne před stánkem s potravinami nebo před televizí. Ale v porovnání s počtem pouličních rošťáků je těchto dětí stále jen málo.
    Vypozorovala jsem, že indonéské děti - kromě těch bohatých - většinou dostávají mateřskou péči jen po dobu, kdy neumí chodit a máma je vláčí všude s sebou. Jakmile dítě povyroste, je vypuštěno z hnízda (často protože do náruče se zatím narodil další adept). Umíš chodit, tak se starej sám. Malý rošťák či rošťanda se přidruží ke skupině svých starších sourozenců a dětí ze sousedství a tak probíhá jeho další vývoj.
Za těch pár měsíců v Indonésii jsem viděla jen jediný kočárek. Však taky kdo by tady s nimi dokázal jezdit po rozmlácených chodnících s metr vysokým obrubníkem. Matky si raději vážou křížem přes rameno široký pruh látky, do něhož si na prsou dítě posadí. Jak se s ním pohybují, tělíčko v ranci mění polohy a v různých příšerných úhlech pak z látky trčí ven jeho končetiny. Ortoped musí při takovém pohledu šílet, protože páteř dítěte je ve většině pozic vyboulená dokulata a spočívá tak celé dlouhé hodiny. Látkové pruhy a šátky však mají proti kočárkům jednu nespornou výhodu: svobodu pohybu, již matce poskytují. Dítě může mít celý den u sebe a přitom bez problémů naskočit do angkotu či nakoupit v uzoučkých uličkách tržiště.
    Mobilitu indonéských matek ještě zvyšuje prostý vynález v podobě silné pružiny, na niž kdekoli šátek se spícím tělíčkem zavěsí a vytvoří tak efektivní kolébku. Ranec s čouhajícími chodidýlky se houpal na palubě lodi, v pouličním stánku, i na stromě na nejzběsilejší křižovatce v centru 14miliónové Jakarty, kde matka dítěte žebrala u stojících aut. Tvrdím-li, že žebrácké děti válející se v prachu krajnice jsou předem ztraceny, neboť se jim nedostává podnětů potřebných pro rozvoj inteligence, tak tohle novorozeně z jakartské křižovatky musí mít místo mozku smogový opar.
    Ať už pocházejí z jakýchkoli poměrů, pro všechny děti platí totéž pravidlo: jsou darem Alláha a tak je třeba se k nim chovat. Zatímco česká matka by už dávno pleskla, Indonésanka zůstává trpělivá a klidná, i když jí dítě leze po hlavě. Jestliže si prcek umane vylézt na klín cizího pána, tento si ho na kolena sám posadí a odevzdaně snáší vše, co mu tam vyvádí. (Mně jako bělošce obvykle stačí se na dítě dlouze podívat, ono začne řvát a je klid). S odzbrojující něhou se o děti starají, nosí je a škádlí se s nimi i rebelští mladíci, od nichž by člověk čekal, že tak rozkošnou pozornost věnují pouze své motorce nebo nové přítelkyni.
    A tak dítě je vždy pánem situace. Vždyť už Konstantin Biebl popisoval, jak oblíbené byly u bělochů domorodé chůvy babu, které si od svých malých svěřenců nechaly rvát vlasy a ještě se přitom láskyplně usmívaly. Ty dnešní chůvy, ale i některé matky běhají za dítětem s plným talířem po celé zahradě, aby mu mezi jeho kopáním do kalužin a házením blátem strčily do pusy alespoň jednu lžíci oběda. Dítě může dokonce narušovat i modlitbu a všem to připadá velice milé.
    Malým dětem je sice dovoleno cokoli, nejsou však příliš vedeny k aktivitám, které by rozvíjely jejich schopnosti a dovednosti. Tak šestiletý Iqhbal běhá v odpoledním kurzu angličtiny při vyučování po třídě a uličnicky leze pod stůl, ale začneme-li hrát hru, stejně jako všichni ostatní jeho spolužáci odevzdaně sedí a není schopen samostatné myšlenkové akce, ani když na vítěze čeká čokoládová odměna. Děti vykazují v intelektuální oblasti překvapivou pasivitu. Když rozdáte českým dětem papír s jednoduchou křížovkou a řeknete, že je to soutěž, chmátnou po tužce a snaží se být první. Indonéští žáčci jen zůstanou tupě sedět. Podobně při známé dětské hře na řemesla. Má-li si indonéský žák vymyslet řemeslo a napodobit je pantomimou, jen tiše stojí a neví. Učitel mu musí sám zadat, jaké řemeslo má předvést.
    Mí indonéští kolegové ve škole Fun With English mi říkají, že můj styl učení je jiný než ten, na nějž jsou tu děti zvyklé. Namísto pasivního přijímání od učitelské autority se najednou mají do hodiny samy aktivně zapojit. To prý po nich ve škole nikdo nechce (!!). Ale když jim dodáte ty správné podněty, samozřejmě se postupně dokážou rozdovádět a rozsoutěžit jako každé jiné děti. Nicméně na konci hodiny zase jako ovce odbékají povinnou formuli "gud-áf-tr-nůn-gud-báj-end-thénk-jů" (dobré odpoledne, nashledanou a děkujeme), nasednou do klimatizovaných Kijangů a odjedou velmi samostatně tyranizovat svou matku.

Bohdana Rambousková, bohdana_r@yahoo.com




Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved	:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání