Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Kolik cigaret má krabička? (Otázka), 28. 12.

Naši chrabří poslanci rozumějí všemu, a tak se pouštějí v boji proti kouření na tenký led definování opatření, jak kouření omezit. Kusovky a balení po 10 cigaretách má zmizet. Je prý nejprodávanější, kupují si je hlavně mladiství, ergo kladívko jejich zákazem se sníží počet kuřáků. Poslanec Kraus rafinovaně požadoval dát do zákona předpis, že krabička cigaret musí mít minimálně 17 kousků. Proč zrovna 17? To neví zřejmě ani on, i když indicie by tu byla. Je sice nekuřák, ale asi ví, že cigarety se také prodávají po 20, tak vymyslel 17, aby ten jeho návrh vykazoval znaky přemýšlení.
    Je to ovšem celé postavené na hlavu: i kuřáci říkají, že zakoupená krabička je zpravidla dokouřena. Takže ti, kdo si kupovali s ohledem na svou menší spotřebu menší balení, i proto, aby jim v dalším kouření zabránila psychologická hranice prázdné krabičky, si budou ve své většině kupovat velké balení. Nikotin je totiž návykový.
    V důsledku toho se omezení promítne kladně na vybrané dani: i ty děti si cigára koupí, a vykouří. Do dna.
Kdo šetří... (Poznámka), 28. 12.

Šetření v nemocnicích je koncem tohoto roku zvláště trapné. Po odkládání operací (kdy pacienti připravovaní a vyšetřovaní měsíce před zákrokem jsou najednou přesouváni na leden, přičemž značná část vyšetření propadne a bude muset opakovat znovu - to je úspora! -, o dopadu na psychiku pacienta nemluvě) se dovídáme, že se sterilizují jednorázové nástroje i pomůcky včetně například roušek či gumových rukavic, že se kupují nejlevnější obvazy aj.
    I hajzlpapír existuje v různých provedeních a každý ví, že úroveň restaurací nebo hotelů se znamenitě pozná především podle používaného papíru. O pocitech a kvalitě zákroku levného papíru nemluvě.
Na co se těžko zvyká (Krajánek), 28. 12.

Moravský geolog, tč. pracovně v pákistánském hlavním městě Islamabad. Pohledem na všední den v Orientu by chtěl ukázat, že Pákistán není jen rejdištěm teroristů.
Lahore
    Podzim je asi nejhezčí roční období. Převládá slunečné počasí s denními teplotami do 25oC s trochou nočního chladu. Ideální počasí pro cestování.
    Do Lahore (česky taky Lahaur) jsem se chystal už dlouho. Na rozdíl od Islamabádu, který je vlastně fungl nový, Lahore oplývá historickými památkami a město hrálo důležitou roli v celé historii Indického subkontinentu. Již dlouho předem jsem z průvodců a knih studoval historii a důkladně plánoval program celé návštěvy. V pátek zajdem s dětmi do ZOO a pak procházkou zpět po The Mall Street - hlavním bulvárem Lahore, centrem obchodu a bankovnictví. V sobotu pak návštěva hlavní atrakce Lahore - mešity Badshahi a pevnosti. Jako bych zapomněl že jsem v Pákistánu, čekal jsem klid a mystickou atmosféru starobylého města, prostě něco jako v Benátkách nebo Paříži. Tento obrázek byl ještě podporován mým spolupracovníkem, který z Lahore pochází a město líčil jako nádhernou perlu Asie.
    Z Islamabádu do Lahore vede nová šestiproudová dálnice po které skoro nikdo nejezdí, potud v pohodě. Při vjezdu do města mě však očekávala neuvěřitelný změť špinavých ulic přeplněných dopravními prostředky všeho druhu, včetně tažných zvířat. Do hotelu jsme dorazili po hodinovém prodírání a bloudění - po pětihodinové jízdě a dvěma ječícími dětmi na zadním sedadle dobrý začátek! Hotel zdaleka nesplnil očekávání, díky ceně (asi 1500 Kč za noc jsem čekal poněkud vyšší standard. Po dobrém jídle se nálada poněkud vylepšila, tak následovala cesta do ZOO. Dvojí ceny vstupného jsou tu běžné, ovšem poměr místní 10 Rs, cizinec 300 Rs mě rozlítil. Prodavači vstupenek jsem vynadal do zlodějů a stát Pákistán označil za zaostalou díru, když toleruje takové praktiky. Prodavači to bylo úplně jedno, tak jsem vypláznul 600 (děti jsem zatajil) a šli jsme dovnitř. ZOO bylo opravdu hezké, až na to, že hlavní atrakcí jsme byli my. Více než bílí tygři byli objektem zájmu mé blonďaté děti a manželka v džínách a tričku. Prostě jako by do ZOO v Tróji přišla tlupa nahých černochů nebo Indiánů v plném válečném líčení.
    Konec dobrý všechno dobré. Do mešity Badshahi jsme přišli brzo ráno, takže byla ještě liduprázdná. Největší mešita z doby mughalské říše, dokončená v roce 1676 je opravdu impozantní. Celá stavba je z červeného pískovce, hlavní dóm je z mramoru, za obrovskou branou je prostranství na které se vejde 60 000 věřících. Jen o kousek dál je lahorská pevnost, komplex budov a zahrad, několikrát zničených a znovu postavených.
    V silných zdech mešity i pevnosti lze cítit dávnou slávu a sílu říše z dob vlády Mughalů a krása architektury svádí sednout si na chladivou zem a tiše meditovat. Ovšem jen do té doby než přijde první školní zájezd nebo se vás samozvaný průvodce snaží pumpnout o kilo.
    Foto: Hlavní dóm mešity Badshahi
Tomáš Baldrián, tbaldrian@yahoo.com
Lži o multikulturalismu (Komentář), 28. 12.

Muž nacházející se v krizi středního věku, neochotný smířit se s typicky českým pojetím svobody, řeší svou potřebu vyjádřit se k dění kolem sebe rejpavým psaním a pošťuchováním.
Občas sleduji diskuse, články či dokumentární pořady věnující se multikulturalismu a stále více v nich postrádám jakoukoliv logiku. Dovolím si proto šlápnout do vosího hnízda politické korektnosti a uvedu několik nejmarkantnějších lží, kterými nejen nás vlády a média zahrnují.
Imigrace je příliv mozků
    Jako příklad je dáván kvalifikovaný dělník, technik, doktor, inženýr. Jenže takových je ve skutečnosti velice málo. Když jedu v Praze v tramvaji, jede se mnou spousta nekvalifikovaných stavebních dělníků, především Ukrajinců. V rámci práce jsem nucen spolupracovat se stavebními firmami a tam vidím "kvalitu" práce těchto pracovníků. Zkráceně řečeno, neumí nic, nedodržují nic, technologické postupy je nezajímají. Část z nich není pojištěná, jejich těžké úrazy platíme my všichni. Žijí v zoufalých podmínkách, drobná a trvalá kriminalita kolem ubytoven je speciálně v Praze všeobecně známa. Znám i několik "mozků", nakonec jich pár bydlí v našem domě. Jediný rozdíl proti jiné populaci je přízvuk. Jenže jich je proti těm ostatním žalostně málo. Jak to musí vypadat v oblastech, kam přicházejí nejchudší Afričané, raději nekomentuji.
Imigrace bude pracovat za naši stárnoucí populaci
    Částečně navazuje na předchozí bod. Speciálně Francie a Holandsko si právě s tímto bodem spálila prsty v okamžiku, kdy povolila příjezd ostatních rodinných příslušníků. Takže na jednoho pracujícího a daně odvádějícího imigranta přibylo někdy i deset dalších lidí, kteří nepracují a pracovat nechtějí, pouze odčerpávají sociální a zdravotní pojištění, které na ně platí ostatní populace. Právě pro Francii se tohle stalo obrovským a v podstatě neřešitelným problémem. Dalším bodem je půl miliónu nezaměstnaných třeba v naší republice. Pokud není práce pro ně nebo nechtějí pracovat, nerozumím tomu, proč by imigrace tohle měla řešit. Naopak, protože lidé hlavně nechtějí pracovat manuálně, je potřeba změnit podmínky pro vyplácení sociálních dávek. Není co víc dodat.
Imigranti jsou ve svých zemích politicky pronásledováni
    Znám pár českých emigrantů, kteří utekli před rokem 1989. Všichni utekli jednoznačně z ekonomických důvodů, případně u mužské populace s cílem vyhnout se vojenské službě, o nějakém pronásledování nemůže být řeč. Samozřejmě zde část pronásledovaných a k azylu donucených byla. Většina současné emigrace z rozvojových zemí je čistě ekonomická záležitost, navíc se jedná o vůbec nejchudší vrstvy. Nabízí se otázka, máme k nám přestěhovat celé chudé národy?
Imigranti se ve společnosti plně integrují
    Ano, vytvoří uzavřené komunity s vlastním chápáním práva a světa bez ohledu na to, v jaké zemi se ve skutečnosti nacházejí. Ve finále dochází ke vznášení nekonečného množství požadavků na většinovou populaci a jakmile tyto nejsou plněny, je většinová populace nařčena z rasismu a napadána. Nemám chuť to rozvádět, současný téměř válečný stav ve Francii je naprosto dokonalým důkazem toho, že imigrace z odlišných kultur s většinovou společností nesplyne a časem se stává pověstnou pátou kolonou. Řešení tohoto problému v podstatě neexistuje.
Imigrace je naše povinnost za naše občany dříve přijaté v západních zemích
    Tu největší lež si nechávám na závěr. On je totiž zásadní rozdíl, pokud změníte zemi pobytu, ovšem prostředí, mentalita, práce, možnosti jsou zhruba stejné, nebo když přijdete z afrického buše či nejchudších částí Asie do evropského či jiného světa. Rozdíl v mentalitě, vzdělání, přístupu k životu, toleranci ostatních je tady diametrálně odlišný. Takže zatímco přechod ČSSR -> Německo či Rakousko byl v dřívějších letech relativně pohodový, přechod Afrika / Asie -> Evropa je prostě přestup mezi zcela odlišnými civilizacemi. Proto si myslím, že tento argument je nesmyslný a naše povinnost to není. Jedinou výjimkou jsou opravdu pronásledovaní lidé, nikoliv však národy.
    Závěrem si položte jednu jedinou otázku. Kde budou za sto let evropské národy se staletou, nebo jako v našem případě tisíciletou, historií, pokud nezačneme imigraci řešit včas? Není ten pověstný evropský "kotlík multikulturalismu" poslední dobou poněkud horký na to, abychom do něj pořád přisypávali další ingredience?
Vivat mateřská dovolená (Zážitky), 28. 12.

Skromná studentka vysoké školy, která si vedle studia přivydělává prací u jedné renomované firmy. Jejím osudem je být malou pracovitou včelkou, ač touží být dlouhou línou kočkou. Ovšem taky mohla skončit jako malé líné kuře.
V naší skvělé nadnárodní úžasné firmě zajišťuje jedna veleznámá IT firma tu podporu v případě potřeby a nouze nejvyšší (čtěte: když se potřebuje projevit a lá "ten zkurvenej systém je na hovno a vůbec by mě zajímalo, kterej kokot ho vybral, protože to, kterej kokot to zaplatil, je mi jasný!"), přijdete tam, do JEJICH kanceláře. Projevíte své city, přesně jak radí v Cosmopolitanu, Elle, Metru a kdejakém plátku. Oni pokývou hlavama.
    Řeknou něco jako, že "to máte těžký pane/paní/slečno," popřípadě vám zlepší životní úroveň zjištěním, zda se s problémem, který vás zrovna drtí, dá dělat něco hned, nebo jestli na to potřebují vypsaný ticket/purchase requisition - zkrátka žádanku. Je to takový ten prvotní hromosvod. Ale funguje to.
    Funguje to v případě, že tam máte alespoň jednoho člověka, u kterého máte pocit, že má snahu vám pomoci, a ještě lépe, je toho i schopen..
    Do doby nedávné jsme tu v jejich kolektivu měli vcelku silně zastoupenou tu skupinu "ví jak a dokonce i pomůže". Pak jsme si jako firma utáhli opasky a dostali "prověřený" (ano, roky prověřený) systém, u kterého bych velice často použila onu prvotní zemitou frázi. Následně byl utažen opasek i před podporu IT a nám zůstala jako výpomoc jedna paní, jen o pár let starší než já, která dokonce kdysi dokončila studium stejného oboru, u kterého já nezvládla to dotáhnout (z lenosti) až k titulu. Každým coulem sympaťačka - milá a ochotná (i bez ticketu) - jenže...
    Jenže jak už to tak chodí, ženy v určitém období svého života rozhodnou se roditi a zachraňovati tak penzijní systém státu pro roky budoucí. A tak i J. nám otěhotněla. Stalo se tak ve vší tichosti a nenápadnosti, která normálních prvních 5 měsíců těhotenství provází.
Jednoho dne jsem přišla do práce, můj ibišek na okenním parapetu byl přesazený do speciálního květináče "nesuchá_nepřelitá" a J. už nepřišla. Při pídění se po důvodu nepřítomnosti J. zjistila jsem, že není "jen" nemocná, že to má na víc měsíců, ale že přijde náhrada - a já šla málem do kolen.
    Kolegu od J., kterého jsem tu občas zastihla, bych uškrtila, sotva jsem ten jeho "nezajímá" obličej viděla... *grrr* Přemýšlela jsem, za které hříchy je tahle boží pomsta, že tu bude zase někdo nový, koho je třeba hned na začátku naučit, že vstřícnost a ochota je klíčem k pozitivnímu pracovnímu vztahu...
    "Tohle je Tomáš/Martin (buď je to Martin nebo Tomáš, ale fakt nevím) a je tady jako náhrada za J.," koukala jsem na - pro naše IT maníky - nezvykle dobře vypadající stvoření.. Jejda...
    Přesněji jsem koukala na hnědé, zvlněné vlasy (jen prsty prohrábnout), modré oči, naprosto nádherných odhadem 188 cm (měla jsem ty svoje vysoký podpatky - 10 cm - a pořád jsem mu ještě koukala tuhle v kuchyňce přímo, mírně vzhůru, do očí) a fakt pěknej zadek. Nevšimla jsem si rukou a tak, abych podala co nejpřesnější popis, musela 3x kolem JEJICH kanceláře na recepci (dnes jsem vygenerovala nadprůměrně pošty) a ruce jsem pořád nezahlídla. Bože, to je pech!
    Aktualizace - tak ano..., skutečně má nádherný, velký ruce a dlouhé, středně silné prsty. Bohužel zrovna jako na potvoru ta šunka-vitka, co na ní pracuju, maká jako splašená..., jedinou útěchou začíná mi být monitor. Před nedávnem mi jeden umřel, takže doufám, že vzhledem k tomu, že tenhle vykazuje stejné příznaky umírání, bude i tento během historicky blízké doby pod drnem a já si budu moct jít "postěžovat" naší IT podpoře... půjdu si tam pro útěchu... a rovnou bych mohla dostat nový monitor, který bude zobrazovat ostře (to by bylo fajn)... 17"LCD by se mi asi líbila nejvíc, ale s opaskem to asi neprotlačím. Neprotlačím na vyšších místech, ale budu si moci jít postěžovat, jak to mám těžké...
    Objevuji další pozitivní stránky mateřské dovolené. Cizí mateřské dovolené... a začínám si skoro myslet, že děti jsou fajn...
Něžné Kuře, nezne.kure@atlas.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání