Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Vánoce a ženy I (Poznámka), 21. 12.

Blíží se Vánoce a vánoční témata okupují média. Socioložka (podle všeho spíše feministka-genderistka) L. Jarkovská ve svém článku (MFD 26. 11. 2005) "upozornila" invenčně na to, že Vánoce jsou práce pro ženy a flákání pro muže. Je to nekonečná směna před Vánocemi (uklízení a vaření) i po nich (mytí nádobí, uklizení balicího papíru, hledání místa pro dárky, pohoštění návštěv, uklízení jehličí pod stromkem...).
    Čím dál víc jsem přesvědčený o tom, že jaké si ženy Vánoce udělají, takové je mají. A platí to nejen pro vánoce a už vůbec ne jen pro ženy. Zkrátka každý - myslím tím ženu a muže - si domácí práce představuje jinak co do načasování, co do provádění a co do hodnocení kvality. Je jen na těch dvou, jak se dohodnou. Když si někdo myslí, že líp luxuje, vaří, myje nádobí, pere atd., tak pak má mlčet a neskuhrat.
Dvě pozvánky (Kultura), 21. 12.

Ve čtvrtek 22. prosince ve 20 hodin vystoupí v pražském Divadle Archa Michal Prokop na koncertu Poprvé naposledy. Hosty Michala Prokopa a skupiny Friends budou houslista Jan Hrubý a kytarista Luboš Andršt. Vánoční koncert doplní hosté, kteří se podíleli na nové nahrávce: zpěvačka Markéta Foukalová s kapelou Madfinger a dětský pěvecký sbor Svatého Pluka z Uherského Hradiště. Pražská kapela Madfinger hraje vlastní repertoár (jazz, funk, pop). Sbor Sv. Pluka vede profesor uherskohradišťského gymnázia Jan Gajdošík. Zpívá vlastní instrumentace nejrůznějších skladeb a jsou výborní.
    Druhé pozvání se týká kapely mnohem méně známé, přesto stojící za poslech. Jmenuje se Dobrá pěna, hraje blues a beat (v obsazení kytara, harmonika, basa, bicí, foukačka a zpěv). Slyšet ji můžete 27. prosince od 19.30 v proslulé hospodě na Slamníku (P6, Wolkerova 17) za pouhých 70 ká.
Na co se těžko zvyká (Krajánek), 21. 12.

Moravský geolog, tč. pracovně v pákistánském hlavním městě Islamabad. Pohledem na všední den v Orientu by chtěl ukázat, že Pákistán není jen rejdištěm teroristů.
Řemeslná dovednost II
    V předešlém dílu jsem začal o výkonech řemeslníků. Tuhle příhodu mi vyprávěl maďarský kamarád GV a myslím si, že vystihuje vše.
    Nefunkční přívod vody do koupelny si vyžádal přivolání instalatéra. Po chvilce montování se kutil vysoukal zpod umyvadla a prohlásil, že musí jít koupit součástku, kterou sebou nemá.
    "Jedu na Blue Area do obchodu, za deset minut jsem zpět, Sire," prohlásil instalatér.
    "Ty jsi tady na motorce?," ptal se kamarád.
    "Ne, pane, na kole."
    "Na Blue Area je to deset minut autem, jak můžeš být zpět za deset minut?"
    "Za deset minut jsem zpět, Sire."
* * *
    Instalatér se vzdálí, vrátí se za hodinu. Chvilku se vrtá pod umyvadlem, pak se zase vysouká.
    "Musím jet ještě pro jednu součástku kterou nemám, Sire, za deset minut jsem zpátky."
    "To jedeš do toho stejného obchodu jako předtím?"
    "Ano pane, do toho stejného."
    "První cesta ti trvala hodinu, proč mi zase tvrdíš, že za deset minut jsi zpátky?"
    "Za deset minut jsem zpátky."
    "Počkej, když jsi tam jel poprvé, to jsi nevěděl, že budeš potřebovat taky tuto součástku?"
    Instalatér udiveně hledí. "To jsem věděl, Sire!"
    No comment!
    Foto: Kabel k interkomu byl trochu delší. Lépe než zdlouhavé zkracování pomohlo několik šikovných smyček.
Tomáš Baldrián, tbaldrian@yahoo.com
Staneme se Eskymáky? (Komentář), 21. 12.

Muž nacházející se v krizi středního věku, neochotný smířit se s typicky českým pojetím svobody, řeší svou potřebu vyjádřit se k dění kolem sebe rejpavým psaním a pošťuchováním.
Ekologové si u mě opět zatloukli hřebík do vlastní rakve. Požadují po starostech obcí, aby pokutovali lidi, kteří přestali topit plynem, vracejí se k pevným palivům a občas spalují i nějaké odpadky. K tomu všemu chce vláda po některých obcích zpátky dotace za připojení na plyn, protože nebyla splněna administrativní kvóta požadovaného počtu lidí topících plynem.
    Ano, řada obcí se vrací zpátky k lehce zamořenému ovzduší z topení pevnými palivy, jaké jsme znali z dřívějších dob. Jenže postihování takto topících lidí pokutami je absurdní. Cena za plyn dosahuje již natolik astronomických výšek, že řada z nich prostě topení ekologickým, leč předraženým plynem, prostě finančně neutáhne. Pokud by se k tomu starostové postavili tak, jak požadují ekologové, dosáhnou jediného - část národa se bude muset přeškolit na eskymácký způsob života, protože buď bude topit drahým plynem, nebo bude platit pokuty za levnější topení pevnými palivy. Ani jedno není řešení.
    Ve výsledku mi někteří ekologové svou argumentací připomínají naše poslance, kteří bez jakéhokoliv návrhu řešení chtějí akorát postihovat obyčejné lidi za to, že se snaží v našem živelném kapitalismu nějak přežít. Je smutné, že radikální řešení navrhují velmi mladí lidé, kteří mají minimální zkušenosti z praktického života.
Kultura za 200, plus minus (Broučkoviny), 21. 12.

Zrozena na (neexistující) střední Moravě, vystudována na Moravě Severní, pracuje v Praze. Snad až příliš samostatná zůstává dál usměvavá a rychlá, ve volných chvílích píšíc pro GD, aby středeční kafe nebylo tak kyselé. Miluje chození do kina, divadla a časná rána. Maluje na hedvábí.
Vezmu-li to hrubě od oka, a doufám, že se shodneme, solidní kultura se dá v současné době pořídit za dvě stě korun na osobu. A neberte mě za slovo, že lístek do multikina stojí 168 CZK a lístek do divadla 280 CZK.
    Co nám naši kulturní producenti nabízejí za tento nemalý peníz. Když jsme nedávno shlédli neskutečně dobrý animovaný film pro dospělé, Wallace a Gromit, byla jsem příjemně překvapena. Dobrá, přiznávám, že minule jsem si dělala srandu, když jsem psala, že je to od tvůrců Slepičího úletu (ahoj, Michale). Obě postavičky jsou samozřejmě mnohem starší než tento plastelínový zázrak. Jak pravil klasik - je to jako uvádět čtvrtý díl Indiána Jonese od tvůrců Schindlerova seznamu. Samotný film kromě neskutečně dobré animaci, asi miliónu nápadů, co všechno se dá snídat a jak se dá vstávat, nepostrádá zápletku (i milostnou), spoustu parodií a hlavně pevně držící děj, kterýžto sem tam živými herci hraný film postrádá.
    Za dvě stovky se dá shlédnout třeba i výstava, ale protože existují lidé zvoucí se mecenáši umění, lístek kupujete za dotovanou poloviční cenu. Nejinak tomu bylo při vstupu na výstavu Imprese, kterážto je pořádána v Rudolfinu v Praze. Možná se vám zdá blbost chodit před Vánocemi na výstavu, ale věřte, má to jedno obrovské pozitivum - skoro žádní lidé. Imprese znamená dojem, impresionismus si zřejmě pamatujete ze školy, nicméně zde kurátoři výstavy sáhli po současném umění. Dojem se ve vás snaží vyvolat takoví umělci jako Dan Bárta (vážky v nadživotních velikostech), Milan Cais (kosmonout napíchnutý na obelisku), za ženy uvádím Barboru Šlapetovou (americká retuš). Rozhodně doporučuji, čas vám zde uběhne velmi příjemně, neboť tolik dojmů ve vás může ve výsledku vyvolat jedině příjemný pocit. Jo, a nebojte se vzít s sebou partnera/počítačového blázna nebo adolescentní dítě - dojem na ně bude vyvolávat počítačová hra Samorost.
    No, neskočím nijak slavně - za dvě stě čtyřicet peněz za jeden lístek jsem od kolegyně odkoupila přebytečné dva lístky na "Jak je dobré míti Filipa" od Oskara Wilda do divadla ABC (taktéž v Praze). Již samotná hra i místo budily značnou důvěru a nebylo důvodu o úspěchu večera pochybovat. Jenže - chyba lávky - bída s nouzí. První polovina - vyloženě zívačky, vtipné repliky se kamsi vytratily, v divadle vedro na spaní. Tak mi trochu klimbala hlava, příteli M. také, tak jsme styděli, že jsme málo vyspaní a děláme ostudu, ale když jsme vycházeli po první jednání do foyer, zaslechli jsme útržek hovoru dvou dívčin: "...usínáš? Já děsně...," a bylo jasno. Druhá polovina to sice nevytrhla, ale lepší než první, díky bohu.
    Úplný závěr kultuře za dvě stě patří postesku - třeba i tři sta za lístek bychom dali, abychom mohli shlédnout dílo veledílo - Hrdý Budžes s Bárou Hrzánovou v hlavní roli. Už máme knížku za dvě stě včetně poštovného na dobírku, máme natočenou kazetu a máme dvojcédé s převyprávěným textem knížky (víc než za dvě stě), ale lístky, lístky jsou metou nejvyšší a kde je koupit a nekrást, to opravdu nevíme. Laskaví chytráci-radílci, co namítnou, že na webových stránkách divadla, kde jinde, odsekávám(e), že to prostě nejde, protože jsou během krátké chvilky vyprodané/zablokované, zadané a že to opravdu nejde - kdo nevěří, ať si to zkusí.
    I to je asi současné kultura.
Image-change dle Něžného Kuřátka (Zážitky), 21. 12.

Skromná studentka vysoké školy, která si vedle studia přivydělává prací u jedné renomované firmy. Jejím osudem je být malou pracovitou včelkou, ač touží být dlouhou línou kočkou. Ovšem taky mohla skončit jako malé líné kuře.
Za uplynulý rok jsem zhubla celkem 35 kilo (30 šlo snadno, ale těch posledních 5 patlám po dekách už dobře, no 5 - 6 měsíců). Zvolila jsem formu 'dětských krůčků'. Tato forma tkví v tom, že všechny ony prvky, které pomáhají hubnout (nežrat, hýbat se, najít si náhražky za jídlo, motivace..atd.) nekumulujete do jednoho okamžiku, momentu M, kdy začnete z hubnutím, ale naopak rozložíte na jednotlivé stupně.
    Zvládnete jeden stupeň, přidáte další... a další... až se úspěšně propracujete až téměř k vrcholku pyramidy a své vysněné váze (váha je vysněná, ale měla by být na reálných základech - já třeba VÍM, že 60 kilo je u mě a mé silné kostry čirá utopie, neb tuto cifru mi váha ukazovala kdysi v pubertě pouze krátkou dobu jako přechod mezi číslem 50 a 70 kg).
    Když tak přemítám nad oním cílem "zhubnout 30 - 40 kilo", uvědomuju si, že je za mnou velký kus cesty. Vzpomínám si, když jsem zhubla prvních 10 kilo - na jedné straně velká radost z prvního smysluplného kulatého čísla, na straně druhé těžká deprese, že mám za sebou teprve jednu čtvrtinu cesty a že cesta vypadá dost drsně přímo souboj titánů. Pak najednou vidím těch zhubnutých 30, v práci jsem označena za "největší image-change" v historii existence naší firmy v ČR bratru nějakých 10 - 12 let (to už je výkon) a marně se snažím vysvětlit, že se pouze vracím ke své "původní předbroučkovské váze".
    A teď jsem někde téměř těsně před branami Stalingradu a jsem smutná, smutnější a nejsmutnější osůbka, protože to, co jsem měla pouze jako hnací motor ("pokud budu odcházet ze vztahu s broučkem, chci vypadat stejně, jako když jsme se poznali!"), který se ale neměl vyplnit, tak přesně to se stalo.
    A já najednou stojím, ztepilejší než kdy s broučkem, ovšem v depresích o to větších. Rozchod - dle G. nevyhnutelný - stal se realitou a byla jsem to já, kdo řekl 'DOST! Takhle už ne!
    Když jsem začala hubnout, ubrala jsem jen ony vražedné 'rychlé cukry' typu Margot (ty miluju!!) a snažila se vypořádat se svojí závislostí na čokoládě (opravdovou fyzickou závislostí, jakou uvidíte snad jen u feťáků a narkomanů). Váha šla dolů a já si gratulovala. Neříkám, že to nebylo o fyzickém utrpení - zeptejte se těch, co přestali s nějakou drogou (ať již kouření, alkohol nebo ony 'nezákonné' psychotropní látky) - občas to až bolelo odepřít si Když se hubnutí zarazilo, odpočívala jsem chvíli, pak jsem zmobilizovala další síly pro další boj a přidala jsem pohyb. Přihlásila se do konkurzu v jedné taneční škole a stala se lektorkou břišních tanců (na výrazně vyšší úvazek). Rozdýchala jsem nárůst fyzické aktivity a přidala i fitko (jízda na kole - mých 32 km za hodinu -, něco z posilovny, sauna, občas bazén/vířivka, a to vše zakončeno solárkem). A kombinací výše zmíněných vytrvale bojovala - jsem přeci Drak - až k onomu bodu 'před branami Stalingradu'.
    A najednou mám takový zvláštní pocit. Nevím, zda jsem čekala fanfáry a ovace nebo co, nebo jestli jsem čekala, že se budu cítit úžasně a skvěle - prostě v euforii, ale mám pocit jakoby mi najednou chyběl ten důvod, jako bych zapomněla ten skutečný niterný důvod, který bych měla na konci zkontrolovat a říct si: "Jo, Kuře, dokázala's to! Bomba. Super!!"
    A právě ta ztráta onoho pocitu vítězství nad sebou/přírodou/vším mě asi děsí nejvíc a přiznávám rovnou, že mám strach, aby toto 'zklamání z nekonání se oslav' nevedlo k dalšímu 'vykašlu se na všechno' tloustnutí. Ale možná, že necítím žádný pocit vítězství, protože se vracím tam, kde už jsem váhově byla, takže vlastně nic novýho... nebo možná se z toho téměř_vítězství neraduju, protože mi brouček dává poslední dobou takový ťafky, že dát psa pryč byla ještě pohoda
    Pravdu vyjeví dny příští.
Něžné Kuře, nezne.kure@atlas.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání