Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Ohlédnutí (A týden uplynul), 19. 12.

* Vláda povolila využívání konopí pro léčebné účely. * Na cigaretách budou polovinu plochy tvořit odstrašující fotky postižených kuřáků - proč s tím otravují nekuřáky, kdo se má na to dívat? * Ve školách bude angličtina povinná od osmi let - co kdyby to nechali na rodičích. *
Víno je v tom nevinně (Editorial), 19. 12.

Pondělí. V klubu Černý Petr byl první ročník XXL Blues film festivalu, který jsme navštívil spolu s ZM. Promítaly se všechny z produkce XXLBF, na stránkách kapely se dají některé objednat, možná i stáhnout. Festival uváděl osobně sám Pjeer van Eck. Po skončení jsme se s ZM stavili cestou na metro v jedné hospodě na Ohradě, kde mají unikátní zelené fazolky se slaninou, nejlepší, co jsem jedl. Udělané na sucho a obohacené o česnek.Můj stromeček.
Úterý. Se strýčkem jsme zašli do Moravského archivu na košt vína z vinařství Spielberg a na zvěřinové hody tamtéž. Z vín zaujal rýnský ryzlink 2003, pozdní sběr. Hodnota 20 g zbytkového cukru a 10 g kyselin znalcům napovědí, že nejde o sladký cuc, ale o vyváženou lahodnou chuť. Pak jsme se vydali k Houpacímu koni, ještě trochu pokoštovat, leč tato denní vinárna už neexistuje. Zavítali jsme proto do nedaleké vinárny ve Voršilské a urazili jsme ještě tři džbánky tokajské lipoviny. Já jsem pak cestou na metro ještě zašel na skok na firemní párty I-M probíhající v duchu latinskoamerických tanců.
Středa. Druhý běh VGG započal v hojném počtu. Modifikovali jsme cestu o čtvrtý vrchol tradičního trojúhelníka, zastávku v Tokajském domě, kde grog a jiné pochutiny příjemně dotvářely tvarohové koláče. Po dosažení náměstí Republiky jsem hodlal pochod ukončit zde, ale ukázalo se, že řada frekventantů za ty roky získala pocit odpovědnosti a trvala na uzavření jednoho okruhu
    Jedním z pochodujících byl podle všeho Rakušan. Pracuje v Brně a po léta toužil se VGG zúčastnit. Až letos ho pracovní povinnost přivedla do Prahy v den VGG. Ukázalo se, že se zajímá o víno, a tak se řeč dala tímto směrem. Zaslechl to ON a zopakoval svou tezi o nekvalitě moravských vín: "lidi už pochopili, že je lepší kvalitní chilské za 80 než moravský sračák za 140", což doplnil tvrzením, že ve Francii člověk vidí ve sklepích sklo a nerez a čistotu, zatímco u nás plíseň a špínu. Nechtělo se mi s těmito výroky polemizovat, pamatuju si, kdy pil krabčák ve velkém a dobu, kdy mu moravská vína chutnala. O špíně a nerezi nemělo cenu se bavit vůbec, o "kvalitním" chilském za 80 už tuplem ne. S těmito řečmi, ničím nepodloženými, by se ON měl moravským vinařům raději vyhnout. Zmiňuju to proto, že před časem na Psovi svými extrémními názory na víno zbytečně popudil řadu lidí. Onen cizinec na tyhle řeči mlčel. Když jsme se pak loučili, pravil s klasickým německým přízvukem: "Fíte, jak ten pán žíkal o těch vínech..., tak já mám vinohrad u Mikulova..." Usmál se a byl pryč.
Čtvrtek. Tradice rybkovkého čtvrtečního setkávání je podle všeho u konce. Chodí tam dva-tři titíž lidé, krajané navštěvující vlast a obohacující často čtvrtky to už vzdali, nepravidelní návštěvníci také. Čekal jsem v Jerichu, kam se poslední dobou chodilo, zatímco MČ a JW byli lstivě v Rybce. Nemohl jsem to změnit, protože strýček měl přijít sem. Nepřišel a já se vydal na Staromák, do jednoho italského podniku, kde firma S. pořádala předvánoční setkání při sklence italského vína. Sommeliér byl specialista na Itálii, ale věděl o vínech dost, aby mohl prohlásit o obdivovaných vínech chilských, kalifornských a australských to, co znalci: jsou to sice, od jisté cenové kategorie, vína kvalitní a dobrá, ale často technologicky dodělávaná na unifikovanou "macdonaldovskou" chuť, neměnnou po léta a udržovanou v enormních množstvích.
Pátek a víkend. Pátek odpoledne jsem proležel, abych měl sil s v sobotu objevit ve Velké nad Veličkou. Cesta vlakem byla otravná. Cestovali s námi jacísi slovenští milenci, on 130 kg, ona 45 kg. Mel jsem jistě nejen já pocit, že jim překážím. Vzduchem lítal ňufáčik, chrobáčit, miláčik, zdrobněliny zasáhly i slovesa, takže jsem věděl, že až přijedou, tak se "vykúpkajú a napapkajú". Přitom se neustále mlaskavě líbali, zvuky byly podobné otevírání dveří podtlakové komory. Hrůza. Madam u pokladny se naštěstí spletla a prodala mi lístek na jinou trasu, než jsme chtěl, takže za EC, co mi ujel v Břeclavi, protože EC z Prahy měl zpoždění, jsem 60 ká nevyhodil.
    Ve Velké bylo tradiční předvánoční zpívání, tentokráte ve velkém: snahou bylo překonat rekord v počtu současně zpívajících krojovaných folkloristů-mužů, který byl něco kolem 240. V 15.36 se v tělocvičně rozezněl zpěv 268 hrdel z 23 souborů. Rekord byl překonán. Co jsem nevěděl je, že za zápis se platí: u nás je to několik tisíc, u Guinesse 11 tisíc, ale euro! Všech 23 souborů plus řada hostů pak v blízkém kulturním domě ve více než 4hodinovém pásmu předvedli každý 2 - 3 písně. Nejvíc se mi líbil soubor z Hrubé Vrbky, ze St. Hrozenkova a z Buchlovic. Ukázali se i politici, naštěstí nikoli Topolánek, ale lidovec Vaculík. Byl sice v kroji, ale ten je jeho, i původem je z foklórní obce a zpívat umí, což dokázal sólovým vystoupením bez doprovodu. Po akci jsme s DD coby minisponzoři poseděli s pořadateli a hosty u klobásek a jiných lahůdkách a u vína. Dík za celou akci patří Tondovi Vrbovi, jenž to celé zorganizoval, a to úspěšně a bez zádrhelů.
    Fotečky a video budou během dne, nepodařilo se mi je stáhnout.
Mozart v Praze (Meditorial), 19. 12.

V. Havel v rozhovoru pro Lidovky řekl dvě pozoruhodné věci. Jednak to, že ho těší, když se ho lidé bojí. Bez ohledu na dodatek, že se ho lidé málokdy bojí, jde o výrok vážně míněný, tudíž s ohledem na Havla hloupý. Druhý výrok byl kritický a týkal se ministra Jandáka. Havlovi přijde žoviální. Nevím, odkdy je žoviálnost kritériem pro hodnocení.
    Vídeňské organizaci nacionální strany FPÖ se nelíbí billboardy zvoucí Rakušany k návštěvě ČR. Konkrétně jim vadí slogan "Mozart byl v Česku 5x. A vy?" Tvrdí, že to není pravda, že Mozart v Česku nikdy nebyl a že billboard se snaží přesvědčit okolí, že ČR vždycky existovala v nynější podobě. Mozart byl podle nich nanejvýš v "Böhmen a v Praze". Už z toho je zřejmé, jaká je argumentační úroveň těchto lidí.
Zprávy z Japonska 20d (Postřehy), 19. 12.

Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu.
25. 11. 2003
    Jsme už doma, balíme, předáváme byt, ještě nějaké ty radosti a ráno, achjo, odlet. Lituju, že jsem si v CH nevydupal ceky rok pro roční nabídku z Japonska. 5 měsíců je na hranici toho kvalitně Japonsko poznat.
    Ještě jsem asi nepsal, že v Miyajime bydleli křesťani. Museli ale slíbit (po těch svých mocenských vrtoších), že nebudou získávat další ovečky mezi Japonci. To se povedlo dodržet snad jen Holanďanům (a možná ještě komusi), kteří tady žili v klidu a pohodě po několik generaci bez jakýchkoli problémů. (říkal jsem, že starého psa novým kouskům naučíš, teď to mám potvrzeno).
    Na úřadech a v nemocnici mají u vyplňovacích stolků na formuláře nejen přivázané propisky, ale vždy asi 5 párů brýlí pro ty, kteří si je zapomněli doma. Ještě výstřel: v pekárně leží vše, včetně koblih, normálně na regálech na táccích a přišedší si bere tác a kleště, vše si náloží a pak zaplatí a PAK mu to dají do něčeho, co chce (pytlík, taška...), zákaz volně ložených koblih tu a) JE, b) NENÍ (b je správně).
    Návrat - do skansenu někdy 26. 11. odpoledne CET (MEZ) - do pravěku Veverka na začátku prosince, já před vánoci.
    Kde má Japonsko ještě co dohánět:
    - rozdělené a rozdělované onseny na žencké a chlapy,
- místní (= americké) elektrické zásuvky jsou nebezpečné, protože můžou zabít, i když se použije vše standardní (je lehké mít trčící kolík s fází připravený na uchopení rukou),
- dell je tu fakt pomalý...
- mohli by zvýšit smradlavost NATO na vyšší úroveň, to je fakt slabé.
    To vše by si mohli kluci japonští se svými modelkami vzít k srdci a snažit se dosáhnout dokonalosti, ke které chybí už jen krůček.
    Ujel jsem na skútru 1000 km, naučili jsme se něco japonsky, bydleli jsme 2x v rodině. Nenašli jsme vlastně skoro nic, co by se nám nelíbilo, a pokud ano, tak je to pořád nesrovnatelně s prudou kdekoli jinde. Jen je člověk v té pohodě trochu citlivější... Líbí se nám japonský klid a to, jak Japonci kombinují nekombinovatelné. Je to krásné, roztomilé, nenásilně a HODNĚ pohodové. Jsou hrozně skromní, lační po konverzaci, nekritičtí k cizinci prznícímu japonštinu. Mají pocit VDĚKU ke všem vnějším vlivům, které převzali zvenčí - od písma po jídlo a vzdělání. Jsou příjemní vzhledem a způsobem vyjadřování (nezaměňovat s tím, jak divně drsně mluví ve filmech).
    Necháváme v Japonsku srdce (Veverka více než já, protože nechává poprvé) a doufáme, že se sem ještě na nějaký SUPER čásek zase vrátíme.
    Fota snad už konečně přijdou v příštím, posledním, psaní.
Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch
Gaussova křivka (Ohlas), 19. 12.

(Uvádím plný přepis, kurzivou jsou připsány moje komentáře - pozn. G.)
Zdroj: Český rozhlas 6
Datum: 5. 12. 2003
Název: Zamyšlení nad článkem v Lidových novinách
Redaktor: Petr Příhoda
Moderátor: Radko Kubičko

Redaktor:
    Dvacátého šestého jedenáctý se v Lidových novinách objevil článek s šibalským (v čem je šibalský?) názvem Disidenti na Gaussově křivce. Pod titulem jsou tyto dvě srozumitelnější věty: Většina národa s komunistickým režimem nikdy nekolaborovala, jen se snažila normálně žít. Je jedno, zda je titulek i podtitul autorský, nebo zda si jej vymyslela redakce. Pointu článku vystihl. A Ivan Straka, autor, zřejmě vyjádřil názor, který s ním sdílejí mnozí. Vychází z konstatování, cituji: Už řadu let se mnozí hodnotitelé let minulých rádi ohánějí kolaborací většiny národa se systémem. Mám přitom pocit, že sami sebe z té většiny jaksi vyjímají. V jejich pojetí je kolaborací všechno s výjimkou odporu. V takovém případě opravdu kolaborovali všichni, já už dokonce jako dítě. Konec citátu.
    Nevím, kdo všechno se ohání kolaborací většiny národa, připouštím, že v afektu nebo u piva se to stát může. Z odpovědně (jak se to pozná? kdo to definuje?) myslících lidí neznám však nikoho, kdo by se vyjadřoval takto. Autor tu zřejmě polemizuje (pouhý dohad, navíc nijak nepodložený) s blíže neurčeným pokleslým folklórem. Tím si svou pozici usnadnil, ale za cenu znejasnění ba znevážení tématu (hohohó - kdepak je nějaké odůvodnění tohoto odsudku? samozřejmě nikde). Zda nám tím pomáhá v pokroku poznání o tom lze pochybovat.
    Jeho nedbalost (nedbalost? jaká?) vynikne zvláště tam, kde si pomáhá Gaussovou křivkou (nepomáhám si, používám ji jako úhelný kámen svého názoru, pomáhá si někdo jiný). Ta nám znázorňuje rozložení nějakého znaku v populaci. Nanášíme-li na osu X například tělesnou výšku a ve směru osy Y pak počet jedinců téhož vzrůstu, dostaneme zvonovitou křivku, z níž je zřejmé, že lidé extrémně malí či velcí obsadili její začátek a konec, neboť je jich málo. Naproti tomu vzedmutí křivky uprostřed říká, že nejvíc je lidí středního vzrůstu. Pan Straka tvrdí, že Gaussova křivka nemilosrdně definuje normálnost většiny. Pravdou je opak. To on, nikoliv křivka tvrdí, že normální je to, co je většinové. Kdyby tomu bylo tak, byl by průměrný výskyt zubního kazu normální, zatímco lidé s bezvadným chrupem by byli nepočetným extrémem. (A nejsou snad? Většina lidí má zuby v relativně dobrém stavu, menšina pak zdevastované či excelentní. A to nemluvím o definici "bezvadného" chrupu - je to chrup perfektní ve smyslu žádný plombovaný zub, žádný můstek, nebo chrup bezvadně ošetřovaný a udržovaný?)
    Je dobré rozlišovat normu statistickou a tu, která bere v úvahu optimální stav, nebo funkci. Pan Straka operuje s Gaussovou křivkou zaznamenávající rozložení hrdinství a zbabělosti v národě. Ta ale neexistuje a netuším kdo a jakým způsobem by ji uměl sestrojit. (Otázka je sice logicky správná, leč věcně pochybená: tuto křivku není třeba tvořit, protože přirozeně existu odrážejíce skutečnost, Gauss ji nevymyslel pro své potěšení - "pouze" zachytil realitu.)
    Přitom nelze popřít, že pointa jeho článku vyjádřena podtitulem působí úlevně (na koho? na mě ne). Většina nikdy nekolaborovala, jen se snažila normálně žít. Proč úlevně? Protože toto tvrzení lze vnímat jako morální rozhřešení. (Toto je subjektivní interpretace, já jsem žádnou úlevu neměl na mysli.) Ano, morální souzení je činnost příjemná, neboť privilegovaná. Ale oprávněnost privilegia soudit morálně ty druhé je mírně řečeno velmi problematická. Nechuť (jak na to přišel?) pana Straky k takové osobivosti sdílím, jenže obávám se vyznění jeho článku z nás snímá starost zkoumat, jak to vlastně bylo. (Jeho obavy jsou jeho problém, já žádné zkoumání nevylučuju, ani přímo, ani nepřímo. Naopak: zkoumání je nutné, jenže tvrzením o národní kolaboraci se toto zkoumání znemožňuje.) Nikoli morálně soudit, ale prostě poznávat, co to s námi udělalo.
    Pokud se většina snažila takzvaně normálně žít, co v této souvislosti znamenalo slovo normálně? O jaký ideál normálního života ona většina usilovala? (Proč hned pátrat po ideálu? Ten život ideální nebyl, ale byl to život a dalo se si ho zařídit přijatelně. To normální je, ať to idealistům zní nehrdinsky.) A pokud přistoupila na kompromis s režimem, jaké podoby normálního života pak dosáhla?
    Vím, že takto formulované otázky vyznívají příliš paušálně. Bylo by třeba se danému tématu víc přiblížit, neboť, jak se říkává, ta nejdůležitější pointa se skrývá v detailu. Bylo by třeba se ptát, jenže v článku z Lidovek nějakou tázavost nevyciťuji. (To mi připomíná kritiky románů za socialismu: autor problém vystihl, ale bohužel neukázal, jak ho řešit. Nepsal jsem článek proto, aby se ptal. Psal jsem ho proto, že se mi nelíbí zjednodušené otázky nepřipouštějící hodnocení minulosti a postojů.) Spíš ho pokládám za projev snahy zdůvodnit pohodlné stanovisko, že vlastně bylo všechno v pořádku a tím zkonejšit nepříjemný pocit, že to tak úplně v pořádku nebylo. (To je opět jeho problém, já jsem nic takového nedělal.) Nebylo v pořádku lámání páteří, ani nedobrovolné ukládání si bobříka mlčení jenom proto, aby se člověk vyhnul nepříjemnostem. Nebylo v pořádku ani škrcení přirozených talentů, a nebo naopak, jejich rozvíjení za cenu úlitby, která poškozovala ty druhé. Toto ještě není morální odsudek, neboť neznáme individuální tíseň, v níž se ten nebo onen ocitl. Ale tato přizpůsobivost prostě v pořádku nebyla, i když mohla být pro někoho jediným východiskem. Nezabýval bych se tím textem, kdyby nešlo o rozšířený myšlenkový šlendrián (??? stejný jako tvrzení o kolaboraci) na který doplácíme dodnes. A dodnes z toho těží ti politici, kteří vsadili na populistickou demagogii. (Konec dobrý, všechno dobré - já zase usuzuju, že P. Příhoda použil můj článek k tomu, aby poslední větu měl o co opřít.)

Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání