Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Vidět Alpy (Téma), 26. 1.
Klasickou ukázkou povrchnosti v uvažování jsou v tyto dny nezvykle jasně viditelné Alpy z jihočeské Kletě (LN 18. 1. 2005). To prý nepamatují ani nejstarší pamětníci, ani 40letý občan z Budějovic... Máme asi žasnout, jenže lépe bylo se jich zeptat, jak často na Kleť chodí Alpy pozorovat. Šéfka kleťských astronomů senzaci naštěstí zmírnila: za 13 let je to "asi" podruhé. Takže žádný zázrak, ale jen zajímavost.
Proč si nekoupím CD K. Plíhala (Glosa), 26. 1.

Karel Plíhal vydal nádherné CD Nebe počká, kde zpívá vesměs bluesové písničky známé i neznámé, jež úžasně otextoval Josef Kainar. Velice rád bych si ho koupil. Půjčil jsem si ho od kamaráda, pěl na něj ódy. Když jsem vyjmul cédéčko z obalu, všiml jsem si varování pod ním, určeným majiteli: nahrávka i obal prý nejsou jeho vlastnictvím, ježto jsou chráněny autorským zákonem. To je poněkud podivný výklad autorského práva, připomínající aroganci softwarových producentů. Kniha či obraz jsou taky autorsky chráněné a nikdo mi nevyhrožuje, že nejsou po zakoupení moje. Odůvodnění, že digitální technologie umožňují 100kvalitní kopie, proto je moje a CD nikoli, je vulgární - tak ty technologie zakažme!
    Pak následovalo obvyklé blabla o tom, že CD nemáme rozšiřovat, ani půjčovat ke kopírování dalším osobám, protože to poškozuje umělce a je to stejné, jako kdybychom CD ukradli v obchodě. Další arogance - jakým právem vydavatel a držitel autorských práv podezírá apriori šmahem zákazníky, že hodlají podvádět a krást? Co to je za přístup? Vrchol poznámky následuje záhy: pokud si chcete stáhnout legální nahrávky umělce, máte navštívit oficiální internetové stránky umělce.  Jaká je definice "oficiálních" stránek? Jak se poznají? Kdo je certifikuje?
    Chtěl jsem si CD poslechnout v počítači. Ouha, je chráněno ochranou proti kopírování, což se projeví tím, že se objeví anglická hláška o nutnosti doinstalovat jakési soubory. Bez jakékoli bližší informace. To už hraničí s obtěžováním - kdosi mi bude cosi cpát do mašiny, aniž bych věděl, co se kde změní a nastaví. Ke všemu se instalační program hrnul hned na Internet, což v případě kontinuálního připojení ani nezaregistrujete. Problémy, opět blíže nespecifikované, prý mohou nastat jen zcela výjimečně...
    Inu, Karla Plíhala koupí jeho CD nepodpořím. Doufám, že ani nepoškodím, i když vlastně tím, že ho nekoupím, de facto ano. Raději si přečtu varování pořádně, co když tam bude "Nezakoupením tohoto CD poškozujete autora i vydavatele a vystavujete se trestnímu postihu."
Tsunami (Broučkoviny), 26. 1.

Zrozena na (neexistující) střední Moravě, vystudována na Moravě Severní, pracuje v Praze. Snad až příliš samostatná zůstává dál usměvavá a rychlá, ve volných chvílích píšíc pro GD, aby středeční kafe nebylo tak kyselé. Miluje chození do kina, divadla a časná rána. Maluje na hedvábí.
Původně na tomto místě měl být vtipný článek z učitelského prostředí. Nakonec jsem se rozhodla, že si nedovolím nevzpomenout na tragickou událost vánočních svátků - tsunami v Thajsku a přilehlých kontinentech. Když jsem viděla první záběry, zážitky, první reportáže, srdce mi bouchalo dost rychle a chtělo se mi trochu brečet. My tady v zimě a bezpečí domovů, daleko od moře, hor, daleko od všeho, my po povodních, sedíme ve svých teplých domovech, dlabeme se vánočními pochoutkami, máme se relativně dobře a díváme se na to utrpení a zkázu. Země, jejíž její jedinou devízou je ona samotná - a najednou ji smete moře, zničí všechno a ty si, člověče, začínej znovu. A vyspělé západní a bohaté východní civilizace nechť ti pomůžou.
    Pak se začaly vysílat první reportáže o tom, jak těžké je tam vůbec humanitární pomoc dostat, jak nejsou žádné cesty, a tak se snad poprvé po dlouhé době armáda stala opravdu užitečnou a připlula a přiletěla na pomoc. Shazuje humanitární balíčky, organizuje distribuci po zemi a odklízí trosky a tak peníze na zbrojení pro jednou nevyšly vniveč.
    Na pomoc přišly i české humanitární organizaci. Oceňuji, že i když se možná nedomluvily úplně, oficiální sbírku vyhlásily asi tři naše největší organizace, vypsaly konta, variabilní symboly, díky modernímu vynálezu vymyslely smskový účet pro ty, kdo už mobilem zařizují úplně všechno a ty se, národe, ukaž. Dobře, přihřeji si polívčičku tím, že napíšu, že i já jsem poslala svých deset euro na účet organizace Člověka v tísni, přišla mi taková spolehlivá a solidní. Peníze jsem posílala telefonicky. Když jsem podmínky sjednávala s operátorem, ptala jsem se, zda mi může nabídnout nějaká konta, protože jsem si mnou zvolený účet nepoznamenávala s tím, že vyzkouším peněžní ústav a jeho sociální cítění. Byla jsem velmi potěšena, když operátor měl čísla všech kont "po ruce", mnou vybrané jsem mu znovu nadiktovala, a tak doufám, že to stačilo na úplatu aspoň jednoho úředníka, aby se věci daly do pohybu.
Cikáni jdou do nebe? (Komentář), 26. 1.

Muž nacházející se v krizi středního věku, neochotný smířit se s typicky českým pojetím svobody, řeší svou potřebu vyjádřit se k dění kolem sebe rejpavým psaním a pošťuchováním .
Musím říci, že mám slzy v očích od smíchu. Viděl jsem krátký dokument na téma filmu "Cikáni jdou do nebe" a nemohl jsem se udržet. Našim spoluobčanům standardní stovky let používaný výraz "cikán" přestal vonět a zvolili výraz údajně civilizovanější. Máme tedy skupinu osob se stejným přístupem k životu v naší společnosti jako dříve, ten komentovat nemíním, je všeobecně známý, leč musíme jí říkat Romové. Tedy dobrá.
    Ovšem teď jsou sami v patové situaci. Ač je film ruské provenience, patří mezi režimem nezasažené a nádherné snímky jak po stránce filmové, tak hudební. Dodnes mám kazetu s hudbou z tohoto filmu. Takže řekne-li se "Cikáni jdou do nebe", každý ví, o čem je řeč. Teď jen čekám, kdy se bijci za lidská práva budou dožadovat přejmenování filmu na "Rómové jdou do nebe". Vzhledem k spoustě jiných nesmyslných aktivit podobného ražení by se jednalo o pověstnou třešničku na dortu.
První košt vína (Reportáž), 26. 1.

Pomalou tradicí mezi milovníky vín na Hodonínsku se stává, že v kalendáři bohatém na termíny koštů tohoto oblíbeného moku vévodí jako první v obci Moravany s devítistovkou obyvatelů na úpatí Chřibů, nedaleko Kyjova. (Letošní tradici jim narušily nedaleké Milotice, zdá se, že Moravanští budou muset košt posunout. Jsem nazlobený na Tondu, že mi o koštu neřekl, celý rok se na něj chystám... - pozn. G.)
    Pod organizačním zabezpečením moravanských zahrádkařů a mladých vinařů se na šesté výstavě vín v sobotu 21.ledna sešla v místním kulturním domě rovná čtyřstovka vzorků. Broňa Berka - duše moravanského koštu.
Na koště máme většinou, jak se zde říká, takzvané tvrdší vína od pěstitelů z blízkého a vzdálenějšího okolí. Na to, že se nacházíme v severní okrajové vinařské oblasti, byla loňská sezóna dobrá, což je vidět i na počtu dodaných kvalitních vzorků.
    Šampiónem koštu degustační komise nakonec vybrala z bílých vín rulandské šedé od pěstitele Luďka Šebesty ze Svatobořic-Mistřína, z červených vín kralovalo Portugalské modré vinaře Josefa Dufka rovněž ze Svatobořic-Mistřína,“ zhodnotil letošní výstavu člen místního zahrádkářského spolku Zdeněk Zbořil.
    Mezi degustujícími účastníky byl i katolický farář z Kostelce, Svatopluk Pavlica. „Rád zavítám koštovat vína a myslím si, že mu rozumím více jak slivovici, a to z toho důvodu, že je mnoho odrůd vín a každá odrůda má svou chuť, aroma, svou krásu,“ řekl nad pohárkem nejlépe hodnoceného vzorku mladý kněz, který má kořeny původem zapuštěny ze slivovicové oblasti -horňáckého Suchova.
    „Již od založení tohoto koštu, jehož organizační duší je Broňa Berka, zde panuje taková domácí atmosféra, nemá to prostě chybu . Zájem lidí je veliký a najdete zde i hosty z Čech, ze zahraničí z Anglie a Rakouska,“ konstatoval jeden z pravidelných účastníků Libor Orság ze sousedních Hýsel.
    O skvělou atmosféru spokojených návštěvníků se v kulturním domě starali folkloristé, mladí muzikanti z kyjovské cimbálové muziky Javor, děti ze souboru Hýselánek, ženský sbor z Bukovan a Horňácký mužský sbor z Velké nad Veličkou, který si s sebou přivezl na Kyjovsko k podbarvení hlasu neúnavnou hudeckou muziku bratří Kubíků.
    Text pod foto od AV: Organizátoři koštu vín z Moravan se rádi oblékají do svého lidového kroje, i když zde nemají žádný aktivní folklor. Děvčata zde byla šikovná a taky šikovně koštovala vínečko. Oblíbený mladý katolický kněz Svatopluk Pavlica neunikl pozornosti ani ženám z bukovanského pěveckého sboru. Zpěvákům z horňácké Velké nad Veličkou je účast na koště vína vzácnou události, neboť v jejich oblasti vládnou košty z modrého ovoce. Mladí šohajci z Hýsel vyrůstají na Kyjovsku v šikovné verbíře. Dětský soubor Hýseláček zazpíval a zatancoval v průběhu moravanského koštu. Ženský sbor z Bukovan už patří ke zkušeným foklorním tělesům. Málokdy uvidíte horňáckého zpěváka při vystoupení s pohárkem vína. Tuto možnost si v Moravanech moc pochvalovali a zpívalo jim to opravdu dobře. Dva hlavní strůjci koštu - bratři Berkovi. Vlevo Broňa. Muzikantům a zpěvákům z Velké nad Veličkou se před půlnocí těžko odcházelo k domovu. Výborně se bavily i tyto přespolní dámy. Všechny jsou údajně sociální pracovnice a dálkově študují vysokou.
Antonín Vrba, tondaa@seznam.cz
Zprávy z Indonézie 10 (Cestopis), 26. 1.

Bohdanina muže vyslala pražská univerzita na téměř roční misi na Institut of Technology Bandung na indonézské Jávě.
Idul Adha
    Pátek 21. ledna je pro muslimy po ramadánu druhý nejvýznamnější lebaran (náboženský svátek) v roce. Idul Adha je oslavou poslušnosti starého Abraháma, který na boží příkaz neváhal zabít ani vlastního syna Izáka. Bůh potěšený Abrahámovou oddaností se však nakonec spokojil s beranem a nevinné dítě nechal žít. Proto muslimové v den Idul Adha také zabíjejí berany a jejich maso rozdávají chudým. (Muslimové počítají Bibli i Tóru za jedny ze svých svatých knih. Nejsvětější je pro ně ale samozřejmě Korán).
    Už týden před Idul Adha se na trávnících lemujících ulice začala přímo vprostřed města objevovat stáda uvázaných beranů. Jejich majitelé je tam zaparkovali bez ohledu na to, že na některá zvířata celé dny střídavě pražilo slunce a bičoval studený monzun. Trávu si berani spásli v okruhu, kam je pustil provaz, hned první den a jen některým stádům se dostalo toho štěstí, že jim majitel na občerstvení dovezl čerstvou nasekanou trávu. Na prodej bylo i několik statných krav. S přicházejícím svátkem zvířat v ulicích ubývalo. Jejich osud byl zpečetěn, byla zakoupena na sváteční porážku. Většinu beranů si lidé odvezli jen tak přehozené přes motorku, se svázanýma nohama a hlavou odevzdaně klimbající na jedné straně. Asiaté se ke zvířatům nechovají s úctou.
    Na Idul Adha však nelze zabít jen tak nějaký kus. K oběti jsou určeni pouze samci, a to přesně stanoveného vzrůstu, váhy a stáří. Průměrný iduladhovský beran prý vyjde asi na 600 tisíc rupií, což je docela vysoká cena vezmeme-li v úvahu, že průměrný měsíční plat v Indonésii dosahuje půl miliónu. Jenže s rozšířením a intenzitou korupce v této zemi se nějaký oficiální průměrný plat moc v úvahu brát nemůže.
    Povinnost zabít zvíře a rozdat jeho maso mají ale pouze ti, kdo již vykonali pouť do Mekky. Ti také den před Idul Adha musejí držet půst. Ostatní rodiny darují berana dobrovolně a dělají to v hojném počtu. Vůbec tento moment podarování chudých se mi v islámu moc líbí. Škoda, že naše evropské křesťanství nemá něco podobného. Říkali jsme si tu ale s ostatními Čechy, že lidi u nás by se nejspíš mohli strhat, aby koupili toho nejmenšího a nejlevnějšího berana v celém městě. Anebo ještě spíš by lítali po úřadech, aby si opatřili potvrzení, že jsou chudí a namísto rozdávání masa ještě pěkně sami nějaké dostali.na gulášek.
    V pátek ráno již zela beraní parkoviště prázdnotou, ze spasené země trčely opuštěné kůly. Lidé však zvířata neporážejí doma, nýbrž je odvádějí na k tomu určená místa, obvykle u mešit. Tam pak od velmi časného rána probíhají jatka ve velkém a každý si přijde vyzvednout maso ze svého kusu. Jak jsem tak viděla, motá se kolem toho samozřejmě strašná spousta lidí, tak jako u všeho tady v Indonésii. Maso se rozdává syrové, a tak je potřeba s porážkou pohnout, dokud je ještě ráno chladněji a nepaří slunce.
    Ari ani nikdo z její rodiny v Mecce nikdy nebyl, přesto maso na Idul Adha pravidelně rozdávají. Tatínek prý ráno přinese čerstvé maso z mešity a Ari s maminkou se vrhnou na čištění a porcování. Obvykle je prý maso a krev po celé kuchyni. No aby taky ne, vždyť z celého berana je pořádně masa. Podle seznamu chudých, který si rodina vytvoří sama, anebo jej dostane od vůdce vesnice, se pak rozdávají balíčky. Sama rodina si smí nechat jednu čtvrtinu zabitého zvířete. Arinini rodiče si nechávají míň, ale i to je dost na to, aby následné vaření beraního gulai zabralo zbytek odpoledne. Gulai (čti gulé) je vlastně náš guláš. Indonésané do něj záměrně dávají ty nejodpornější kousky chrupavek, kůže a vaziva, protože tak jim to nejvíc chutná. K tomu se podává ketupat, rýže vařená v taštičkách upletených z palmových listů. V pátek vonělo maso ze všech kuchyní, i z těch chudých, kde jindy neznají víc než rýži s vajíčkem.
    Po slavnostní ranní modlitbě v mešitě se přes den již žádné další obřady nekonají. Rodina si užívá čerstvého gulai a toho, že je pohromadě. Selamat Idul Adha.
Bohdana Rambousková, bohdana_r@yahoo.com
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved
:: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání