Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Vánoce (Téma), 23. 12.

Zítra je Štědrý den, už začaly první slevy, takže Vánoce jsou v plném proudu. Včera jsem v předpremiéře udělal pro mladší dceru salát. Komplikaci v podobě chybějícího octa jsme zažehnali díky večerce v přízemí. Nevím, jak komu, ale mně se povedlo vyhnout se všemu kvaltování kolem. Záclony jsem nechal na leden, dárky pořídil dílem na přání, dílem z průběžného zkoumání, dílem náhodně.
    Ještě musím poslat několik starosvětských pohlednic. Emailová přání letos asi vynechám.
    Tak hezké Vánoce.
Nové koště Rath (Poznámka), 23. 12.

Nemocnic je u nás na dvě stě, proto je těžké novou Rathovu iniciativu týkající se 16 z nich, jež jsou státní, nějak hodnotit z hlediska efektu. Bonusový a sankční řád slibuje ředitelům velké prémie za vyrovnané hospodaření, ale také velké postihy například při opakovaných stížnostech pacientů.  To by ještě šlo, ale k úkolům, které musí ředitel splnit, patří i minimální růst platů lékařů (7 %) a sester (10 %). Jak to udělá, je jeho věc. Když se mu to nepovede, bude postižen, přičemž o sankci rozhodne ministr sám.
    To jeho další iniciativa, šetření v nenáviděné VZP, je sporná. Zarazit vydávání časopisu pro klienty je namístě, ale omezovat a rušit preventivní programy a projekt internetových zdravotních knížek je na pováženou. Nemluvě o tom, že mluvit do nakládání se sociálním fondem a do sociálních programů pro zaměstnance, což podléhá kolektivní smlouvě, nemá co. Ale Rath, jak je jeho zvykem, si s legálností svých kroků příliš starostí nedělá.
Vánoce a ženy II (Poznámka), 23. 12.

Další článek na téma vánoční úklid a ženy se objevil v MFD (20. 12. 2005) od autorky M. Freiové. Pojala to jinak, jako potřebu "obnovy řádu světa", která je vlastní všem, mužům i ženám. Budiž.
    V čem s ní ovšem nesouhlasím, je její líčení socialistické minulosti. Tvrdí, že vánoce za socialismu byly bez rozinek, mandlí, pomerančů a banánů, vánočních papírů aj. To je omyl nebo lež: dostupnost zejména jižního ovoce byla více problematická než u toho ostatního, ale nikdy to nechybělo. Nebylo toho samozřejmě tolik, ale maminka každý rok vánočku s mandlemi a rozinkami pekla.
    Dále autorka píše, že po zákazu výroby a prodeje adventních věnců (to nevím, možné to je) si je lidé začali dělat sami a podnikali "utajené výpravy" na větvičky. Nevím, co jí nakukali, ale jít pro větve nebylo nic protistátního, protože si jimi lidé zdobili domácnosti a nikdo nekontrolovat, jestli z nich věnce dělají či ne. Stejnou kravinou je tvrzení, že do věnců byl problém sehnat 4 stejné svíčky - je vidět, že ta paní nic takového nezažila. Že nebyly "lesklé červené", jako z Burdy, je možné, ale to snad není podstatné. Míra lesku není mírou dostupnosti ani svobody.
    Neříkám, samozřejmě, že tehdy bylo hej, ale dělat z té doby období temna a šedivých barev je pitomost.
Světlo jako znak civilizace? (Komentář), 23. 12.

Muž nacházející se v krizi středního věku, neochotný smířit se s typicky českým pojetím svobody, řeší svou potřebu vyjádřit se k dění kolem sebe rejpavým psaním a pošťuchováním.
Na webu jsou k dispozici noční snímky naší planety, v National Geographics vychází jako příloha noční světelná mapa globusu a všichni se rozplývají nad tím, jak osvětlená Evropa, část Ameriky, Asie a zlomek Afriky jsou příznakem rozvoje civilizace. Ať nad tím přemýšlím jak chci, obávám se, že přesný opak je pravdou.
    Když člověk doby kamenné udržoval oheň, měl zdroj tepla, úpravy potravy, odstrašení šelem. Byla to záležitost přežití. Středověkého člověka oheň chránil před zmrznutím za chladných dnů, byla to životní nutnost. V době páry a kovu byla energie zdrojem zajišťujícím dopravu, výrobu, teplo, chod základních věcí. Dalo se bez ní žít, ale nedalo se jít dál.
    Dnes máme jednadvacáté století a energie již dávno není tou absolutní nutností našeho přežití či rozvoje. Naopak, stala se prezentací hospodářské a ekonomické síly, nadbytku, nikoliv potřeby. Jinak řečeno, ten světelný příznak "civilizace" znamená především obrovské plýtvání omezenými zdroji naší planety. Pokud se vrátím na náš píseček, svítící reklamní orli a billboardy v naší krajině prezentují naprosto totéž.
    Prakticky vzato, podobně lze nahlížet na jakýkoliv výtvor člověka. Umíte si představit, jakou spotřebu potravy by musel mít tvor z filmu "Vetřelec", kdyby ho příroda opravdu vytvořila tak neuvěřitelně slintajícího?
Rakousko 7/7 (Prázdniny), 23. 12.

Mé prázdniny by se daly rozčlenit do tří etap: Období plné nadšení, elánu a ideálů, období poznávání, rozjímání a hledání snad všeho a období rozčarování - to bylo nejkratší, ale asi mi dalo nejvíc.
A opět doma
    Kupodivu jsem se však vrátila domů plná nového elánu a se zcela novou nalezenou rovnováhou. Bylo mi krásně, pocit svobody se nedá ničím nahradit. I když zpočátku mi připadlo divné, že se nemusím doma ptát, jestli si můžu udělat kafe.
    Toliko moje prázdninové putování, které mělo být o práci, cestování, poznávání a všem novém a krásném. Vše kromě cestování se mi splnilo. V podstatě jsem těm lidem vděčná, že mi pomohli poznat, jak se k sobě lidi opravdu chovat nemají, a taky to, jak mít rád sám sebe.
    Bohužel mí spolucestující se na záležitost dívají poněkud odlišně. Nechtěla jsem se tu zabývat podrobným popisem všeho, co dosti zřetelně odporovalo většině hygienických norem a porušování pracovních předpisů, protože toto téma si vzali na starost mí dva přátelé. Cítili se tak pohoršeni a poškozeni vším, co se v Baumgarten odehrávalo, že sepsali podrobný dopis o praktikách této Frau na Rakouskou ambasádu.
    Hodně dlouho jsem přemýšlela o tom, v jakým duchu mám tenhle příběh psát, jak to vše shrnout. Vztek jsem nikdy neměla. Bylo tu hodně zklamání z toho, jak vše dopadlo, ale při tom není na co si stěžovat. Bylo i hodně radosti a krásných zážitků, který bych rozhodně nikdy neměnila. Kdybych uměla líp psát, možná by to bylo i na knihu. Ale mě nějak jen stačí vědět, že to za to stálo.
Ameriko, Ameriko... 6 (Cestopis), 23. 12.

Člověk by po sobě měl občas to, co napíše, přečíst. Bezprostřední čtení však, to jako letitý šéfredaktor vím, nic nepřinese. Člověk čte obsah, nikoli text. Běžně se autor ke čtení svého textu vrací druhý až třetí den, výjimku tvoří tzv. deníkáři z terénu, tj. redaktoři periodik vycházejících denně, kteří píší z "jedné vody načisto" doufajíce, že se k tomu možná dostane korektor nebo jazykový redaktor. Občas tomu tak není, a pak je v novinách vidět výsledek. Přečetl jsem si svůj včerejší noční výplod, samozřejmě až poté, co jsem ho odeslal. Že obsahuje haldu překlepů, můj Američany konfigurovaný notebook neobsahuje český slovník, se snad dá ještě odpustit, ale John Wyndham (to byl prostě úlet, rád čtu Sci-Fi a Den Trifidů je jedna z mých oblíbených knih a navíc, pokud mi opět paměť neselhává /poslední dobou to dělá dost často/, byl Wyndham Angličan), a Walt Whitman, můj oblíbený básník, který zemřel koncem devatenáctého století /proto jsem ho nazval posledním žijícím romantikem Ameriky/ jsou skutečně dvě hodně různé osoby. Omlouvám se ještě jednou, moje literární znalosti končí berounským gymnáziem. Otec mne učil, že nejdůležitější, pakliže člověk skutečně neví, je mlčet. Asi jsem to měl udělat. Chtěl jsem být za inteligenta a jako obvykle, jsem spíše za hlupáka.
    Vraťme se ale k naší cestě. Skončil jsem v místě, kde jsem nevida na mapu nasměroval kolegu Fera směrem na Riverside. Po několika málo metrech, během nichž jsem vyměnil rozpadlé brýle na blízko za brýle dálkové, natáhl ruce, co nejvíc to šlo, abych následně na mapě zjistil, že nejedeme správně, jsem tuto deprimující skutečnost oznámil Ferovi. Konstatoval, že jsem vůl a mám blbé brýle. Raději jsem mu nepřipomínal, že je sám opravoval a tvrdil, že vydrží.
    "Musíme zpátky," řekl jsem, a usoudil, že budeme muset najít nějaké místo, kde se otočíme.
    "Tu sa otočíme," oznámil Fero hlasem Jamese Bonda, prudce zahnul vpravo na krajnici dálnice čítající v každém jízdním směru čtyři pruhy a nasměroval přední část našeho Chevyho kolmo ke směru jízdy všech aut, která se na dálnici nacházela.
    "Vždyť nás smetou," pokusil jsem se o chabý odpor.
    "Prečo?" Veď je tu deliaci pás," zahlásil, ako sa povie na Slovensku, Fero a vyrazil. Nikdy jsem netušil, jak rychle může na člověku vyrazit studený pot. Přejel tři pruhy v "našem směru", tedy ve směru, kdy auta přijížděla jedno za druhým zleva, zastavil na dělícím pásu, přičemž přinutil asi tak dvacet aut změnit náhle směr jízdy, a nakonec, když všechni řidiči usoudili, že na dělícím pásu nestojí pirát silnic ale šílenec, nechali nás odbočit do protisměru.
    "Čo sa tak pozeráš?" Zeptal se Fero, když mne viděl utírat si pot i z míst, kde se normální člověk nepotí.
    "Prepáč," odpověděl jsem slovensky, "rozpadly sa mi okuliare, nič som nevidel a nie som policajt. Choď do riti, tedy, chcem povedať, do San Bernardina. Prepáč, ale bez okuliarov skutočne vidím figu borovú."
    "Si ty ale navigátor," přisolil si Fero. Raděj jsem mlčel, měl pravdu.
    Nakonec jsme se společným úsilím dopracovali na dálnici číslo patnáct a z ní na dálnici číslo čtyřicet. Ale ani to se neobešlo bez problémů.
    Fero, jakmile se ukazatel paliva pohne o několik desetin milimetru od značky plné nádrže, začíná být silně nervozní a neustále jej to táhne k nejbližší benzínové pumpě. Když se ručička palivoměru dotkla ukazatele poloviny nádrže, Fero zapomínal řídit a neustále se dožadoval pumpy. Na moje argumenty, že čtvrt nádrže by nám mělo vydržet ještě nejméně na sto mil, když nám tři čtvrtiny vydržely na tři sta mil, a navíc, že každé auto má rezervu, reagoval blíže nespecifikovanými zkušenostmi z Finska a ještě jedné rozvojové země. Pravda, chystali jsme se přetnout Mojavskou poušť, Fero rovněž nařídil nákup většího množství vody v plastových lahvích, což se ukázalo jako užitečné. Když je vedro a v Mojavské poušti vedro je, je i teplá sodovka lepší než nic, leč argumentace, že tam taky nemusí být benzinové pumpy příliš časté, se mi zdála přehnaná. Nicméně, jsem jenom navigátor, a poslední rozhodnutí je vždy na kapitánovi. Zastavili jsme tedy u benzinové pumpy poblíž San Bernardina.
    "Natankuj, veď si tu," tím myslel v Americe, "už tankoval." To byla bezesporu pravda a rád tuto historku vyprávím kamarádům, nicméně byl zde zásadní problém. V Americe se totiž tankuje tak, že člověk nejdřív u pokladny zaplatí částku, která odpovídá množství paliva, které hodlá do nádrže nalít. Na obsah nádrže našeho Chevyho jsme se ovšem zapomněli zeptat. Navíc, aby to našinec neměl jednoduché, cena benzínu je počítána na galony (nikoli na litry), takže vezměme si Chevrolet Cavalier, který má nádrž ze tří ctvrtin prázdnou, zhruba, galon benzínu stojí dolar třicet devět a máte spočítat, za kolik peněz nalijete do nádrže, aby byla plná. Jinou totiž Fero neakceptoval. Přepočítávali jsme dolary na litry, galony na na pinty, koruny na dolary a hlavně odhadovali objem nádrže. Já navrhoval deset galonů, Fero tvrdil, že je to moc a že se to tam nevejde. Nakonec jsem navrhl, abychom se šli zeptat dámy, která jediná seděla u kasy benzínky. Vysvětlili jsme jí situaci, řekli, kolik ještě máme asi v nádrži, a zeptali se, kolik bychom asi měli zaplatit, abychom naplnili nádrž. Dáma koukla na auto a prohlásila, že asi tak patnáct dolarů. Dali jsme jí patnáct dolarů s tím, že když to bude míň, tak nám zbytek vrátí. Zkušenost se pozná. Bylo to přesně čtrnáct dolarů a nějaké ty centy. Včetně daně.
    Daň je mimochodem další zvláštností Ameriky. Ceny se všude uvádějí bez daně a jaké je potom překvapení člověka, když mu to naúčtují s daní. Jak se v Americe účtuje daň, jsem nepochopil. Ale účtuje se.
    Ze San Bernardina jsme vyrazili směrem na Barstow, kde jsme nyní na zpáteční cestě ubytováni, a odtud směrem na Needles. Název města je odvozen, jak jsme později zjistili, od maličkého horského masívu s názvem Needle Mountains, tedy jehlové hory. Vypadají tak, jak se jmenují. Dálnice číslo čtyřicet, po které jsme jeli, dělí Mojavskou poušť na severní a jižní část. Poušť je ve skutečnosti tvořena hornatým a skalnatým terénem, kde ještě za Barstow se vysytuje nějaká vegetace, rostou zde Joshua Trees, stromy, které napomínají kaktusy, ale nejsou to kaktusy. Vegetace se postupně mění v jakousi pouštní trávu, bodláčí a něco, co nevím, jak bych botanicky zařadil. Postupně, směrem k arizonské hranici se mění i barva a zřejmě i geologické složení skal. Ze žluté, přes červenou až do černé. Bohužel se nám nepodařilo zastavit, abychom černou horninu prozkoumali podrobněji. V Mojavské poušti se dá dost těžko někde zastavit. Zastavili jsme sice na odpočívadle, ale to už zase bylo v místě, kde černé kameny tvořily menšinu. Fero jich několik sebral. Na vzhled byly dirkovaté a navozovaly pocit, že jsou lehké. Ve skutečnosti byly těžké. Usoudili jsme, že jsou lávového původu. Já jsem si je pracovně nazval smolincem a řekl jsem Ferovi, aby si dával pozor na hranicích. Uran je strategická surovina.
    Byl večer a my jsme se pomalu začali rozhlížet po ubytování. V Mojavské poušti to opravdu není jednoduché. Nějaké rozumně vyhlížející město se vyskytuje asi tak jednou za padesát mil. Amerika je vůbec země rozporů. Z jedno strany ohromná města s naleštěnými "downtowny", zářícími neony, komfortem, službami a vytříbeným, na Ameriku, vkusem. Za humny pak "highway fourty", okolo níž se rozpadají polorozbořené farmy, vrakoviště, obytné přívěsy, v nichž nikdo nemůže bydlet, ale bydlí. Vedro dosahuje nepředstavitelných výšek. Ve dne na slunci není výjimkou padesát a více stupňů (dle Celsia). V noci vane z více než tisíc metrů vysokých hor vítr, který neochlazuje, ale vysušuje. Jeho teplota zřídkakdy klesá pod třicet stupňů. Všechno, kde se dá žít, je klimatizované.
    Ale o tom zase příště. Tady je jedna v noci, už pondělí a u vás už skoro deset, takže tenhle mail možná dostanete s časovým posuvem několika minut. Ještě ho po sobě aspoň jednou přečtu. Kvůli překlepům. Přečetl i Fero.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání