Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
|
Hlavní stránka
Co se děje Ze společnosti Archiv vydání Vrba, Fórum | |
|
|
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení. Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne. |
 |
|
|
VGG je tady!!!
(Meditorial),
9. 12.
Hlavní zprávou týdne je ovšem to, že se nezadržitelně přiblížil termín dalšího ročníku VGG, aneb Vánoce grog za grogem. První turnus bude v sobotu 10. 12. v 16.00, druhý
ve středu 14. 12. v 17.00. Vychází se opět z Můstku, z tradičního místa
mezi Bontonlandem a Baťou, pokračuje se přes Staromák, kde se proplížíme
k ústí Celetné ulice, tam někde bude picí bod. č 2; akorát nevím, co si
počneme na náměstí Republiky, protože tam se cosi staví. Vyřeším operativně.
Sexuální genocida
(Poznámka),
9. 12.
Podle zjištění francouzských vědců ohrožuje příliš agresivní sex samců v některých živočišných druzích jejich populaci. Samičky mají stres, umírají, rodí méně mláďat. To ovšem není tak zajímavé jako aktivita, kterou vyvíjejí někteří ochránci přírody: uměle v takových společenstvích regulují počet samců. Vybíjejí je. A já nevycházím z úžasu. Takových řečí o nepřirozenosti lidských zásahů do přírody, a najednou si někdo osobuje zasahovat v případě, s kterým člověk, resp. jeho činnost, nemá nic společného. Je hodně samců? Tak holt populace v daném místě bude zdecimována nebo vyhyne. No a? Copak se má příroda chovat tak, aby bylo všechno podle lidských pravidel?
Putování slováckou písní na Horňácku
(Pozvánka),
9. 12.
Místo konání: Sportovní hala a Kulturní dům ve Velké nad Veličkou dne 17. 12. 2005. Pořadatel: Obec Velká nad Veličkou ve spolupráci s Agenturou AV a Masarykovou základní školou. Účinkují mužské pěvecké sbory zastoupené z celého kraje Slovácka:
Slovem provází herec Slováckého divadla Vladimír Doskočil a spisovatel Josef Holcman Celkem by mělo účinkovat v jednom pořadu 23 mužských sborů (doposud platí český rekord 19 sborů letos na jaře v Dubňanech na Hodonínsku). Dále pak dva ženské sbory a pět sólistů. Ve Velké se tedy předpokládá účast cca. 320 krojovaných zpěváků. „V Dubňanech se sešlo 24. dubna ve sportovní hale Želva celkem při společném zpívání 248 krojovaných zpěváků a utvořil se český rekord s nejvyšším počtem zpěváků, kteří společně zazpívali tři písně,“ řekl prezident Agentury Dobrý den z Pelhřimova Miroslav Marek, který bude na Horňácku přítomen i s notářem zaznamenávající vznik předpokládaného nového rekordu, který by se měl zapsat do české databanky rekordů. „Podle informací o připravovaném počtu účastníků si myslím, že v překonání jim v tom může zabránit snad jen sněhová kalamita, když by se k místu konání neměli zpěváci jak dostat“, dodal Marek. Vstupenky pouze přes telefon 608 813 592. (více v rubrice Ze společnosti) Antonín Vrba, vrbaa@seznam.cz
Šoupněte tu vlajku nad hrad!
(Komentář),
9. 12.
Muž nacházející se v krizi středního věku, neochotný smířit se s typicky českým pojetím svobody, řeší svou potřebu vyjádřit se k dění kolem sebe rejpavým psaním a pošťuchováním. Musím říci, že si pana Kocába vážím už jen proto, že slíbil svůj odchod z politiky po odchodu ruských vojsk a své slovo, na rozdíl od prázdných slov ostatních politiků, dodržel. Líbí se mi i část jeho hudební tvorby, kterou čas od času poslouchám. Neznám ho, ale některé jeho činy mi jsou, řekněme sympatické. Teď jsem se ale dostal do rozpaků. Musím říci, že Pražský hrad jako symbol naší státnosti a sídlo prezidenta je nádhernou stavbou, rovněž chrám Svatého Víta umístěný v jeho středu je krásný monument. Celkově vytvářejí pražské panorama, které je určitým symbolem naší země. Do tohoto panoramatu neměli odvahu zasáhnout ani komunisté za celé období své vlády, a že toho pokazili docela dost. Prvním, kdo zasáhl do Pražského hradu, byl prezident Havel, který si na Hradě nechal vyvěsit bordelové srdce. Pražští památkáři, jinak hákliví na každou maličkost, mlčeli. Druhým, kterému poněkud "ruplo v kouli", je k mému nepříjemnému překvapení, pan Kocáb. Požaduje, aby nad Hradem vlála vlajka Evropské unie a diví se, že s ní byl z Hradu vyhozen. Dovolím si připomenout, že nad Hradem vždy vlála zástava prezidenta republiky, nic víc. Ani komunisti nevyvěsili nad hradem vlajku Sovětského svazu, dokonce ani po 68 roce k tomu nedostali tentokrát nás okupující, hlavně sovětská vojska, odvahu. Jedině nacisté, ale to je trošku jiná kapitola naší historie. Nemám co dodat. John Earth, john.earth@seznam.cz
I'm so glad
(Reminiscence),
9. 12.
V jednom z mailů fan klubu skupiny Jethro Tull se objevil následující text. Pamětníci dobových Cream, a věřím, že nejen oni, si jej rádi přečtou a začnou, třeba jako já, silně uvažovat o onom DVD. Tak jsem nějak bezútěšně bloumal po Praze, až jsem skončil dole v
suterénu Koruny na Václaváku, kam už nejde jít do bufáče, ale za to je
možné se zasytit v Bontonlandu nějako lahůdkou.
AP
Podrobnosti o Putování
(Pozvánka),
9. 12.
Horňáci se budou snažit proniknout do zápisu navíc ještě v délce trvání jednoho folklorního programu a v nejvyšším počtu účinkujících folkloristů v jednom pořadu. Každý sbor by si měl na Horňácko ke svému vystoupení přivést svoji nejoblíbenější písničku, novější písničku a vánoční koledu. Pochopitelně by měly písně pocházet z regionů jednotlivých sborů. Určitou zajímavostí je, že rekord se zpívanou známou horňáckou koledou Došli sme k vám... se odehraje hned v úvodu setkání, a to v nové sportovní hale, která se nachází v těsné blízkosti kulturního domu, kde se poté uskuteční celý sborový maratón. „Do kulturního domu by se zpěváci vešli, ale bez přítomnosti diváků. Před vchodem na cvičební plochu obdrží každý na holénky návleky, aby se zde nepoškodil povrch. Taky by se tady neměla zbytečně na zem rozlévat slivovice, či víno. Sportoviště si to nezaslouží," konstatuje správce haly a jeden z pořadatelů zpívání Martin Kuchyňka. Je to sice blbé, ale v závěru pustím do éteru několik poznámek ode mne samého - Antonína Vrby, hlavního pořadatele, režiséra akce, horňáckého folklorního aktivisty: „Horňácký region se nepotřebuje prosazovat nějakou slávou či rekordy v současném folklorním dění na Moravě a nejlépe sami jeho příznivci ví, jak zde folklór žije téměř po celý rok a jak silné zde má zapuštěny lidové kořeny. Nemohu ani za to, že někteří z nás organizátorů tady máme určitou soutěživou povahu. A když vám k takovéto „monstrakci“ pomohou i zkušení pořadatelé, máte nakloněnou k sobě obec a snažení postrčí dopředu i sponzoři, proč bychom do toho nešli. Také jsme si vědomi, že krásná slovácká pěsnička lahodí sluchu v menším zpěváckém obsazení, ale fascinující je když se rozezpívá nenapodobitelným chorálem tolik hrdel naráz. To vám leze doslova mráz po zádech." Nesmím přitom opomenout ani na samotné aktéry zpívání, bez jejichž pochopení a podpory by se nedala tato akce uskutečnit. Hodně bude při tom záležet i na jejich ukázněnosti. Pro všechny, včetně diváků, to bude náročné setkání svým obsáhlým scénářem vymaňujícím s běžných a podobných akcí menšího rozsahu, které se v posledních letech na Slovácku rozrůstají jako houby po dešti. A k samotnému výběru sborů na horňácké setkání. Představí se zde většinou zpěváci ze sborů, kteří na Horňácku ještě nevystupovali. A to byl taky záměr, pozvat právě je. Proč se zde neukáží dubňanští zpěváci, současní rekordmani, když Veličani se na jejich pokoření rekordu účastí podepsali? Až při čísle 23 jsem zjistil, že v seznamu pozvaných chybí. A toto číslo jsem už nechtěl překračovat a nechtěl jsem ani některý druhý naplánovaný sbor vypustit a vložit tam místo něho Dubňany. Navíc jsem se ještě dověděl, že sbor byl v tu dobu v rozpadu, i když nyní zpívají a zpívají dobře. Vím taky, že jsou na mě naštvaní jako další slovácké sbory, které se k nám nedostaly. Mrzí mne, že po tomto nepochopení už jaksi nevychází ani pořekadlo, že písnička stmeluje kamarády a rozšiřuje zpěváckou rodinu na Slovácku“. Antonín Vrba, vrbaa@seznam.cz
Rakousko 5/7
(Prázdniny),
9. 12.
Mé prázdniny by se daly rozčlenit do tří etap: Období plné nadšení, elánu a ideálů, období poznávání, rozjímání a hledání snad všeho a období rozčarování - to bylo nejkratší, ale asi mi dalo nejvíc. Etapa třetí: Rozčarování - Mám toho dost Toto období proběhlo neuvěřitelně rychle. Začalo to příjezdem Járovy sestry a matky. Milé to ženy, ale bohužel neuměly německy, tak jim šéfka dávala docela okázale najevo, že nezapadají do aristokratické společnosti, kterou se ona tak ráda obklopuje. Maminka byla vyděšená z toho, co všechno musí její synáček za den stihnout, a začala se pídit po náležité odměně. To byl den první. V den druhý nám začala všem hlavou vrtat stejná otázka. Nějak jsme začínali tušit, že náš maximální výkon bude oceněn minimální částkou, což nám bylo později velice zvláštním způsobem potvrzeno. Pak začala akce. Večer, když jsme se chystali si již konečně vyjasnit situaci a čekali až hosté odejdou, byla již atmosféra docela hustá. Prostě něco viselo ve vzduchu. Aby byla atmosféra náležitě umocněna, začala obrovská bouřka, blesky lítaly a pršelo, že nebylo vidět na dva metry. Šéfka, jako by něco tušila, se nám snažila vyhýbat, ale nepodařilo se jí to. Nakonec naše argumenty týkající se délky a náplně práce a jejich náležitého ohodnocení byly odbyty pouze výsměchem. My jsme přece ti, kteří nic neumí a naše drahá šéfka nás musí vše naučit. A to samozřejmě není zadarmo. Nakonec jsme měli pocit, že by byla velice ráda, kdybychom jí ještě zaplatili za to, že nás naučí ždímat hadry a pucovat hajzlíky. Zjednoduším to, prostě se křičelo, vyhrožovalo, ponižovalo. Prostě hnus. Bylo mi tak zle, že když nám oznámili, že odjedem bez peněz, klidně hned, šla jsem si balit. Měla jsem ty lidi docel ráda, možná bych byla ochotna zůstat i za tak mizerných podmínek, třeba jen proto, že jsem měla ráda východy slunce a hory okolo. Jenže jsem asi objevila tu hranici, za kterou už nechci jít a urážky, které už nejsem ochotna spolknout. Když jsem ještě asi po půl hodině slyšela dozvuky hádky mezi šéfkou a mými kolegy, musela jsem si otevřít památeční lahvové pivo z Čech a začít baštit zásoby čokolády dovezené z Čech - a že jich bylo. Situace se uklidnila a my se rozhodli odejít až ráno, s prázdnými peněženkami, ale s taškou čokolády. Hanya, hana.koldova@email.cz
Jak jsem si pořídila "škubánka"
(Zážitky),
9. 12.
Skromná studentka vysoké školy, která si vedle studia přivydělává prací u jedné renomované firmy. Jejím osudem je být malou pracovitou včelkou, ač touží být dlouhou línou kočkou. Ovšem taky mohla skončit jako malé líné kuře. Celý život jsem toužila mít pejska. Jako děti jsme s bráchou tak toužili po psisku, že jsme s rodiči přistoupili na obchod - já a brácha dodáme ze školy vyznamenání na konci roku a naši dodají psisko (jezevčíka). Tak jsme se s bráchou začali pilně učit, aby psisko brzy dorazilo k nám domů. A ouha, mamina nás tehdy zradila. Ve chvíli, kdy pochopila, že jsme schopni domů vyznamenání přinést, začala najednou hovořit (těsně před koncem školního roku), že jezevčíkem nemyslela psa skutečného, ale kazeťák (dvojče - to je asi terminologie spíš pro nás starší - takže pro ostatní - dvojče bylo lidové pojmenování dvojkazeťáku, kde se dalo nahrávat z kazety na kazetu - de facto kazetová vypalovačka - tehdy velký hit určující vaši společenskou úroveň, pokud jste na to dali). Dvojče bylo sice lákavé, ale ne tak jako štěně. Po ujasnění pravidel jsme se s bráchou oba na školu vykašlali, abychom mamku vytrestali. Průběžně během let jsme si občas na máminy narozky dělali legraci, že jako velká krabice a do krabice díry - děs v matčiných očích nám byl dostatečnou satisfakcí - samozřejmě, že uvnitř bylo něco jako parfém nebo tak, prostě neškodné dárky. Vytěsnila jsem časem pejska z mysli - a cizím tiše záviděla - až do doby, kdy jsme začali s broučkem více bydlet a kupovat statek. Tehdy se myšlenky na pejska vrátily ze zasuté paměti a začaly mě po kousíčkách nahlodávat. Pejsek. Pejsek, kterého jsem celé dětství chtěla. Ale to nebude pejsek, jakého má "budoucí skoro tchýně", který neposlouchá. Ten můj bude poslouchat a bude hodný a bude prostě nej. Samozřejmě, že jsem pro s pejskem měla už i své plány - něco jako canisterapie nebo pes záchranář nebo tak něco. Když už jsme podepsali rezervační smlouvu na statek, našla jsem si na inetu chovatelskou stanici zlatých retrieverů (brouček toužil v obecné rovině po retrieverovi) a štěkátko dopředu zamluvila. Časově vše vycházelo tak, že budeme na statku a pak přijde štěňátko. Plány - vždycky to dopadá stejně. Statek se hnusným papírováním výrazně zpozdil, a tak přišlo štěňátko dřív než statek. Ale vůbec mi to nebylo líto - ono, resp. on byl prostě nádherný. 
Chovatelka se mě pečlivě vyptala, jaké mám se psem úmysly, jestli jsem již pejska někdy měla atd. a dle toho mi doporučila jedno štěně, na které jsem se jela po 6 týdnech od narození podívat. Vím, že všude radí, nevybírat si psa jen podle toho, že pes "zachytí váš pohled", ale nemůžu si pomoct - Sam, resp. papírově Essam (arabsky záchranář), zachytil můj pohled a už si to ke mně špacíroval - tedy jak mu to ještě krátké nožičky dovolily. Velmi ho zaujala moje levá noha v pantofli, speciálně palec mu přišel velice zajímavý pro bližší prozkoumání. "Au!" nevěřili byste, jak jsou mléčné zuby ostré - také jsem nevěřila a bolestí jsem nohou ucukla. "Kde mám palec? Kde mám nohu? Kde mám botu?" Sam nevěřil svým očím, když mu najednou centrum jeho zájmu rychle (příliš rychle) zmizelo z blízkosti. "Klidně si ho vem na klín, je zvyklý," pobídla mě chovatelka, se kterou jsme si vzápětí začaly tykat. A tehdy v mém náručí na mě Sam vrhnul ten svůj zamilovaný pohled a já věděla statek-nestatek, toto je můj pes! Chovatelka přesně odhadla, že nechci (při mých zkušenostech není divu) nějakého hrozného raubíře (to se dá udělat snad z každého psa), ale šamšulu (jak říká brouček), resp. Škubánka (jak říká Samovi mamina). Jen jsem musela ještě vybrat jméno od E (pátý vrh chovatele) a jako na potvoru, žádné hezké jméno od E mě nenanpadlo. I uchýlila jsem se k arabštině a tam objevila jméno Essam, které se nejen příjemně zkrátí na Sam, ale má i svůj význam. Snad o tom ví i ten pes a bude se podle toho chovat. Záchránář jeden. Po sedmém týdnu jsme si s broučkem pro Sama dojeli a dovezli si ho do Poděbrad. Kde jsme vše v předsíni připravili na jeho příchod (odstranili vše, co nemělo být zničeno) a po příjezdu už jen srolovali koberec (pro ty nebezpečné první týdny). Jako správná psí mamina jsem bambulkovi koupila velký pelíšek, aby se mu tam vešly všechny hračky a i on až trošku povyroste, misku na pití a na granule, a také ten nejjemnější kartáč na srst (aby z toho do budoucna neměl trauma) a různé hračky, aby neměl jako siroteček pouze jednu. Sam se se vším vypořádal po svém - aktivně. On není bojácný - to opravdu ne. Během několika následujících dní jsem pochopila, že Sam má sebevědomí dogy, a tím pádem ho otázka různých velikostí psů, které potkává, vůbec netrápí. Sam si totiž myslí, že všichni psi jsou na světě z jediného důvodu, aby si s nimi ON mohl hrát! V prvních dnech a týdne jsem měla dovolenou, takže jsme cestovali se Samem autem k bráchovi a na chalupu a na jízdárnu a na statek a tak různě. Během doby, co je s námi, stačí, abych mu zabalila jeho cestovní tašku (deku, misku, granule, pamlsky, buvolí kost a nějakou tu hračku) a už je u dveří a občas si na mě i štěkne, že mi to trvá. Otevřete před ním dveře do auta a pohrne se dovnitř. Sam tuze rád cestuje. A tak k nám do rodiny přibyl náš malý (no teď už má 18 kilo) "škubánek" - naše zlato. Něžné Kuře, nezne.kure@atlas.cz
|
| |
| |
| |
| Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild All Rights Reserved |
:: Home :: Ze společnosti :: Co se děje :: Vrba :: Fórum :: Archiv vydání |
