Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Prokletá národní vlastnost (Glosa), 29. 9.

Tomáš Sokol považuje za naši národní vlastnost sklon k lynčování, máme ho prý zakořeněný - zřejmě neví, co to znamená. Uvádí jako příklad vášně proti Masarykovi, když za první republiky ve vypjaté atmosféře téměř pogromové hájil údajného vraha (židovského původu) služky A. Hrůzové (a ne, jak jsem psal - a už nevím, jestli jsem to špatně opsal nebo spletl - O. Vranské).
    Jak mi jeden čtenář napsal, na toto téma vznikla tehdy i lidová písnička:

Nekupujte u Židů,
cukr, kávu, mouku,
voni nám zavraždili
modrovokou holku.

Anežka Hrůzová
byla zavražděná,
vod Poldy Hilsnera
byla podřezaná.

Zeptejte se Sálusa,
jak ji táhli do lesa.
Sálus u ní vartu stál,
když jí Hilsner podřezal."

    Jenže jít proti většinovému názoru přece vyvolává vášně vždy a všude.
    Antropolog L. Pospíšil proti tomu soudí, že naší nejhorší vlastností je něco jiného: lakota. Hledíme si prý jen svého a s nikým se nerozdělíme. Dodal sice, že to platí o většině Evropy, nicméně titulek o lakotných Češích byl na světě. A pokud tato vlastnost je ve většině Evropy, pak nevím, proč o tom mluvil. (Oboje v MFD 17. 9. 2005.)

Výstava replik starých terčů (Pozvánka), 29. 9.

Kersko, 1. 10. – 30. 11. 2005
Dne 1. října 2005 bude ve 14,00 hodin symbolickým výstřelem z historického moždíře zahájena výstava malovaných loveckých terčů paní Jany Studničkové. Akce se odehraje v Lesním ateliéru Kuba Kersko, na trase Praha – Poděbrady (kraj Bohumila Hrabala). Součástí vernisáže je i mimořádná nabídka slavné lesní restaurace Hájenka, známé z knižné i filmové podoby Slavností sněženek (kančí na šípkové omáčce přislíbeno). Telefon Lesního atelieru: 325 598 122.
    O autorce Janě Studničkové:
    Narozena v roce 1961 ve Frýdku-Místku, zde období „her a malin nezralých“. Po absolvování základní školy následovala studia na SUPŠ Brno obor hračky a dekorativní předměty.
    Interes o střelbu (nejen) starými zbraněmi ji vedl k zájmu o tvorbu replik historických terčů, v tomto oboru naprostá jednička v evropském měřítku. Speciální nátěrová technika, patinovací postupy, užití starých dřevěných desek vede občas k tomu, že tyto její terče jsou  „znalci“ uznány za autentické a jako takové nabízeny na prodejních akcích... Sama autorka se však tomuto velice brání a své výrobky vskutku excelentní kvality nabízí jako repliky za zlomek ceny skutečných originálů. Neotřelost nápadů, vycházejících z původních historických terčů i využití novodobých motivů (terč s motivem B. Hrabala v kerské hospodě) vytvořil autorce již i obec stálých obdivovatelů, v čele s autorem těchto řádek. Terče jsou navíc vesměs i realisticky „použity“ prostřelením starými autentickými zbraněmi – autorka sama vlastní překrásný perkusní revolver a její dovednost s touto zbraní mne vedla k tomu, že jsem 3x přepisoval tento text...
    Autorku však neživí jen repliky terčů, mezi její aktivity patří i  restaurátorské práce, zejména pak nábytku.
    Známa je i svými kresbami pro děti, samolepkami, ozdobnými průhlednými samolepkami do oken. Často dominuje motiv koček, oblíbeného to zvířete Jany Studničkové. Za léta práce vznikl dokonce i „fan club“, složený především z mužů, obdivujících nejen odbornost, ale i ženský půvab autorky... Opakovaně i tvořila interiéry restaurací, lékařských ordinací, bytové návrhy. Dalším zajímavým odvětvím práce této všestranné umělkyně je i tvorba vitrážových šperků ze skla i polodrahokamů.
    Součástí vernisáže je i střelba ostrostřeleckého spolku Radecký + renesanční hudba + postřižinské pivo  + výborné víno + zvěřinové hody. Výstava potrvá do konce listopadu (lovecká sezóna!).
M. Procházka
Kysličník nebo oxid? (Komentář), 29. 9.

Pražák, bydlící již více než půl života v malém pohraničním městečku, podlehl touze podělit se o své myšlenky. Nevadí mu, že jsou mnohdy kontroverzní, a rád se pustí do debaty s případnými oponenty.
Když jsem před mnoha a mnoha léty chodil do školy, učil jsem se v hodinách chemie o kysličnících jako o sloučeninách kyslíku s jinými prvky. Označení se mě zdálo logické, jméno prvku kyslík v něm bylo jasně patrné. Samozřejmě jsem se učil i latinská jména prvků a vím, že kyslík je oxygenium. Před několika léty (zdá se mi že se to kryje s naším otevíráním se západnímu světu po roce 1989) se v tisku místo kysličník začal užívat termín oxid – však to znáte: o koncentracích různých oxidů v ovzduší se v médiích hovoří téměř denně. Jelikož mě nebylo jasné, proč se tento název z odborné literatury, kde má jistě svoje opodstatnění rozšířil i do běžné mluvy (a hlavě tisku), optal jsem se před časem v jazykové poradně. Z odpovědi vyjímám:
    „...Používání tohoto slova nikdo nenařídil, v zásadě to totiž ani není možné. Používání výrazu lze pouze doporučit nebo k němu dojít společenskou dohodou a zvyklostí. V našem případě se na jeho používání shodla odborná veřejnost. Slovo "oxid" má tedy charakter odborného termínu, ale jeho znalost je všeobecně rozšířená, protože patří k elementárním školním vědomostem (ve škole se již dnes o "kysličnících" nemluví). To přispívá k jeho všeobecnému rozšíření i do textů popularizačního charakteru spolu s faktem, že jeden ze základních požadavků na terminologickou nomenklaturu obecně je mezinárodní srozumitelnost...
    Odpověď mě zcela neuspokojila, poukazem na mezinárodní srozumitelnost bychom měli například místo slova kyselina používat výraz acid (acidum) alespoň se stejnou zarputilostí jako používáme výraz oxid. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si v páteční příloze „Věda“ (LN 23. 9.) přečetl článek o nanospirálách. Mnohokrát se v něm vyskytuje název „kysličník zinečnatý“. Představte si, najednou po tolika letech a ještě k tomu mnohokrát název kysličník a ani jednou oxid. Abych byl upřímný, jednou se v článku oxid přece jen vyskytuje, ale v této kouzelné větě:  „Nanostruktury z kysličníku zinečnatého se vyrábějí z práškového oxidu zinečnatého (ZnO)...“ Co dodat?
Jan Hajský, jan.hajsky@volny.cz
Zprávy z Japonska 08c (Postřehy), 29. 9.

Všechno v našich zprávách z Japonska je nestatistické, neporovnáváme všechno možné k dosažení ideálního a vyváženého obrazu. To, co budete číst, je jen to, jak to vnímáme my a naši známí. Statistiky a jiné blbosti jsou k mání na Internetu.
    Z minulého líčení se dá vidět, že po nějakém čase začínají být výlety trochu namáhavé a od středy si ordinujeme úplný klid až do září.
    V noci jsem otevřel skříňku a z vnitřní strany dveří dovnitř cosi skočilo. Znám už za poslední měsíc to mihnutí a nesnáším odjakživa veliké černé brouky. Tento je placatý, vysoký asi půl centimetrů, dlouhý asi 7 cm + velká tykadla. Strašně rychle běhá, boji se lidí a skáče. Skočil po mě jednou, když jsme se večer odněkud vrátili. Seděl na klimatizaci a čekal. (Když skočí z výšky, nějak něčím mává, a díky tomu jen hodně pomalu padá.) Přitom do mě párkrát narazil, a jelikož jsem byl vysvlečený, byl to pěkný humus. Vyházel jsem pár věcí ze skříňky a viděl jsem, jak mě skulinou pozoruje. Má veliké nohy a protože byl čelem ke mě, vypadal jako písmeno M a v tom důlku M měl tělo.
    Pak jsme ho chvíli lovili a pak spláchli. Tak ho nemám rad, že jsem ho ani nevyfotil. Přitom všem jsme ještě chytili klasického švába 2 - 3 cm velkého. Už vím, kudy k nám lozí. Zatím tedy počet potvor = 8.
    Před časem jsem si položil večer u obchodu na zem batoh, a pak jsem zahlédl, jak k němu spěchá jeden z těch brouků. Zvedl jsem batoh a 2 další, již přítomní pod batohem, vyděšeně odsypali.

(2003/08/18)
    Dnes bylo v plánu císařské sídlo shugaku-in imperial villa, pár kilometrů na severovýchod od Kyota. Krásné zahrady, kombinace velkých a malých měřítek v pohledech do krajiny a místních detailů (tzv shakkei). Stavby velice strohé a jednoduché. Jednoduchost staveb tady patřila k výsadám těch nejmocnějších. Kouzlo jejich staré architektury je v tom, že se používá dodnes pro běžné bydlení. Začaly už se červenat javory a barvit i ostatní mají stromy. Zahrada je to veliká s kombinaci oněch měřítek, a proto není tak přísně ovládnutá a je to zlehka divočejší než malinké superpěstěné zahrádky. Kapku vesnické, a rýžová políčka, která jsou v ní, dokonale zapadnou. Stavby jako 'blízko oblakům' jsou něco nádherného. Přímo uprostřed mezi třemi částmi jsou terasová rýžová pole a sem tam i jiná zelenina, jinak udržované zahrady. Tak, jako ve předchozích 2 císařských sídlech, i tady byla prohlídka s maníkem se špuntem v uchu a vysílačkou v klopě. Mohlo se fotit, takže tohle mám podchyceno vlastnoručně. Vstupné žádné, ale povinné objednání tam bylo.
    Další plánovanou věci objednanou na dnešek byla poslední císařská prohlídka sento gosho v centru uvnitř imperial parku. Protože jsme měli ještě trochu času, zašli jsme se podívat do templu sekisanzen-in asi 500 m daleko. V průvodci mimo jiné píšou, že není populární, protože není moc v centru. Opět se potvrdilo, jaká krása čeká jen kousek za hranicemi turisticky vytížených míst. Vstupné se neplatí (nebo o tom nevím) a na málem kusů v úplně divočině je umístěno několik velkých a asi 10 menších shrines až po malinkaté jen kameny oblečené do šatiček. Vše je v lese a takovou nádheru jsme ještě neviděli. Hlavně proto, že je na všem mech a všechno je úplně mimo turistický ruch. Dokonce i psi byli nebojácní a mnich byl taky nebojácný.
    V lese spousta objevů, jako tradiční snad hřbitůvky - v zemi zasazené kameny s vytesanými soškami - ale jsou tady neobvyklé 2 kameny vždy zády k sobě, a to v řadách, hned vedle asi 10 sošek božstev sedících přímo na zemi. Některé z nich už pod mechem, jiné rozpadlé, jiné ještě OK. Uvnitř na oltářích i venku v malých otevřených shrinách byly zabalené ozdobné krabice se saké. Byly to desítky láhvi a nevím, proč. Lítali tam velicí černí motýli, ale měli trojúhelníková křídla asi tak do půlky těla. Byli hodně plaší, tak je nemám na fotech. Pak jsme potkali nějakého běláska či můru. Velký taky, jako dlaň. Nebyl bojavý a dalo se na něj (ni) sahat. Prostě velká housenka s křídlama. Opět nezřízená atmoška směsi lesa a templu. Tak nás to vzalo, že jsme se vzdali návštěvy zmíněné sento-gosho a zůstali tam. Za celou dobu přišla jen jedna paní s dcerou a jinak jen místní mnich. Něco jako 36 komnat shaolinu. Peťula to označila za blair witch Japonska, protože je to trochu přírodní bludiště v lese mezi shrinama.

(2003/08/19)
    Dnes jsme jeli do Kobe podívat se na stavbu shaking table, a to největšího na světě. Jeli jsme vlakem Shin Kaisoku (New Rapid Train) asi 1 h, Shin-kan-sen je tam za 30 minut, normální vlak asi 2 h s přestupama. Celá stavba je asi půl hodiny autem od Kobe u města Oshibedani. Je to vlastně velká plošina z oceli a čehosi 15 x 20 m a vysoká 5,5 m (750 tun), a ta je natřásána ve 3 směrech (+ rotace podle horizontálních i vertikálních os) takže se dají simulovat libovolné zemětřesné pohyby půdy. Max. amplituda je 1 m, max. frekvence 15 Hz, max. rychlostí posunu půdy 200 (h) a 70 (v) cm/s, max. zrychlení 0,9 G (h) a 1,5 G (v). Testovaná konstrukce, nebo dům může mít až 1200 tun (kubík žuly má asi 3 tuny, kubík oceli asi 8 tun).
    Vše je poháněno hydraulicky, olejem, energie se bere ze 4 motorů, každý 4000 koní výkon při 750 otáčkách. Motory Mitsubishi jsou 4takty zážehové na plyn, (původem z el. generátoru), parádní mamutí 16ti válce do V. Malinký kompresní poměr 2,2, 1 svíčka/válec, 2 ventily/válec, 1 vačka mezi hlavama nahoře, ale zdvihátka k ventilům jdou zespoda jako u OHV přes vahadla dole u kliky (1 klika). Kubatura 450 l je parádní. To dává výkon jen 9k/l - ale po přepočtení na otáčky je měrný výkon 1,5x vyšší než u babety (2 k/5000 ot, 50 ccm), a 2x menší, než u závodní 4válcové GP mašiny 500 ccm zweitakt.
    Pro jeden pokus na tomhle zařízení je třeba ale výkon obecně větší, proto mají akumulátory tlaku (olej stlačuje dusík ve velkých ocelových koulích) a po pokusu se olej musí 15 min. chladit. Nejen to, aby to bylo dost rychlé, používá se ztrátové odpařování vody - ta se tedy chladicího cyklu účastní jen jednou, a je ji třeba dopouštět.
    Vše bude hotovo v r. 2005 a stojí to hromady peněz. Takové hromady, že přes velký mezinárodní zájem o účast na pokusech není ani jediný zájemce o spolufinancování. Monitorovali a počítali účinky stavby na okolí (během budoucích pokusu). Nebližší jiná stavba je 600 m daleko a neměla by se moc třepat. Při vstupu jsme se přezuli do papučí jako v každé domácnosti (na hajzlíku tam samozřejmě měli další přezouvací papuče).
    Po výměně vizitek mezi velkými zvířaty (opět bylo vidět, jak se všichni znají, a hodně z nich mám ovizitkované už ze Sappora a Yokohamy před 5 lety) jsme dostali čaj a jiné nezbytností z restaurace, jako je mokrý ubrousek na utření obličeje a rukou atd. Pak nás upozornili, že je tam nepořádek a po nějakém výkladu a diskusích jsme nafasovali bílé rukavice a světlounce zelené oblečky doktorů z americké nemocnice, k tomu helmičky, a šlo se na stavbu.
    Ten nepořádek bych vám přál vidět. Až na jediný kousek na začátku jsme vše absolvovali v těch domácích papučích. TO BYL TEN NEPOŘÁDEK. Kdyby tam totiž nebyl, mohli bychom chodit bosky. V halách se stavělo a bylo vše ve stavu od 'hotovo' po 'děláme na tom, šéfe', ale všude skutečně jen na ty papuče.
    Pak jsme jeli zpátky do Kobe, tam mattcha zmrzlina, sushi, čínská čtvrt, přístav a německé pivo, sapporo pivo a jiná piva. Kobe je považováno za nejmezinárodněji vyhlížející město Japonska a vypadá poměrně euroamericky. Aspoň v centru a ve čtvrti domků prvních osidlovatelů z Evropy. Přístav i ostrovy (Rokko, např) jsou umělé. V přístavu je ponechán neopravený kus břehu po zemětřesení 1995. Je to teď součást muzea.
    Taxík je a není levný. Z Kobe na shaking table stálo asi 30 km 10000 jenů (70 Kč/km) (v ceně i přistavení), může stát jen polovic po městě, např. zadní dveře se otvírají samy. Vevnitř bílé krajkované potahy na opěrkách, potahy na sedadle jen do půli zad, vyměnitelné, krajkované. Neexistuje spropitné, i taxikář vrací přesně ze 4místných částek. Boční čalounění dveří taxíku mají na sobě našponovaný tuhý plášť, možná igelit, který je otíratelný a rovný, u kliky je opět Braillovo písmo.
    Taxikář má saténové bílé rukavičky z tanečních (stejně jako průvodci a policajti). Přibližně 4 % taxikářů nosí krajky i na sobě, na některých to jde dokonce i vidět.
    Jinak tu někdo nosí v těch hicech dlouhé rukavice až k ramenům jako ochranu proti UV záření. Ta je komplexní, takže zahrnuje i oblečky na krk, cosi na hlavu, brýle, kryt na kočárek a na dítě uvnitř, speciální slunečníky atp.
    Výměna vizitek je tady jeden z nejoblíbenějších sportů. Vizitka se bere do obou rukou, Japonci ji mají ze dvou stran, na té druhé latinkou anglicky. Pokud je více lidí, chodí těsně po setkání skupinky a navzájem si je předávají a představují se. Já si je k tomu všemu ještě fotím, protože ke jménu rychle zapomínám obličej. Při focení se ale oni diví, proč zrovna teď a tak jejich xichty jsou udivené, a proto je často nepoznám ani později.
    Film Wasabi (Luc Besson) je asi poměrně známý. Reálie včetně nejmenších drobností šedi do posledního detailu, např. věc, které jsme si všimli večer během daimonji: moshi moshi je tady něco jako haló haló a pokud máte pocit, že na druhém konci je již mrtvola, probudíte ji také vokativem/citoslovcem moshi moshi.
Nemohli jsme se dostat na nějakou střechu a jedna holka ukázala na telefon a řekla moshi moshi uprostřed japonské věty (ukazujíc na telefon). Je jasné, že říkala, 'je tu telefon, brnkneme jim nahoru, ať přijdou otevřít' ptali jsme se pak hned Yase (36 let v Kyotu, narozen zde) jestli, mimo jiné, 'moshi moshi' = 'telefon'. Po japonsku se kroutil, ale že prý ne, že tohle nikdy neslyšel. No, a ve Wasabi to je!!!). Když je ve filmu vidět móda těch mladých cajin z Tokya (jinde taky k vidění, ale méně často), tak je tam něco jako přehlídka. Ještě chvíli po příjezdu sem Veverka tvrdila, že to, co ta holka má na sobě, je příšerné. TEĎ říká (stejně jako kluci), že už to pochopila a že je to hodně dobré. Mi to připadá pořád stejně dobré. Dokonce prý šatičky, které má pak Yumi, když jdou do centra, označila za nejlepší kousek té předvedené kolekce. Není to paráda? Film je plný detailů, kterých si člověk moc nevšimne (a to jsme ho před příjezdem sem viděli několikrát). Dívat se na něj teď je krása. Hlavně kvůli těm úplným drobnostem, které NOVĚ vidíme. Prostě ty reálie. Jo, prý též móda v obchoďácích tam ukázána je už cooooool.
    Večer zpět domů vlakem a po půlnoci film Wasabi.Wasabi je křenová pasta trávové zelené barvy. Osobně bych řekl, že to má o dost větší říz než normální křen. Používá se třeba při sushi, ale jen zlehka. Měl už jsem několikrát technické situace po snězení množství většího než (velmi)malého.
Začíná být zase vedro, ale už stabilně pod 35 C.

Ivo + Petra Opršalovi, ivo@seismo.ifg.ethz.ch
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání