Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
Ohlédnutí (A týden uplynul), 29. 12.

Titulek Vánoc:
Václav Klaus jako kluk zlaté prasátko nikdy neviděl
(MFD 23. 12. 2003 - parchant, pozn. G.)
Titulek týdne:
"Sebevražedný atentátník v Iráku opět zabíjel"
(Novinky.cz, 24. 12. 2003 - Jak se mu to sakra povedlo znovu? P. R.)


 * Za prosinec prý občané(c) došlá pošta 2003 utratili na Vánoce průměrně osm a půl tisíce korun - to je tedy síla. * Šéf Libye Kaddáfí oznámil, že se jeho země dobrovolně vzdá zbrojního programu - a teď ještě Nobelovu cenu za míra máme dalšího svatouška. * USA zvýšili stupeň ohrožení teroristickými útoky z třetího stupně na čtvrtý v pětibodové stupnici. * Hitem na vánoční tabuli jsou podle MFD letos lososi a šneci, přitom 88 % lidí dává přednost kaprovi, píše se v článku - vskutku dobrá informace. * Po třech měsících se konečně naše úřady domluvily a íránský uprchlík, který tu dobu přežíval na ruzyňském letišti, dostal povolení k přesunu do uprchlického tábora. * Lidé se vracejí k pití piva z klasických silnostěnných půllitrů - jen čekám, kdy se najde nějaký mudrc a poučí nás, že zatímco svět pochopil výhodu tenkostěnných sklenic, my nevíme, co je moderní. * Sonda, jež měla přistát na Marsu, se zatím neozvala. * USA údajně čekají v únoru další teroristický útok. *

Veselé Vánoce (Editorial), 29. 12.

Neděle. Podařilo se mi sehnat lístky na Lijavec, Cimrmanovu hru, kterou jsem ještě neviděl. Jenže zkuste někoho sehnat neděli před Vánocemi - samá chřipka nebo nepřítomnost. Naštěstí jsem kápl na MK a divadlo bylo zachráněno. Hra výtečná, hlavně se herci dobře bavili a hráli s velkou chutí.
Pondělí. Předvánoční nic nedělání, doma jsem na videu se zájmem popatřil na americký film Hon na Šakala o honu na známého teroristu Carlose (teď sedí ve Francii). Jeden člen CIA v důchodu byl posedlý myšlenkou Carlose, který byl naprosto brutálním atentátníkem dopadnou, a když kápl na Carlosova dvojníka, vymyslel lest: na dvojníka upoutat pozornost KGB, která ho podporovala, nechat na jeho konto převést prachy a Rusům podstrčit informaci, že Carlos dělá pro Američany. Tím by ho Rusové nekryli a měl by po žížalkách. Mnohaměsíční trénink dvojníka nejen připravil na Carlosovu roli, ale také změnil jeho charakter - stal se cynickým, brutálním, neomaleným... Velice zajímavý film.Origiální negativní podpis ON.
Úterý. S AC jsme poseděli na muškátu, jen ve dvou, nebo další členové byli nepřítomni nebo zaneprázdněni. Ve vinárně seděly dvě ženy středních let, evidentně osamělé a na čekané. Jedna uspěla, druhá byla přece jen příliš mladistvě oděna a více ovíněna, než by se od osamělé, potěchu duše a těla potřebující múzy, očekávalo. Doma jsem s dcerou Lucií viděl britský film Hilary a Jackie, drsný až běda. Prý Proklomit vlny je mu svým způsobem podobný. Řeknu vám, žádná pohoda...
Středa. S dcerou jsme si udělali výlet, jak jsem byl již popsal minulý týden (ano, GD vycházel každý den, samozřejmě s výjimkou víkendu, i o Vánocích).
Čtvrtek. S AC jsme zavítali na koncert reformované skupiny XXL do Metropolitanu. Hrálo jen trio, dvě kytary a saxofon, a bylo to velice, velice příjemné. Kytary měly více prostoru jak pro sólové party, tak pro suplování rytmiky, a saxofonista A., vrátivši se z rodné Rusi, hrál - jsa přežrán - klidně a vyrovnaně.
Pátek. Rybka byla tentokrát o den později, neb povánoční čtvrtek mnohé držel doma. ON dorazil a přítomným věnoval novou verzi románu Tma - Tma 2.0. Já dostal naprosto originální negativní podpis, první a poslední. Blýsknul se, jakožto elegán každým coulem, zbrusu zmodralým monoklem, jinak to výsledkem čelní srážky s Bartem. MČ otevřel s přítomným RR debatu na téma frekvence 50hertzové televize (RR tvrdí, že má 60 Hz) a diskusi zakončil úžasnou sentencí: Dobře udělaná padesátka je lepší než průměrná stovka (cituji doslova, aby si zase nestěžoval).
Víkend. Poklidná činnost narušovaná zvyšující se neochotou televizoru být uveden v provoz, takže jsem spíše nahrával, aniž bych mohl výsledek spatřit. Dálkové ovládání je zhouba. Byl jsem činorodý i jinak, pověsil jsem například řadu obrazů, které roky ležely na zemi (je záhadné, že obrazy mají svou duši - musel jsem je několikrát převěšovat, než se jim místo líbilo), uklidil jsem si židli zaplevelenou výstřižkama, programama koštů aj., upekl jsem kachnu a prováděl jiné a podobné radovánky.
    Už jen týden a bude konec roku a psychická bariéra trudné zimy bude o něco příjemnější.
Zprávy z Indonézie 7 (Cestopis), 29. 12.

Bohdanina muže vyslala pražská univerzita na téměř roční misi na Institut of Technology Bandung na indonézské Jávě.
Trpělivost indonéských matek (Věnováno Kláře Kubíčkové)
    Nechtěla jsem uznat, že máme v Česku populační krizi, dokud jsem nepřijela do Indonésie. Doma se mi zdálo dětí až až. Jenže tady na archipelágu náhle poznávám, jak to vypadá, když je jich opravdu hodně.
    Nejzábavnější z indonéského potěru jsou ti nejmenší, usmrkaní košiláčci, co se sotva naučili chodit. V každé vesnici, kam jsme dosud dojeli, jich na nás vyběhlo hned celé komando. Ještě se vracejí mámě k prsu, ale už umí křičet "hello mistr". Po vsi se pohybují bezprizorně a kdo ví, jestli se matky starají vždy jen o to svoje, anebo jsou děti společným majetkem všech. Někdy to vypadá, že spíš nikoho. Ale fakt je, že tady v teplém podnebí můžete dítě prostě jen tak vypustit a víc se nestarat. Však nezmrzne, i kdyby náhodou zůstalo přes noc zatoulané venku. Vše potřebné se naučí od smečky starších, k níž se připojí. A kdyby se mu koneckonců něco stalo, nevadí, máme jich dost a porodíme si nové. (Říká si zřejmě většina místních matek, když nakládá své tři prcky na motorku, bez helmy, společně s manželem a krabicí se slepicemi).
Městská aglomerace zahrnuje širokou škálu sociálních poměrů, proto ve velkoměstě jako Bandung najdeme vedle "průměrného indonéského dítěte" i žebrácký potěr a na druhé straně potomstvo bohaté elity. Na rušné křižovatce v centru se pohybují špinavé žebračky s jejich nejmenším bezvládně zavěšeným kolem krku. Větší děti už ale musejí žebrat samy. Tříletá holčička připomínající vlčí dítě z džungle se každý den válí se svou plechovkou na okraji rušné třídy. Leží tam apaticky, pokrytá prachem, s hlavou téměř ve vozovce, takže jí ji auta málem přejedou. V životě ji nic nečeká. Jestli jí nějaké auto skutečně neujede mozek, dostane ve vyšším věku dřívko se dvěma plíšky, jímž bude chřastit ve dveřích plných angkotů čekajících na zelenou a dovnitř pak natáhne ruku s použitým plastovým kelímkem. Nikdo z nás nemůže osud těchto dětí z křižovatek změnit, protože i kdyby jim vhodil do plechovky milión, okamžitě jim ho z ní sebere nějaký "strýček", jenž na jejich žebrání dohlíží.
    Ve velkoměstě žijí také "západně" vychovávaní potomci bohatších a úplně bohatých rodičů. Ti na ulici jen tak nepobíhají, mají doma své počítačové hry, knihy s dinosaury, filmy typu Spiderman a navštěvují řady vzdělávacích kroužků, kam je vozí jejich matky klimatizovanými Kijangy. Odmalička je na každém kroku hlídá chůva. Většinu života tráví uvnitř - domu, školy, zábavního parku, shopping mallu. Na jednu stranu jsou nakaženy "západními móresy", na stranu druhou právě těmto dětem se dostává alespoň trocha potřebné pozornosti a intelektuálního rozvoje. Ony směřují na nejlepší univerzity a jsou nadějí tohoto národa, který prosedí většinu dne před stánkem s potravinami nebo před televizí. Ale v porovnání s počtem pouličních rošťáků je těchto dětí stále jen málo.
    Vypozorovala jsem, že indonéské děti - kromě těch bohatých - většinou dostávají mateřskou péči jen po dobu, kdy neumí chodit a máma je vláčí všude s sebou. Jakmile dítě povyroste, je vypuštěno z hnízda (často protože do náruče se zatím narodil další adept). Umíš chodit, tak se starej sám. Malý rošťák či rošťanda se přidruží ke skupině svých starších sourozenců a dětí ze sousedství a tak probíhá jeho další vývoj.
Za těch pár měsíců v Indonésii jsem viděla jen jediný kočárek. Však taky kdo by tady s nimi dokázal jezdit po rozmlácených chodnících s metr vysokým obrubníkem. Matky si raději vážou křížem přes rameno široký pruh látky, do něhož si na prsou dítě posadí. Jak se s ním pohybují, tělíčko v ranci mění polohy a v různých příšerných úhlech pak z látky trčí ven jeho končetiny. Ortoped musí při takovém pohledu šílet, protože páteř dítěte je ve většině pozic vyboulená dokulata a spočívá tak celé dlouhé hodiny. Látkové pruhy a šátky však mají proti kočárkům jednu nespornou výhodu: svobodu pohybu, již matce poskytují. Dítě může mít celý den u sebe a přitom bez problémů naskočit do angkotu či nakoupit v uzoučkých uličkách tržiště.
    Mobilitu indonéských matek ještě zvyšuje prostý vynález v podobě silné pružiny, na niž kdekoli šátek se spícím tělíčkem zavěsí a vytvoří tak efektivní kolébku. Ranec s čouhajícími chodidýlky se houpal na palubě lodi, v pouličním stánku, i na stromě na nejzběsilejší křižovatce v centru 14miliónové Jakarty, kde matka dítěte žebrala u stojících aut. Tvrdím-li, že žebrácké děti válející se v prachu krajnice jsou předem ztraceny, neboť se jim nedostává podnětů potřebných pro rozvoj inteligence, tak tohle novorozeně z jakartské křižovatky musí mít místo mozku smogový opar.
    Ať už pocházejí z jakýchkoli poměrů, pro všechny děti platí totéž pravidlo: jsou darem Alláha a tak je třeba se k nim chovat. Zatímco česká matka by už dávno pleskla, Indonésanka zůstává trpělivá a klidná, i když jí dítě leze po hlavě. Jestliže si prcek umane vylézt na klín cizího pána, tento si ho na kolena sám posadí a odevzdaně snáší vše, co mu tam vyvádí. (Mně jako bělošce obvykle stačí se na dítě dlouze podívat, ono začne řvát a je klid). S odzbrojující něhou se o děti starají, nosí je a škádlí se s nimi i rebelští mladíci, od nichž by člověk čekal, že tak rozkošnou pozornost věnují pouze své motorce nebo nové přítelkyni.
    A tak dítě je vždy pánem situace. Vždyť už Konstantin Biebl popisoval, jak oblíbené byly u bělochů domorodé chůvy babu, které si od svých malých svěřenců nechaly rvát vlasy a ještě se přitom láskyplně usmívaly. Ty dnešní chůvy, ale i některé matky běhají za dítětem s plným talířem po celé zahradě, aby mu mezi jeho kopáním do kalužin a házením blátem strčily do pusy alespoň jednu lžíci oběda. Dítě může dokonce narušovat i modlitbu a všem to připadá velice milé.
    Malým dětem je sice dovoleno cokoli, nejsou však příliš vedeny k aktivitám, které by rozvíjely jejich schopnosti a dovednosti. Tak šestiletý Iqhbal běhá v odpoledním kurzu angličtiny při vyučování po třídě a uličnicky leze pod stůl, ale začneme-li hrát hru, stejně jako všichni ostatní jeho spolužáci odevzdaně sedí a není schopen samostatné myšlenkové akce, ani když na vítěze čeká čokoládová odměna. Děti vykazují v intelektuální oblasti překvapivou pasivitu. Když rozdáte českým dětem papír s jednoduchou křížovkou a řeknete, že je to soutěž, chmátnou po tužce a snaží se být první. Indonéští žáčci jen zůstanou tupě sedět. Podobně při známé dětské hře na řemesla. Má-li si indonéský žák vymyslet řemeslo a napodobit je pantomimou, jen tiše stojí a neví. Učitel mu musí sám zadat, jaké řemeslo má předvést.
    Mí indonéští kolegové ve škole Fun With English mi říkají, že můj styl učení je jiný než ten, na nějž jsou tu děti zvyklé. Namísto pasivního přijímání od učitelské autority se najednou mají do hodiny samy aktivně zapojit. To prý po nich ve škole nikdo nechce (!!). Ale když jim dodáte ty správné podněty, samozřejmě se postupně dokážou rozdovádět a rozsoutěžit jako každé jiné děti. Nicméně na konci hodiny zase jako ovce odbékají povinnou formuli "gud-áf-tr-nůn-gud-báj-end-thénk-jů" (dobré odpoledne, nashledanou a děkujeme), nasednou do klimatizovaných Kijangů a odjedou velmi samostatně tyranizovat svou matku.
Bohdana Rambousková, bohdana_r@yahoo.com
 
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání