Gentleman

	Hlavní stránka Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum

Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.

Proč ne u sebe? (Poznámka), 15. 12.

Američané to s legální možností mučit sprosté podezřelé, jak to hezky řekla americká ministryně, "aktivně využívat zákona", myslí vážně až s německou důkladností. Je to jen třeba kodifikovat, precizovat, aby nedošlo ke zneužívání.
    Když čtu, že CIA navrhuje 6 stupňů legálního mučení zahrnujícího facku (bude definován počet, frekvence, síla úderu...?), stání na nohou po dobu až 40 hodin či polévání u úst uvázaného ručníku vodou (což prý budí pocit topení se), je mi mdlo.
    Věří snad někdo, že ti, co takové postupy navrhují a vážně se jejich aplikací zabývají, jsou normální? Já ne, protože tuhle práci, i jen ideově v kanceláři, může dělat jedině sadista a dobytek.
    Americká strana se stejně tak marně snaží vysvětlit, proč vozí podezřelé z terorismu sem a tam po Evropě a umísťuje je ve vězeních mimo svoje území. Jestliže tak dodržují zákony, jak tvrdí, tak proč si je nenechají u sebe? V čem je přínos exportu vězňů, nevím.

Gentleman

Rady pro moderní muže (Glosa), 15. 12.

K dalším návodům a radám se přidal jakýsi J. Kinský v Lidovkách (12. 11. 2005). Radil pánům, jak se oblékat. Tak moderní muž by se měl oblékat ne podle toho, co radí módní časopisy ale měl by sledovat vlivné muže. Jakýsi italský manažer nosil hodinky přes rukáv košile a ti, jimž záleželo na tom být in, se po něm houfně opičili. A byli také in. Sice si poněkud odporuje, protože vzápětí konstatuje, že nápad nosit červené ponožky jako dva francouzští premiéři, není nejlepší. Tak nevím.
Pokud jde o košile, nemají se nosit černé nebo šedé - to je prý jen módní výstřelek. Zajímalo by mě, jak se odliší ta pravá móda (nejen těch vlivných) od módnosti či výstřelků. Sám autor, pokud jde o košile, si dovolil, hm, výstřelek? On tomu říká "vnést do módy něco ze sebe". Má na košili monogram, ne však na rukávu, ale u pátého knoflíku (patrně shora). Není to sice moc vidět, ale prozrazuje to originalitu majitele.
Jinými slovy - o tom, co je módní, moderní, in a podobně, rozhoduje jen samolibost samozvaných hlasatelů pravdy.

Gentleman

Poznámky ze Saudské Arábie 2 (Krajánek), 15. 12.

Clovek, ktory nikdy netuzil vela cestovat, a napriek tomu za posledny stvrtrok navstivil niekolko krajin. Ponukam niekolko poznamok z pracovnej cesty do Saudskej Arabie.
Zopar pravidiel tykajucich sa zien
Strasna urazka pytat sa domaceho na manzelku alebo dcery. Neskor som bol varovany, ze nemozem povedat, ze som telefonoval domov manzelke, mozem povedat, ze som volal rodine.
Ak do kralovstva prilieta zena sama, tak pozyvatel alebo jej manzel ju musi cakat na letisku. Zena musi mat potvrdene ubytovanie na cely cas pobytu. Zena nesmie soferovat a teda moze ist autom, iba ak soferuje manzel, pribuzny muz alebo najaty sofer.

Marian Gasparovic, marosg@gmail.com

Ohlédnutí šedesátníkovo 3 (Vzpomínky), 15. 12.

Pražák, bydlící již více než půl života v malém pohraničním městečku, podlehl touze podělit se o své myšlenky. Nevadí mu, že jsou mnohdy kontroverzní, a rád se pustí do debaty s případnými oponenty.
Zaniklé obchody a řemesla
    V době mého dětství byl největším obchodem v Praze obchodní dům Bílá Labuť. Ale i v tomto obchodním domě byla jen řada oddělení, tedy samostatných obchodů, takže vše bylo sice pod jednou střechou, ale s dnešními supermarkety se to srovnávat nedá. Nabyly dokonce žádné samoobslužné prodejny. Samoobsluhy se začaly objevovat až později a pamatuji se, že to byla veliká událost, když se v Holešovicích otevřela první samoobsluha. Obchody mého dětství byly malé prodejny, kde se prodávalo přes pult a stála se fronta, až na kupujícího přišla řada. I když všechny tyto obchody byly již samozřejmě státní, bylo v nich něco starosvětského, prvorepublikového. Však je také moji rodiče jmenovali stále po původních majitelích. A tak se chodilo ke Krpatovi, k Rejnušovi, ke Kulíkovi a k Meinlovi. Malých obchůdků bylo hodně, chodili do nich lidé z nejbližšího okolí, kteří se navzájem znali, a tak byly také místem sdělování nejnovějších drbů. Však z té doby také znám pořekadlo, kterým jsme my, děti častovali kamaráda, který moc mluvil: "Ty máš rozumu jak bába z konzumu".
    Když připomínám jistou starosvětskost těchto obchůdků, tak kromě nakupujících to byl způsob prodeje. V potravinářských obchodech bylo prakticky všechno vážené. Mouka, cukr, rýže a podobné zboží prodavač lopatkami nabíral z pytlů a rozvažoval do papírových pytlíků. Vážily se i bonbóny. Mléko se nabíralo půllitrovými a litrovými odměrkami z konví a nalévalo na pultě do přinesených bandasek. Nevím, jak by se na takovýto způsob prodeje dívali dnešní hygienici. Nicméně nepamatuji, že bychom byli méně zdraví než dnes.
    Také se pamatuji na různá povolání, která bychom dnes marně hledali. V první řadě to byli metaři. Ano, oni klasičtí s koštětem, lopatou a kárkou. Chodili po ulici takovým zvláštním couvavým stylem a zametali kolem obrubníků. Vždy po pár metrech nechali hromádku, kterou pak naložili do káry. Zametali ulici téměř denně. Dnes by svou práci už provozovat nemohli - pro samá auta by se k obrubníkům vůbec nedostali. Místo toho propuká vždy po pár měsících "blokové čistění".
    Pod okny domu, kde jsem bydlel, bylo dětské hřiště se dvěma pískovišti, houpačkou a pár lavičkami. Toto hřiště mělo svého hlídače. V létě každé ráno hadicí pokropil pískoviště i trávník a pak celý den důležitě procházel hřištěm a krotil případné šarvátky kluků. Věc dnes také nevídaná.

Jan Hajský, jan.hajsky@volny.cz

Gospel v Uh. Hradišti (Zpráva), 15. 12.

Nezvyklé americké show v poklidné adventní době v podobě gospelových

vánočních zpěvů zažil v sobotu plný svatostánek Františka Xaverovského v Uherském Hradišti. Postaraly se o to zpěvem černošských evegreenů a vánočních písní skvělé a tělem ohnivé "dámy Gospelu" Cynthia Utterbach (v černém) a Harriet Lewis v doprovodu tříčlenného instrumentálního souboru . Zaplněné lavice chrámu v průběhu vystoupení nejen, že tleskaly do rytmu, zpívaly, ale stojící lidé se i roztancovávali.
O show, které ještě historická katolická památka nikdy nezažila, se starala především Harriet Lewis, která se honosí titul nejlepší bluesové a gospelové zpěvačky v Evropě. Nejen, že diváky "americky" provokovala ke společnému zpěvu, ale "svojí snaživostí" doslova "přinutila" do mikrofonu zpívat při reegé i cimbalistku Lenku Valentovou z Hodonína. Po dlouhém přemlouvání se v průběhu koncertu dokonce podařilo přivést k tancování před oltář i několik dětí.
Světová vánoční koleda Rolničky, rolničky, která zazněla v závěru jako jediný přídavek, ukončila Gospelové Vánoce 2005 na Slovácku, s kterých si přítomní odnášeli k domovům nejen určité kulturní zážitky, ale částečně i rozporuplné dojmy.

Tonda Vrba, vrbaa@seznam.cz

Zprávy z Indonézie 5 (Cestopis), 15. 12.

Bohdanina muže vyslala pražská univerzita na téměř roční misi na Institut of Technology Bandung na indonézské Jávě.
Jakarta
Do Jakarty jsem přijížděla s velkým očekáváním. Bude to mé první město, kde žije 14 miliónů lidí!
Vím, že od asijského města nemůžu čekat výstavnost. Tady to není žádná Praha, kde se turisté kochají paláci a chrámy. Asijské město je čistě funkční, spletené z přeplněných ulic s ošklivými domy zabedněnými proti slunci a zohavenými spoustou později dodaných kabelů, antén a krabic od klimatizace. Tady se o vzezření ulic nikdo nestará. Navíc, jak si posteskla naše učitelka indonéštiny ibu Aji, v Indonésii se na nějaké kulturní dědictví moc nehraje. Když dům dosloužil, nahradí ho jiná stavba bez ohledu na to, jakou historickou hodnotu původní budova měla. Takže žádné paláce (ne že by jich tu s ohledem na historický vývoj oblasti někdy bylo moc). Když má město štěstí, zbylo mu někde ve staré zástavbě pár kousků holandské koloniální architektury, samozřejmě dokonale zdevastované.

    Krásu jsem od Jakarty nečekala. Ale doufala jsem, že se přede mnou otevře zajímavé mraveniště plné dění, že se ani nebudu stačit koukat kolem. Když jsme poprvé přijeli do turistického srdce někdejší Batávie - ulice Jalan Jaksa - vypadalo to tam vcelku podle mých představ. V jednom z barů probíhal živý koncert a ulice se zdála zaplavena bílými tvářemi i příslušníky místní mladé generace. Koncert skončil a tento dojem už se v Jalan Jaksa nikdy neopakoval. V osiřelé ulici nabízí prodavač ve špinavém pouličním warungu klasická jídla za přehnanou cenu, takže se většina bělochů nakonec rozhodne pro zoufale špatné Pappa Café, kde dělají příšerné kafe a divnou pizzu, ale aspoň tam v televizi jede BBC a CNN. Řada polomrtvých barů má vedle vchodu poutač "moneychanger", ale když si v sedm večer chceme vyměnit peníze, mají všichni již zavřeno, anebo přímo pod onou cedulí udiveně tvrdí, že tam nikdy žádná směnárna nebyla.
    No ale to je jen Jalan Jaksa. Zbytek Jakarty bude stát určitě za to. Prohlídka Národního muzea a třetí největší mešity světa Masjid Istiqlal je však tak všechno, co cestovatel může v neděli v Jakartě dělat. V pondělí pak můžete rovnou odjet, protože je všechno celý den zavřené. Značně komerční turistickou nabídkou Jakarty je indonéský Disneyland zvaný Ancol a muzeum Mini Indonesia Indah, které prezentuje ukázky všech kultur archipelaga a které leží asi hodinu od Jakarty. Národní muzeum je podle průvodce nejlepší v jihovýchodní Asii, tak se do něj radostně vydáváme. Nadšení záhy opadá, jakartští kurátoři se opravdu nedostali za hranice klasického nudného muzea naplněného mrtvými exponáty. Jestli tohle je nejlepší v celé jihovýchodní Asii. ale aspoň jsme se lépe zorientovali v dějinách samostatné republiky Indonésie a dokážeme rozlišit prezidenty Sukarna a Suharta.
    Nevadí, výlet do starobylé části města známé jako Kota bude jistě zajímavý. Příměstský vlak nás vyhodil v konečně stanici a před námi má být příjemná procházka podél kanálu se starým padacím mostem a malebnou holandskou architekturou podél obou břehů. Alespoň to slibuje náš průvodce. To, co se před námi otevírá, je černá močka nejvyšší smrdutosti. V olejnaté tekutině v korytě historického kanálu plave hnijící jídlo, igelitové pytlíky, nafouklá mrtvola, ztrouchnivělé dřevo. no dobře, mrtvola tam neplavala, ale určitě se tam občas něco takového taky objeví. V rozpadlých hrozivých barabiznách lemujících břehy kanálu jsme marně hledali zbytky holandské architektury a malebnosti především. Zajímalo by nás, na čem autoři průvodce jeli.
    Smrdutým rybím trhem se zajímavými mrtvými živočichy a ještě zajímavějším puchem těžce zkoušejícím naše žaludky přicházíme do historického přístavu Sunda Kelapa. Kotví zde staré holandské škunery a panuje na nich čilý ruch. Přístavní dělníci s tričky omotanými kolem hlavy jako chabou ochranou proti nemilosrdnému slunci nakládají a vykládají dřevěné trámy a pytle s kdovíčím. Oprýskané škunery zvedají své nosy nad rušným přístavištěm a přes svůj věk jsou opravdu krásné. Tak tohle stálo opravdu za to. Pak procházíme přilehlým slumem zbudovaným na vodě. Jeho obyvatelé zaházeli přístavní vody odpadky natolik, že igelitové pytlíky a komunální odpad tvoří na hladině soustavnou krustu a dokonce se domnívám, že by se po ní dalo bezpečně chodit. Všude dýchá smrad a tušení přítomnosti triliónu spokojených krys. Abychom se pokochali výhledem na zaneřáděný přístav z nevysoké holandské rozhledny, museli bychom nejprve navštívit Námořní muzeum ukryté kdesi v srdci slumu. Toho se dobrovolně vzdáváme a přemýšlíme, co dál. Máme ještě celé odpoledne a v Jakartě už vlastně není co k vidění. (Disneyland odmítáme a instantní zážitek v Mini Indonesia Indah taky, s tím, že si jednotlivé kultury raději prohlédneme na vlastní oči - již máme koupeny letenky na Sulawesi). Bíle zářící Prezidentký palác jsme již taky viděli, i když raději jen z protější strany ulice, neboť jeho početná ozbrojená stráž se tvářila příšerně nevraživě.
    Jediné, co v zaneřáděné, zasmogované a unavené metropoli přineslo vzrušení, je velmi příznačně Suhartův památník Monas, místními přezdívaný "Suhartova poslední erekce". Navštívili jsme jej v neděli, kdy stejný nápad mělo zřejmě asi 13 miliónů Jakarťanů. Kolem památníku se prohánějí opentlované koňské povozy, fotografové vám nabízejí váš vlastní snímek s Monasem v rámečku a pohlednice, děti pouštějí draky. Fronta k výtahu nahoru na rozhlednu se klikatí všemi směry. Jdeme se kouknout, jak velký je výtah a jak rychle bude fronta zřejmě postupovat. Kabina s nápisem "max. 10 persons" sjede dolů a vypadne z ní asi dvacet Indonésanů. Dalších padesát se již ve své nedočkavosti tlačí dovnitř. Zapomněla jsem zmínit, že mám klaustrofobii. Takže Monas jsme viděli jen zespodu.
    Tak tohle je Jakarta. Kdybych byla bohatá Jakarťanka, budu se pohybovat jen v klimatizovaných restauracích, bytech a vozech. Na ulici plnou prachu a smogu ani nevstoupím. Taky proč, není tam nic zajímavého. Když o pár týdnů později jedu vlakem z další návštěvy Jakarty s Lýdií, která studovala v Bandungu a nyní pracuje v hlavním městě, žádám ji, ať mi odhalí, co je podle ní na Jakartě vzrušující. "Je tu spousta míst pro výbornou zábavu s přáteli. Ale musíš tu žít, abys je znala," říká Lydie. Jinak prý není toto město ničím zajímavé. "Říká se, že do Jakarty jdou lidé vydělávat a do Bandungu si užívat," vysvětluje.
    Ano, minimálně o víkendech přijíždí do Bandungu tisíce obyvatel Jakarty potěšit se nákupy oděvů a bot. Bandungu se přezdívá "Paris von Jawa", protože je tu prý největší výběr módy a nejnižší ceny. Proto si o víkendu nemůžete zajet pro jídlo do supermarketu, neboť ulice zablokovala auta s jakartskými SPZkami. Možná kdyby Indonésané přijeli do Prahy, odrovnaly by je paláce Starého Města natolik, že by na nákupy zapomněli.

Bohdana Rambousková, bohdana_r@yahoo.com

Zprávy z Japonska 20b (Postřehy), 15. 12.

Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu.
    Na Tokyo za války bylo svrženo 350000 zápalných bomb a jen při tom zemřelo 100000 lidí. Celkem za válku mnohem více, než při hirošimském a nagasáckém pokusu.Edo (později Tokyo) založil sogun v malé rybářské vesnici a mělo už v 17 století přes milion lidí a posledních 400 let je největším městem světa.Nejstarší chain obchodních domů na světě je přes 400 let starý japonský Mitsukoshi. V muzeu jsou i modely starých obchoďáků 17. století - 2 patra, 'shop shopping' a jiné věci vynalezené ve 20. století v USA a EU (toto neříkejte Amíkům. Byl jsem svědkem přímo v muzeu, že se tomu smějou jako kecům a ti, co uvěřili, to dost těžce nesli).
    Pak lodí do Odaiby - krásnému vodnímu parku, třeba mamutí vysoké vzdušné budovy Telecom Center ve stylu fraktální 'duté' houby s nulovým objemem a povrchem (zde jen měnící se konečný počet iteraci parametrického vytváření (podle místa v budově), samozřejmě), a vlakem bez pilota do Ginzy, kterou Ota chtěl ještě vidět, obrázky nové verze jednoho z obchoďáku Mitsukoshi a do Sendai (v Tokyu jsme nesehnali hotel (3 dotazy)), 350 km za 1:40 hod. shinkansenovym šnekem (hodně zastávek) Yamabiko.
    Mám kouzelné fota konce období Edo, kdy byl císařský palác zchátralý, protože nebylo na opravy a u zdi bydlí a živoří nezaměstnaní samurajové ve svých bojových oblečcích. V Edu bylo pěkně rozdělení lidí - v centru sogun, kolem kolem stovky tisíc samurajů, pak nějací obchodníci a až dále další kasty, ale i uvnitř kast byla dělení na mnoho úrovni podle bohatství a urozenosti. Obchodníci neměli původně obchody, ale výhradně roznášeli věci po městě.
    V tokijském vlaku bez pilota (Yurikamome) se věnuje extrémní pozornost vozíčkářům (Veverce), protože tam není ten řidič, který by bral ohled. Nastoupili jsme tak, že nás vyzvedli u výtahu, položili podložku pro vjezd do vozu (mezera méně než 10 cm a převýšení asi 3 cm, prostě zbytečnost) a bez vyptávání čekali u našeho výjezdu v každé stanici a tam, kde jsme se chystali vystoupit, zase udělali zbytečný mostík na nástupiště. Myslím, že šlo hlavně o jistotu, že vlak neodjede, když se budeme drát ven atd,. ale ta péče je potěšující. Cena ryokanu v Sendai 12600 jenů za 3 lidi. Podotýkám, že jde o ryokan, a tedy větší nářez než obyč. hotel, který bývá levnější, ale plný.
    Ginza znamená mincovna stříbra.
    Green car v Shinkansenu je speciální dvoupatrový vagón s luxusem více místa, telefonní budkou s křeslem, kouřová skla, dole je chodba průchozí, na jedné straně jsou kupíčka (coupé) s pohodlnou lenoškou, TV, skříňkou, popelníkem, telefonem, Internetem, jsou tam připravené bačkůrky a člověk tam má svůj soukromý pokojíček se vším všudy, kde se může zavřít a celý svět mu může políbit prdel. Na druhé straně chodbičky jsou kupíčka s masážními židlemi, křesly, waiting room na train massage,atd atd., prostě podstatně lepší než business class v letadle - tohle je ale Yamabiko, který je zastaralý ( 30 let !! ). Hikari a Nozomi, nebo MaxYamabiko a MaxYasuno, to je jiný příběh z nějakého příštího století.
    Nebudu to obšírně popisovat, protože se rozčílím při vzpomínce na věčné zpožděný 'expresní vlak vyšší kvality Eurocity' (s pochcaným smrdícím hajzlíkem a přetopeným kupé), jak to za jízdy oznamují, se kterým jsem pár let jezdil a vím jistě a bez dohadů, že toto u nás fakt NIKDY(za mého života) nebude. Mám z toho úplně depresi.
    Zeptal jsem se Oty, co se mu zatím na Japonsku nelíbí. Po přemýšlení přišel na jedinou věc - bral by více odpadkových košů (přesně jako jsme to psali dříve my). Jenže Ota tomu ještě pořád nerozumí. Košů je dost, teď už to vím, ale nevysvětlím, neumím. Zná Japonce v každodenním styku už 6 let a říkal, že po tom výletě tady bude muset hodně přehodnotit své chování k ním. Prý hlavně bude muset k ním být ještě milejší a uctivější. Začíná je asi taky chápat.
    Ubytovali jsme se v ryokanu v Seidai, vybalili věci, čaj byl už připravený, futony na zemi, o-furo 24 h. denně. Jen se nám paní omluvila, jestli nevadí, že budeme chlapi a žencké zvlášť (Yugiri to má třeba dohromady), ale později večer už to podle mě bude jedno. Je tu kosa, venku něco nad 10 C v devět večer.Právě řekli v TV 'taksan pyuuuru oiru' = velmi čistý olej.
    Dnešek byl příkladem možnosti cestování tady. 17.55 jsme se rozhodli (Tokyo-Odaiba), že opustíme na noc město a přespíme v Sendai (350km), 18.00 telefonát a rezervace ryokanu, fota před odaibou, jízda do centra, prohlídka Ginzy večer, 18.55 rezervace místenek (zdarma k JR pasu), 19.08 odjezd, 21.40 s teplou večeři v ruce na pokoji v Sendai. Cestování nalehko - 1 taška přes rameno pro 2 lidí (tam i převazy a léky pro Veverku) + vozík. Pohoda. Na severu už ve všech convenient sorech mají celé velké vyhřívané regály s výběrem horkého pití od plechovkové kávy po čaj v pět až po kakao ve skle. Na volejbalu, kde případně nehrají Japonci, fandí Japonci Koreji a Číně proti zbytku světa.

Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch




Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved	:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání