Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Jak na to? (Téma), 31. 8.
V kladenském akvaparku se utopil 11lety kluk po sjezdu tobogánu. Podle provozního řádu smějí na tuto atrakci návštěvníci starší 12 let. Zajisté se na tom bude vyšetřování točit. Jenže jak tomu zabránit? Jak má ev. obsluha tobogánu zjistit věk dítěte?
Dvojité Trnky (Víkend), 31. 9.

Jak známo, pořadatelé vizovického Trnkobraní se rozhádali. Nemá cenu zkoumat, kdo a proč má či nemá pravdu - to se nezjistí. Faktem je, že minulý víkend se nedaleko od sebe konala Trnkobraní dvě, a obě s tradičním soubojem o to, kdo sní nejvíc švestkových knedlíků. (Pro úplnost: v nedalekém Fryštáku byl navíc divadelně hudební festival Malý svět - opravdu by neškodilo, kdyby pořadatelé brali ohled na diváky).
    Vizovické Trnkobraní bylo lineární - jedno pódium (druhou scénu, cirkusový stan, nepočítám, byl to záměrně jen doplněk). Kromě toho ve městě byl trh řemesel, za kulturákem folklorní přehlídka (dechovky a cimbálovky), na kraji Vizovic Pstruhobraní. Konkureční Trnkobraní Open Air ve Slušovicích připomínalo něco jako nedávný festival v Táboře na letišti: pět jevišť s hudbami různých žánrů. Člověk chodí tam, kde ho to baví, stylové konflikty řeší, jak umí. Obsazení kapelama logicky měly Slušovice bohatší, čemuž odpovídala cena denního vstupu: 250 Kč Slušovice, 190 (děti do 15 90) Vizovice. Já jsem to vyřešil tak, že jsem poslal na oba festivaly žádost o akreditaci, protože bych rád viděl oba, ale platit 2x se mi nechtělo. Ozvaly se jen Vizovice a bylo rozhodnuto.Nad areálem přelétával rogalista.
    Takže jsme v sobotu (páteční pozdní příjezd dával jednoznačně přednost Slušovicím) s DD, malou D a její kamarádkou E, vyjeli do Vizovic. Zrovna končil Peter Nagy a mělo hrát mně neznámé UDG. Změna progranu - hrál Děda Mládek Ilegal Band, výtečný, nakažlivý - se striptýzem. Po něm nastoupila Folimanka Blues, pražská klasika. Následovala úžasná kapela 100 °C, chlapci se vypracovali, až uši přecházely. Následující Turbo a ty, co měli hrát místo Dědy Mládka jsme neslyšeli, protože jsme odjeli vláčkem na Pstruhobraní.
    Malý rybníček byl plný ryb, za nějaký obolus jste mohli chytat. Pstruzi brali jak zběsilí a připomnělo mi to scénu z románu Jak chutná moc. Tam taky straničtí papaláši "chytali" vyhladovělé pstruhy z malého jezírka. Tak jsme jen pozorovali pána na obrázku vpravo. Byl tam s rodinou, evidentně hlava rodiny. Nešlo mu to, nechytil nic. Jeho žena se na nás spiklenecky usmála s poznámkou, že ona by to určitě uměla líp. Muž jí posléze benevolentně předal prut s tím, že to stejně nepůjde. Za pár vteřin tahala prvního pstruha, pán tvorstva nevraživě zíral a bylo jasné, že doma bude dohra. Zajímavější než pstruzi byla tato stavba poblíž.
    V areálu mezitím zpíval Vlasta Horváth, nebylo to tak špatné, měl převážně rockový repertoár. Následovala série kapel jako chorvatský popík Karma, sterilní Burma Jones, taneční Apple Juice a konečně bájní Kosovci. Obě poslední jsou kapely hrající převzatý repertoár, technicky dobře, leč hudba evidentně tancovačková. Nad jiné příjemným zpestřením bylo vystoupení BSP (místo Pražského výběru) a Bandem Kosti Ruchadzeho (Rus žijící v Holandsku, místo Vypsané Fixy). Tyto dvě kapely spolu se 100 stupni patřily k tomu nejlepšímu, co Trnkobraní nabídlo. Jen škoda, že BSP hrálo o něco déle a Ruchadze Bandu jako jedinému pořadatelé nepovolili přídavek - trapné. 5 minut zdržení by nikoho nezabilo.
    Nedělní ráno mě probudilo mrholením, které přešlo v déšť a nakonec v liják. Navštívili jsme tudíž výstavu vláčků a v místní Sokolovně, a přilehlou výstavu rádií, kde jsem objevil rádio, které jsme měli doma v obýváku. Nepřízeň počasí rozhodla pro návrat do B., ale kultuře nebylo dosti. Večer jsme vyjeli v kompletní sestavě do Luhačovic na film Válka policajtů. Normálně bych na ni nešel, ale nic lepšího nebylo. A udělali jsme dobře: výborně udělaný film v tradicích francouzských kriminálních filmů s Alanem Delonem - hudba, kamera, atmosféra. Výborné.Pět harmonikářů a jejich známí si udělali jam session jen tak.
    Protože pondělní večer bylo v plánu zajít do Pozlovic u Luhačovic na koncert Čechomoru, měl jsem den dovolené s tím, že pocourám Zlínem. D z ničeho nic napadlo si ji vzít taky, a tak jsme se vydali autem na vrch Bunč, odkud jsme vyrazili na novou rozhlednu Brdo. Už podruhé - poprvé tam šlo tolik lidí, že jsme to vzdali. V pondělí jsme však nepotkali skoro nikoho - nebylo divu, jednak byl všední den, jednak byla rozhledna zavřená. Leč nevadilo to. Rostly totiž houby jako blázen. Pondělí-nepondělí, nacházeli jsme vše, od babek po praváky. 8 km (4 tam a zpět) jsme šli 4 hodiny. Pak jsme cestou do Zlína zastavili na nedalekém pěkném skalisku Komíny, i tam jsme jen tak bokem sebrali pár hřibů. Ve Zlíně jsme stihli jen šampaňské s melounem a velice sympatický bazar a už jsme pokračovali do Pozlovic.
    Ogar je pověstná restaurace, která letos prodělávala rekonstrukci a nyní má kapacitu cca 300 lidí. To se bohužel podepsalo na totálním nezvládání obsluhy při koncertu - v ceně vstupenky byla večeře. Před osmou objednanou minerálku jsem dostal ve čtvrt na 11. Restauratér se sice omlouvala a řada hostů byla plna pochopení, jenomže: sorry, jako host se zaplacenou vstupenkou jsem přišel na koncert a večeři, nikoli na nějakou charitu a chápání problémů s obsluhou. Když vím, že mi přijde 300 lidí, tak se na to, jako profík, připravím. Koncert Čechomoru byl velice dobrý, byť zvučením se začátek (a konec) posunul o skoro hodinu. To je v místě s mizivou dopravou problém. Nadchl mě zejména Radek Pobořil. Kromě harmoniky ovládá ýyborně i trubku a křídlovku a řada aranží víc než získala.
    No a to je všechno.
Jak bych řešil dluhy VZP (Komentář), 31. 8.

Muž nacházející se v krizi středního věku, neochotný smířit se s typicky českým pojetím svobody, řeší svou potřebu vyjádřit se k dění kolem sebe rejpavým psaním a pošťuchováním.
Byť je s VZP řada problémů, její stesky poměrně chápu. Když má některá zaměstnanecká pojišťovna většinu lidí v produktivním věku a stařenky se staříkama zůstanou společně s mrňaty u VZP, je výsledek zhruba takový, jaký je. To jen tak na okraj.
    Na druhou stranu registruji desítky situací, kdy nevidím žádný důvod pro uplatňování principu solidarity a volám - prosím, v tomto případě za své. O co jde? Že když ožrala za volantem někoho zabije a jiného těžce zraní, nevidím naprosto žádný důvod, proč by plnou sazbu za léčbu všech postižených neměl splácet do konce svého života. Řeči o nehumánnosti takového opatření neberu. Zrovna tak, pokud je veřejně známo a mockrát řečeno, že nadpoloviční většina úrazů na kole jsou těžké úrazy hlavy (pokud nemáte přilbu), opět nejsem solidární. V tomto případě o to víc, že na kole najezdím docela dost kilometrů a potkávám spoustu lidí, kteří když už přilbu mají - je na řídítkách. Tudíž, pokud se z toho člověk vylíže, má léčbu zaplatit ze svého. Když se to stane jeho dítěti, má to zrovna tak zaplatit rodič. I dnes potkávám auta s dítětem stojícím mezi řidičem a spolujezdcem, proč i v těchto případech mám být solidární, když účinky nabourání se za této situace jsou veřejně známy? Zařadil bych sem i nepoužívání bezpečnostních pásů, dalo by se pokračovat, nicméně to stačí.
    VZP a nejen ona trpí na základě špatně postavených zákonů, a to jak se zákazů týká, tak následků z jejich porušení vyplývajících. Dětská sedačka není povinná, přilba také ne (ne vždy) a i kdyby byly, následné povinnosti nebo spíše tresty nejsou dány. Škoda, jak jsem výše napsal, tlačil bych na místě pojišťoven do parlamentu zákon zohledňující "následky příčin". Zároveň bych zmíněné finanční prostředky vymáhal soudně, nechápu, proč tak pojišťovny nečiní již dnes. Je mi jasné, že dost lidí by padlo na hubu, ano. Jenže kdyby to bylo za tak jasné situace, jako jsou příklady uvedené výše, nebylo by mi jich líto. Je to totiž jejich naprosto dobrovolná volba.
    Závěrem zbývá podotknout, že příliš nechápu existenci řady zdravotních pojišťoven. Jak jsem pro normální konkurenční prostředí, tady je to nesmysl. Zdraví se sice stalo v dnešní době vynikajícím byznysem, jenže vybrané prostředky jsou pevně dané a kouzlit nikdo neumí, že ano. Za stejných podmínek těžko vytvoříte něco navíc, spíše roztříštíte další prostředky, nakonec luxusní sídla nejen VZP jsou toho typickým příkladem. Nevolám po návratu starých časů, jen řešení ve formě prvorepublikové pokladny mi vůbec nepřijde nějak zastaralé.
Australský deník 9 (Cestování), 31. 8.

Autorka je ředitelkou marketinku, miluje IT, motorky, lidi a dobré víno. Nabízím její mailem denně posílané zážitky z jarního výletu.
7. 4. 2005
Subject: Den devátý
    Dnes jsme se probudili opět do rána déšť slunce, déšť slunce, ale to nevadilo, protože je zase vedro! Dokonce jsme si vyprali prádélko a jsme voňavoučtí a čisťoučtí. Z kempu jsme hned zapadli na Big Shell, což je krámeček s mušlemi, korály a jinýma potvorama z moře vytaženýma, ale fakt jsou krásný, ne jako na promenádě u pláže. Neodolala jsem a koupila si různobarevný písek ve skleničce. Kousek odtud totiž jsou takhle barevné pískovce, které jsou k vidění v paletě 72 barev. Proslulá je tím Cathedral Coloured Sand na Frazer Island.
    Chtěli jsme na radu Martina prodrandit místní řeku Noosa River, ale jelikož pořád pršelo, tak jsme neriskovali zmoknutí a vyjeli směr Harvey Bay. Jen jsme chvíli pobyli na pláži. Po cestě jsme se stavili v městečku, které je jako muzeum, protože se tu těžilo zlato. Tentokrát to bylo poměrně historicky hodnotné. Chodíte tu z domku do domku a každý je zařízený jinak. Je tu nemocnice, hornická ubytovna, dům bývalého premiéra, společenská místnost horníků, sbírka starých vysílaček, těžebních vercajků, ale i vězení nebo nádražní stanice. To se hrozně líbilo klukům, protože tam ty paka jezdili na drezíně. Jelikož tato expozice byla bez ochutnávek , koupili jsme si ginger beer a dali odpočinout našim uťapaným nožkám. Při popíjení jsme sledovali místní drzé australské straky, které se slétaly na opěradla židlí těch, kdo jedli, a žebraly hranolky. Ty zvířata jsou tu fakt super! Normálně tu člověk potkává volavky, kolpíky, papoušky atd. jak u nás holuby. David se svým lehkým spaním obzvláště miluje kookaburry (ledňák obrovský), který řvou jak turbokachny!
    Stavili jsme se ještě v továrně na dřevo (všímáte si, že se opět změnil ráz krajiny a je průmyslová?), ale protože kluci měli prý už historie dost, tak jsme nešli na prohlídku. Pak už jsme valili směr Harvey Bay, protože máme menší časovou ztrátu, jak pořád někde oklofáváme. Stejně jsme se po cestě na chvíli stavili v MaryMaryboroth nebo tak něco, což je pitoreskní městečko, kde se narodil autor Mary Poppins.
    Ségru se nám pokusili sežrat komáři, ani repelent nepomáhá. My ostatní jsme celkem v pohodě. Teď už jsme v Harvey Bay v kempu přímo na pláži, kde máme stan asi deset metrů od vody, takže pokud přijde nějaká tsunami, tak to máme z první řady. Chtěli jsme si zítra zaplatit výlet na Fraser Island, ale máme strach z počasí, takže asi pojedeme dál a stavíme se tam až cestou z Cairns.
Momentálně cmundíme jak jinak bbq, ale dneska jsme koupili kuře naložený v curry, opečenou cibulku, sweet potatoes a samozřejmě kopec zeleninky.
    Říkala jsem si, že dneska vám chutě neudělám, když nebyla žádná ochutnávka, ale asi jsem to zase pokazila.
    Tak zatím, asi si půjdeme ještě zaplavat, protože voda tu má pořád 24-26 stupňů. No a ráno jdeme tutově. Tak se zatím mějte pěkně a zítra se - no, ani neuvidíme, ani neuslyšíme..., tak asi počteme.
Věra P.
"Prkenný jak Filípek za topením" (Zážitky), 31. 8.

Skromná studentka vysoké školy, která si vedle studia přivydělává prací u jedné renomované firmy. Jejím osudem je být malou pracovitou včelkou, ač touží být dlouhou línou kočkou. Ovšem taky mohla skončit jako malé líné kuře.
    Znáte ony nenadálé příhody, které jsou v hlavním zpravodajství na Nově... tzv. "krvárny"? No dobře, na Nově udělají krvák ze všeho, ale příhody, které mám na mysli já, jsou ty, které se ve víceméně stejné podobě přenesou i do ostatních kanálů... Tak už i u nás doma máme takovou...
    Před týdnem přijela na 10 dní na návštěvu moje teta z Itálie s vnučkou (Elisa, 10 let, jedináček, před dvěma lety se její rodiče rozvedli). O své tetě z Itálie jsem tady zcela jistě už psala - je to ta teta, která prohlásila, že "Ty už sem, Petro, radši nejezdi, protože se Ti vždycky něco stane a já z toho mám nervy", čímž reagovala na skutečnou určitou pravidelnost v příhodách mně se dějících, povětšinou spojených s pro tetu značným psychickým vypětím (omdlela jsem v čekárně u lékaře, teta se lekla a chytila vedle stojícího invalidu za tu chromou ruku... zanítila se mi týden před odjezdem domů dáseň u osmičky a sháněly jsme zubaře v období státního svátku, kdy všichni Italové houfně odjedou na dovolenou mimo město... měla jsem žlučníkový záchvat, kdy bylo potřeba přivolat záchranku - teta u mě probděla noc a kontrolovala každou hodinu "jestli dýchám"...). Nedivím se jí za její výrok..
    No, takže teta přijela s Elisou (která v Čechách nebyla 6 let - její otec nepovolil). Elise se Praha tuze moc líbila. Ještě více se jí však líbil Filípek, můj synovec. Filípkovi bude koncem září rok, takže je ve věku, kdy moc rád capká kolem, ale potřebuje k tomu "vodiče", kterého se drží silou způsobující modrání postiženého prstu.
    "Vodičů", myslím ochotných, radostných vodičů je však málo, protože Filípek má až neuvěřitelnou výdrž. Filípek si zamiloval Elisu, protože ta se ukázala jako prvotřídní (velice radostný a velice vytrvalý) vodič.. A jelikož z "vodičování" měla radost i Elisa, sympatie byly vzájemné.
    Za celý pobyt tety s Elisou u našich se nic nepřihodilo, až v den odjezdu. Sešli jsme se doma všichni (stejnou myšlenku přijet se rozloučit jsme měli já i brácha se švagrovou a Fílou). Kecáme, kecáme a Filípek měl, jako každý den, capkavou náladu. A tak kroužili po bytě (po novém panelovém bytě rodičů) a já se švagrovou jsme kecali. Zrovna nějak přišla řeč na nehody prcků (viz. novinová zpráva o tom, jak dítě vjelo chodítkem matce na nohu, když vařila velký hrnec polévky. Ta následně ztratila rovnováhu a zvrhla polévku na dítě - 25 % popáleného povrchu drobečka, který je ve vážném stavu v nemocnici) a najednou na nás Elisa volá... no volá.
    Jitka se šla na druhé zavolání podívat, co se děje, a už slyším křik Jitky na bráchu ať tam OKAMŽITĚ JDE! Běžela jsem se hned k našim, odkud volání šlo, podívat. Lekla jsem se, že Filípek vypadl z okna (ta debilní protočná paneláková okna), a přiznávám, že jsem se bála podívat, protože jsem viděla jen švagrovou skloněnou u okna. Taky jsem viděla tetu, která se hned běžela podívat, co se děje, a v půli pokoje úplně ztuhla, zakryla si rukama celý obličej a vykřikla...
    Filípek naštěstí nevypadl z okna, ale myslím, že prostrčit hlavu za horní trubku k topení také nebylo úplně to nejlepší, co mohl udělat. Problém byl, že Filípek hlavu tam dostal, ale ve chvíli, kdy ji nemohl dostat zpět (nechápu, jak ji dostal tam, protože není možné, aby se mu tak rychle tolik zvětšila) - bylo od oka patrné, že hlava bez pomoci zpět neprojde (jak ji tam dostal???).
    Brácha hned přiběhl a Fildu nadzvedl, aby se nám ten náš akrobat (vždyť se mu tam ta hlava nemohla vejít!!) neuškrtil. Akrobat každopádně začal házet svoje vzteklé "já tohle nechci" pružiny (celé tělo napružil - kde ty děti berou tolik síly - a odmítal pomáhat alespoň bezvládností těla ve vyprošťování. Vzápětí doběhl i táta.  Mámu jsem zahnala hned na začátku, protože ona je vizuálně velice citlivá a tohle by ji dostalo zaručeně.
    Takže tu máme problém jako Richard McDuff s pohovkou uvězněnou na schodech... máme radiátor topení, od kterého nahoře i dole vedou trubky k stoupačkám topení. Filípek má uspěšně hlavu na tou horní trubkou a šíleně vříská. Brácha ho drží, aby měl Filda trubku ve výši krku a v pohodě mohl dýchat. Filda vůbec nespolupracuje a vzpírá se a pruží. Švagrová začíná hysterčit (udivilo mě, jak dlouho to vydržela - já bych seřvala asi všechny a hned stát se to mému děcku, nevím - Jíťa má každopádně můj obdiv), Elisa se po třech drsnějších tetiných dotazech typu "co jsi s ním dělala?" zamkla ve vedlejším pokoji a nechce otevřít, moje mamina se zmateně pobíhá, potí se a trpí, teta to samé.
    Zkusili jsme s tátou Fildovi prostrčit hlavu zpět - šla tam, logicky by měla jít i zpět - NEJDE. Tak jako se obaly po vyjmutí produktu (televizor, video, kuchyňský robot) zmenšují, tak se Filípkovi po průchodu hlavy nad trubku hlava zvětšila..
    "To nepůjde, nevejde se tam," představa, že bych měla Filípkovi odřít byť jen ouško, je pro mě neúnosná. Filípke dál úporně vřeští a že má hlasivky v pořádku a plíce velký, to si pište.
    "Tak to nějak oddělejte, nebo zavoláme opraváře, já to zaplatím, mně je to jedno..." švagrová víceméně pozoruje jen naše záda a slyší Filípkův řev (vložil se do toho celou svou osobností).
    "Co to jen odsunout, kousek," opravdu mi přišlo, že stačí málo, "jen to tu odšourbovat."
    To už táta přináší očkové klíče a zkouší je na dvou matkách, kterými je to naprosto debilní topení přidělaný. Jdou dost ztuha, ale potom první, tátův, povolí.
    Chopím se klíče a s Kuřecí vervou se pouštím do matky u topení na mojí straně. Matka povolí. Bohužel, pak se začne protáčet protáček i se šroubkem. Zkoušíme odsunout radiátor od zdi a protáhnout Filipa. Je to pořád málo. Filípek vytrvale řve až vám zvoní v uších. Zkouším chytit šroubek na své straně hasákem a dál matku povolovat klíčem. Na mojí straně se mi to nepodaří, ale u táty jsem úspěšnější a o kousek matku vyšroubuju. Filip dál vytrvale křičí a vzpouzí se Tomášovi v náruči.
    Zkoušíme znovu odtáhnout radiátor. Já bych ho klidně vyrvala i s držákem ze zdi (no, částečně se mi to i povedlo - je zvláštní jakou sílu vám dá strach).
    "Takle to nepůjde," táta kontroluje kolik Filovi chybí k průchodu... dle mého odhadu tak půl centimetru...
    "Co to uříznout a odsunout od zdi, aby se mu nic nestalo až ho potáhnem ven?" Je mi jedno, co se něco zničí, trpím jak zvíře i za Filipa.
    Filip dál kvílí.
    "Tak jo," táta jde pro pilku na železo, a řeže poté šroub tak vehementně, že skoro v jednu chvíli tu pilku zlomil. Nakonec se šroub jen naříznul.
    "Petro, přines z kumbálu majzlík. Vpravo dole." Vylítla jsem ke komoře a vpravo dole hledala majzlík. Ten byl v pohodě, ale kladívko k němu (čím do toho jebnout) byl problém. Nakonec jsem našla zednické kladívko, kde ta násada moc pevně nedržela - prostě přinesla jsem majzlík a to jediný naprosto nejdebilnější kladívko... Nu což...
    "Tati počkej s tím sekáním, zacpu mu uši, když má hlavu hned vedle." Je zvláštní, že v tak pohnutý okamžik mě napadlo, aby se toho nelekl, popřípadě, aby se mu nestalo něco s bubínkem.
    Když jsme úspěšně šroub zrušili, tak už byla jen otázka okamžiku, kdy se radiátor od stěny rozepřel prknem a vytáhli jsme Filípka (pořád řvoucího na celé kolo).
    Spadla ze mě únava a začaly téct slzy.
    "Kde je Elisa?" pátrala jsem u tety.
    "Zamkla se u tebe v pokoji a nechce otevřít." Á jéééé, teta asi hodila některou ze svých citlivých vět typu "Co jsi s ním prosímtě dělala???".
    Když jsem Elisu po 10 minutách úspěšně přemluvila, aby mi otevřela, chudák se třásla jak osika a byla celá bledá a vyděšená (fakt si myslela, že je to její chyba - ona totiž neví, že Filípek ZÁSADNĚ lozí tam, kam nemá a kam se hlavně NEVEJDE). Nakonec jsem ji ukecala do klidu a jakžtakž pohody.
    Každopádně Filípek přestal řvát na celé kolo - ale taky nechtěl do náruče k bráchovi (který ho v tom hrozném místě držel) - a po chvíli capkal s kladivem v ruce (kde ty děti berou tolik síly) po bytě, asi chtěl to topení "opravit"... Večer už Filda spal ve svém, novém, krásně zařízeném pokojíčku sám a hlavně V POHODĚ... takže VŠE ZAPOMENUTO, příště je schopen vlézt za to topení znovu (dokazuje to u křesel, pod něž vytrvale leze už přes dva měsíce a odmítá snížit hlavu a lézt dál, když "vleze do jednosměrky opačným koncem"...
    Táta statečně přišrouboval radiátor zpět a my už víme, že na Hájích Filípek nesmí ani k oknům, která ho tolik fascinují, protože se k nim prostě "neumí" přiblížit...
    Ode dneška se i na topení a trubky k němu vedoucí budu dívat jako na zbraň hromadného ničení, domácího klidu a pohodlí.
Něžné Kuře, nezne.kure@atlas.cz
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání