Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Ekocit (Poznámka), 27. 5.

"Češi" prý mají chabé ekologické cítění. Zjistila to jakási eurokomise. Odmítají nakupovat biopotraviny a nevědí, co to je "ekologicky šetrný". Každý šestý neví, k čemu je dobré třídění odpadů.
    Začnu od konce. Přes 83 % našinců ví, k čemu je dobré třídění odpadů. Vyplývá to ze zmíněné studie. Myslím, že toto číslo, ač přehnané, je více než dobré. Ekologicky šetrné výrobky a technologie musí logicky znát významný počet lidí. Jsou to prakticky ty, co buď neplní svou funkci, nebo ji plní jen tak tak, a přitom stojí majlant. Biopotraviny jsou to, co ještě před několika desítkami let bylo běžně dostupné a co masová produkce zlikvidovala. Takže z nás milá komis nedělej debily.
Ad bazmek (Reakce), 27. 5.

Na zmínku o slově bazmek, který jsme si měli přivlastnit, ač je prapůvodem maďarské, došlo několik reakcí.
  • Před téměř čtyřiceti léty vyšel, snad v Obraně lidu, vojenský slovníček. Je to už dlouho a tak si - kdoví jestli správně - pamatuji jen jedno heslo: "Bazmek - slovo maďarského původu, které ve spojení se slovenským přímo ukazovacím zájmenem hen ten oný může znamenat cokoli od vrhové pojistky ručního granátu až po oděvní spínátko".
  • To slovo znamená jebať. Výtečnej výraz je bazmek kecske - pojeb kozu. Šak som z bazmek city (Košice), tak by som to mal vediet Mužské genitálie sa povedia - fas (kokot).
  • Věc se má tak, že bazmek (maďarsky spíše bazmeg) je v doslovním překladu spíše jako "posoulož to", takže výzva směrem k jinému, aby to udělal. Obvykle se používá buď jako zvolání ve smyslu "no a je to v prdeli" a nebo jako podstatné jméno na označení nějaké věci, kterou neumíme nebo nechceme popsat. Např. Na tom zařízení byl takový bazmeg (např. háček), za který se to dalo zavěsit.
  •     Tož tak.
    Jak Rakousko ke jménu přišlo (Osvěta), 27. 5.

    Tuhle jsme s kamarádem řešili u vína problém názvu Rakouska, myšleno etymologicky. Internet je nástroj k tomu povolaný, takže tady je k tomu povídání, na které jsme narazili. Omlouvám se autorovi, ten se mi nějak vytratil.
        Začátkem čtrnáctého století měli naši předkové možnost seznámit se s evropským bestselerem té doby, cestopisem tzv. Mandevilla. Do češtiny ho přeložil z německého překladu přední básník a kronikář, univerzitní mistr a písař Nového Města pražského Vavřinec z Březové kolem roku 1400.
        Už první stránka představuje pro jazykové labužníky pochoutku.
    Tyto knihy pravie o jednom rytieřu, jenž byl veliký lantfaréř (totéž co moderní globetrotter, jenže z němčiny) a jezdec (tedy cestovatel), o němžto mnoho slýcháno jest, že téměř vešken svět zputoval a zjezdil jest... Já Otta z Dimerinku, kanovník u Mecí v Luturingí, přeložil jsem tyto knihy ze vlaské a latinské řeči, aby také Němci mohli v nich čísti... Také já, Vavřinec, najjasnějšieho kniežete a pána, pana Václava, římského a českého krále, služebník, též knihy přeložil sem z němečské řeči v českú, aby i Čechóm to známo bylo, což je v nich popsáno.
        Obšírný citát uvádím hlavně proto, abych na něm ilustroval, jak se u nás v těch dobách nakládalo se zeměpisnými názvy. Hned jméno města překladatelova bydliště zní libě, Mece. V pozdější češtině se mu říká nejčastěji Mety a na mapách ho naleznete jako Metz. Původ se vede od názvu z římských dob Mediomatrica (z keltského medio, místo, bydliště, a Matrici, podle galského kmene přezdívaného vrhači kopí). Pokud jde o Luturingí, pak jistě nepřekvapí, že pisatel měl na mysli Lotrinsko, známé u nás důvěrně z dynastie habsbursko-lotrinské, již založila Marie Terezie sňatkem s vévodou lotrinským. Etymologické kořeny musíme hledat ve jménu panovníka Lothara, který vládl nad vévodstvím, jehož jádrem byla dnešní francouzská provincie Lorraine. Už naši středověcí předkové si tedy přizpůsobovali zeměpisná pojmenování podle svého českého zobáku; čím byly kraje vzdálenější, tím větší libovůle se mohla projevit.
        U bližších se ustálily jak názvy přímo přejaté, tak dokonale počeštěné. Nejznámější případ je Německo, což znamenalo země Němců, lidí pro Slovany jakoby němých. Kromě toho se běžně používala i v širším významu pojmenování podle jednotlivých kmenů, například Sasko, z německého Sachsen - území obývané kmenem, který v 5. století zčásti přešel do Británie (jejich charakteristickou zbraní byl tesák - starogermánsky +sahsa, původně snad z kamene, odtud Sasové či Sasíci). Další náhradní název byl Bavorsko, německy Bayern. Odvozuje se z etnonyma +Baivarii, jak se jmenoval germánský kmen, který sem přišel na počátku 6. století ze země Baias, dřívější vlasti keltského kmene Bójů, tedy z území dnešních Čech. Takže jak Bavorsku, tak latinskému názvu části naší vlasti Bohemia stáli u kolébky právě Bójové.
        Pokud jde o Rakousko je jeho etymologie skutečně na první pohled málo průhledná. A tak budu citovat z příručky Původ zeměpisných jmen od Ivana Luterrera, Luboše Kropáčka a Václava Huňáčka: Rakousko, něm. Österreich <esterajch> - země a stát ve střední Evropě (úřední název Rakouská republika). Území starověkých Keltů, jež bylo na rozhraní našeho letopočtu dobyto Římany. Od 5. století častým cílem vpádů ze strany Hunů, Gótů, Langobardů, Bavorů a později Avarů. Načas přičleněno k Francké říši, v 10. století ovládnuto uherskými kmeny. Roku 955 dobyto na Maďarech a vytvořena východní marka (latinsky Marchia austriaca). Je doložena pod názvem Ostarrichi (to jistě byla jen obměna staršího latinského názvu), z něhož se později vyvinulo dnešní Österreich (východní část říše).
        Čechové si tuto sousední říši pojmenovali vlastním jménem Rakuš nebo Rakús (podle pohraničního hradu Ratgoz, dnešní Raabs): hrad Rakús byl totiž prvním větším místem, se kterým se po přechodu hranic setkávali. Nejstarší doklad českého jména tohoto hradu zaznamenal Kosmas ve své latinské kronice.
    Kambodžský deník 4 (Cestovatel), 27. 5.

    Den druhý: Angkor Wat poprvé - Phimeanakas a Tep Pranam
        Zadním vchodem jsme se protáhli do areálu královského paláce k Phimeanakasu (Suryavarman I.; 1001 - 1050). Rovněž pyramida a rovněž zavřená z důvodů rekonstrukce. Na rozdíl od Baphuonu se zde nepracuje. Pokračujeme dále na sever k Preah Palilay (konec 12. - počátek 13. století). Tento buddhistický chrám je notně opelichaný, nejlépe zachovaná brána do areálu (východní gopura), ale i ta už stojí jen díly důkladnému podepření trámy.
        V zadním traktu královského paláce se k nám připojili nějací kluci, upozornili nás na zadní ozdobnou bránu, potom ještě říkali, že Preah Palilay vyhodili do vzduchu Rudí Khmérové. Před Preah Palilay si ale netroufli, tam stál strážce s klackem a byl by je srovnal. Řekli si za své průvodcovské služby o nějakou nesmyslně horentní sumu, dali jsme jim 20 bathů.
        Informacím těchto samozvaných průvodců nebývá radno příliš věřit, co nevědí, to si vymyslí. Jejich informace se s průvodcem rozcházejí téměř vždy. Na rozdíl od Thajska však každý, kdo přijde do styku s turisty, hovoří velmi dobře anglicky. Khmérština není tonální jazyk. Vládci místního turistického průmyslu pochopili, co turisty obtěžuje a uvnitř památek nejsou žádní prodejci ani žebráci. Kolem se občas motají výše zmíněné děti - jsou to děti zaměstnanců.
        Na východ od Preah Palilay je Tep Pranam (Yasovarman I.; nejstarší části 11. století, zbytek 13.), v současnosti základy chrámu se dvěma kamennými lvy okolo bývalých dveří. Vzadu sedí kamenný Buddha a vedle něj khmérský mnich hulící buddhistické morálce navzdory ručně balený doutník. Avšak pozor, tento světec přidal jako jediný k milodolaru modlitbu. V průvodci k Angkoru jsem se právě dočetl, že sedící Buddha patří k Preah Palilay.
        Před zmíněnými památkami nachází se slavnostní prostranství, jakási místní Letná, vroubená dvěma terasami sloužícími jako tribuny. Větší je Terasa slonů (Jayavarman VII.), menší a zdobnější Terasa leprotického krále (Jayavarman II.). Jeden z khmérských vládců měl prý lepru, snad Yasovarman I.. Následně se to vysvětlovalo tak, že bojoval s jakousi přerostlou zmijí za záchranu světa. Pokud to tedy není bůh bohatství Kubéra, případně rovnou bůh smrti a posledního soudu Jáma. Terasa leprotického krále je dvojitá: Při restaurování Francouzi zjistili, že asi 2 m za jejím čelem je zasypaná ještě jedna, dokonce hezčí. Prostě, král si to rozmyslel a chtěl to nakonec trochu šoupnout.
        Díky betonu jsou nyní k vidění obě verze. Na terase leprotického krále se má nacházet zásadní skvost khmérského sochařství, a to socha samotného leprotického krále - vykazuje jávské vlivy, postava sedí divně, je nahá a jsou jí vidět v úsměvu zuby. Nebudu napínat, navzdory jeho nepřehlédnutelnosti jsme Yasovarmana-Kubéru-Yamu hledali na třikrát. Dokonce ani pohled z Preah Pithu a vyhlídky na stromě nepomohl. Preah Pithu (asi Jayavarman VII. nebo někdo po něm) je v průvodci popsán jako nevýznamný, čímž je myšleno, že se jedná o areál nejméně tří chrámů a nic se o něm neví.
    Jarek Kopeček, kopecek@fzu.cz
    Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
    Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
    All Rights Reserved
    :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání