Hlavní stránka
Co se děje
Ze společnosti
Archiv vydání
Vrba, Fórum
Aktuálnost je pozlátko. Objektivní informace jsou iluze, poctivá subjektivita je k nezaplacení.
Nabízím příležitostné čtení pro ty, kdo nemají čas sledovat, co se kde šustne.
  
Potvrzení o potvrzení (Téma), 23. 12.
Zajímavé je, že při ztrátě dokladů některé instituce (banky) neuznají jako náhradní doklad potvrzení od policie o ztrátě. Tak mě napadá - jak to, že policie při nahlášení o ztrátě dokladů a vydání náhradního dokladu nevyžaduje taky nějaké další potvrzení...
Reklama a populismus (Komentář), 23. 12.

Člověk by řekl, že některé věci už jsou tak vyčpělé, že se jimi nebude nikdo zabývat, ale jak se zdá, není tomu tak. Když V. Klaus před časem oznámil, že bude jezdit českým autem, reagoval jako první V. Havel a snaživě upozornil, že mladoboleslavská Škodovka je německá fabrika. Zřejmě už zapomněl, jak se před lety českou škodovkou proháněl stošedesátikilometrovou rychlostí. Přirozeně se ozvali i další, kteří Klause nesnášejí tak, že kdyby řekl cokoli, popřípadě mlčel, vytýkali by mu to.
    Zřejmě mi na tomto nedůležitém tématu něco uniklo. Oči mi otevřel L. Staněk, šéfredaktor časopisu Esquire, ve svém článku v Lidovkách (22. 12. 2003), s nezavádějícím titulkem "Prezident v tom umí chodit". Věcně a analyticky dokázal, že Klaus je populista, neb takový Berlusconi by nic takového udělat nemohl, maje v Itálii řadu renomovaných automobilek a těžkou volbu. Možná, že právě proto dělají taková gesta na podporu domácí značky politikové zemí, kde je situace jiná. V zemi, kde je jeden domácí pivovar, je gesto v podobě výzvy k pití piva namístě, zatímco u nás by bylo jalové. Staněk zajisté správně upozorňuje na Klausovu nedůslednost, neboť propaguje škodovku, leč obleky z OP Prostějov ne. Kdyby tak Klaus učinil, byl by pan Staněk pravděpodobně mezi prvním, kteří by poukázali, že při hraní tenisu prezident nenosí obuv z Botany Skuteč.
    Pro Škodovku je celá medializace kolem jejích aut na Hradě bez pochyby levnou a účinnou reklamou. Ti, kdo tak horlí proti tomu, že Klaus si české auto vybral (je vůbec nějaká definice, kolik procent domácích dílů musí výrobek mít, aby byl domácí jako celek?), se na této neplacené reklamě podepsali ke spokojenosti výrobce nečekaně velkým dílem.
Recept na úspěch (Pozorovatel), 23. 12.

Nemanželský syn dánského učitele Naslunda van Ecka a české zdravotnice Heleny Sirotkové, hudební skladatel Pjeer van Eck, žijící v Praze (mimo jiné též autor první MP3 opery Baltazooro), pozoruje okolní vibrace skrze řádky notové osnovy.
    Již dlouho se potácím v nejistotě. Má to vůbec smysl? Napsal jsem několik básní, desatero skladeb, natočil pár filmů a kde nic, tu nic. Až v naprostém zoufalství sám nad sebou a nad svým osudem jsem si povzlykl u páté sklenky jednomu, už ani nevím, jak se jmenoval.
    "Jděte za panem Sedlářem. Neváhejte a jděte. Pan Sedlář už rozlouskl jinší oříšky," pravil ten dobrotivec a já tedy šel, ačkoliv mi to bylo z duše odporné.
    Pan Sedlář mě přijal ve své rezidenci, vyslechl katastrofické expozé marnosti a zmaru a jen se tak znuděně díval z okna. "Snad kdybyste ještě alespoň přečetl některé z mých děl anebo pustím svou poslední sonátu," končil jsem výpověď hledaje v montérské brašně mezi rohlíky a kelímkem vlašáku rukopisy a cédéčka. "Netřeba Pjeere," pravil ledabyle. "Netřeba." Udiveně jsem naň pohlédl. "Vám pomůže jedině Volaříková." "Když Volaříková, tak Volaříková, mně už je to jedno," odpověděl jsem a za chvíli nás černá limuzína odnášela kamsi na Vysočinu.
    "Volaříková." "Pjeer." Představili jsme se s takovou starší paní v její chalupě. "Tak Maruš, já si zatím odskočím do Znojma a ty už to tady s panem Pjeerem nějak dotáhneš do vítězného konce," řekl Sedlář a odešel do vlhkého podzimu.
    "Tak pojďte, Pjeere, máme před sebou hromadu práce," strkala mě ženština do kuchyně. Začala břinkat nádobím a z lednice vytahovat maso. "Nestyďte se, Pjeere. Tady už byly jinší kapacity než vy a všem jsem pomohla." Sedl jsem si na židli. "Ano, proto jsem zde."
    "Víte, Pjeere, musím si vás nejdřív otipovat, co by se k vám hodilo, aby to lidi zbaštili," pokračovala krájíc cibuli."Vidím to spíš do zeleniny, i když sem tam kus flákoty bychom tam mohli také propasírovat." "Ale jistě, jistě, když myslíte, že to pomůže...", řekl jsem pln očekávání. "No tak si pište, ať nám to jde od ruky."
    Tužka a papír ležely na stole. "Tři středně velké cibule nakrájíme na tenké plátky a lehce osmahneme v oleji, přidáme špetku pepře a nového koření a zahustíme popraškem mouky, pak nastrouháme kilo mrkve..."
    Psal jsem jako divý a příliš se nevyptával. Celý měsíc to trvalo!
    Příští týden konečně vyjde moje první kuchařka i s barevnými fotografiemi - Pjeerovy vánoční dobroty.
    Když se teď se všemi těmi slavnými, ke kterým jsem dříve vzhlížel s obdivem i tichou závistí, potkávám u dveří chaloupky paní Volaříkové, potřesu jim směle rukou a řeknu tu ahoj nebo čau, jako rovný rovnému. Ty svý slátaniny, co nikdo nechtěl, jsem hodil do sklepa pod sáňky. Jo, psát pro lidi, to má budoucnost.
    "Tak, Volařice, teď bych chtěl udělat knížku čistě jenom o bramborách..."
Pjeer van Eck, pjeer_van_eck@quick.cz
Trojité M 2 (Cestopis), 23. 12.

Dobrodruh, cestovatel a publicista PD zvaný Luke vyrazil tentokrát do zemí začínajících písmenem M: Maroko, Meuretánie a Mali. Nebude-li unesen či oloupen, bude příležitostně psát o tom, co zažil.
(17. 12. 2003)
Jak jsem se málem stal námořníkem 1
Casablanca je odporné město. Příliš nové, příliš špinavé. Lidi tu z cestovatelů nejsou na větvi - což je na jednu stranu dobře, na druhou na mě padá pocit bezvýznamnosti. Všechny ulice v novém městě vypadají stejně betonové a suchopárné. Romantická atmosféra vyvolaná filmem a dojmem ze jména tu fakt není. Na nábřeží odpalují Marokánci jednu hašišovou cigaretu za druhou, od osmi se nad městem drží smogový poklop a ani staré město není moc zajímavé.
    Tedy, už jsem pár starých měst viděl, takže na nováčka asi zapůsobí jako úžasný labyrint. Strávil jsem celé dopoledne snahou najít mauretánský konzulát. To znamená bloudění po jediné dlouhé ulici, kde měla být pumpa a stadión. Ani jedno tam nebylo... až mě zastavil Azíz, povoláním námořník. Jako všichni námořníci umí alespoň padesát slovíček ze všech světových řeči, takže jsme se domluvili.
    Mám pro ty chlapíky slabost. V Zimbabwe jsem jednou potkal ex-námořníka, jednoho z nepříliš početného druhů Homo Indiana Jones. Lovil v Kongu diamanty v olověném brnění na dne řeky, zatímco místní armáda stala kolem a střílela do něj při každém vynoření. Pak se schoval do nákladového prostoru vojenského letadla, co letělo do Jižní Afriky, a tam utekl policii na letišti tím, že zmlátil konžského důstojníka (který přišel zkontrolovat dodávku zbraní v nákladovém prostoru) a přelezl plot. Dnes se živí jako prodejce recyklovaných hraček, co se vyrábějí v černošských slumech z plechu na plechovky a zbytku pneumatik. A je bohatý. Jiný ex-námořník má slušnou živnost v Tanzanii. Střílí lvy. A je to Čech.
    Zkrátka Azíz byl fajn. Zavolal do hlavního města Rabat na mauretánskou ambasádu, kde se dozvěděl, že v Casablance rozhodně konzulát téže země není. To trochu vypovídá o stavu Mauretánie. Odhodlaný člověk ale najde, co hledá. Na místě jsme byli v půl jedné, zatímco konzulát byl otevřen do dvanácti. Ha ha ha. Následně mě Azíz vytáhl na pivo a sdělil, že jedině při modlitbě ožralý Muslim je špatný Muslim, zatímco když se nemodlí nalitý, tak je správný Muslim. Po dvou pivech Azíz velmi připomínal Johnny Deppa z Pirátů Karibiku. Holt arabská DNA nemá vkódovanou historii chlastání.
Rakousko 7/7 (Prázdniny), 23. 12.

Mé prázdniny by se daly rozčlenit do tří etap: Období plné nadšení, elánu a ideálů, období poznávání, rozjímání a hledání snad všeho a období rozčarování - to bylo nejkratší, ale asi mi dalo nejvíc.
A opět doma
    Kupodivu jsem se však vrátila domů plná nového elánu a se zcela novou nalezenou rovnováhou. Bylo mi krásně, pocit svobody se nedá ničím nahradit. I když zpočátku mi připadlo divné, že se nemusím doma ptát, jestli si můžu udělat kafe.
    Toliko moje prázdninové putování, které mělo být o práci, cestování, poznávání a všem novém a krásném. Vše kromě cestování se mi splnilo. V podstatě jsem těm lidem vděčná, že mi pomohli poznat, jak se k sobě lidi opravdu chovat nemají, a taky to, jak mít rád sám sebe.
    Bohužel mí spolucestující se na záležitost dívají poněkud odlišně. Nechtěla jsem se tu zabývat podrobným popisem všeho, co dosti zřetelně odporovalo většině hygienických norem a porušování pracovních předpisů, protože toto téma si vzali na starost mí dva přátelé. Cítili se tak pohoršeni a poškozeni vším, co se v Baumgarten odehrávalo, že sepsali podrobný dopis o praktikách této Frau na Rakouskou ambasádu.
    Hodně dlouho jsem přemýšlela o tom, v jakým duchu mám tenhle příběh psát, jak to vše shrnout. Vztek jsem nikdy neměla. Bylo tu hodně zklamání z toho, jak vše dopadlo, ale při tom není na co si stěžovat. Bylo i hodně radosti a krásných zážitků, který bych rozhodně nikdy neměnila. Kdybych uměla líp psát, možná by to bylo i na knihu. Ale mě nějak jen stačí vědět, že to za to stálo.
Ameriko, Ameriko... 6 (Cestopis), 23. 12.

Člověk by po sobě měl občas to, co napíše, přečíst. Bezprostřední čtení však, to jako letitý šéfredaktor vím, nic nepřinese. Člověk čte obsah, nikoli text. Běžně se autor ke čtení svého textu vrací druhý až třetí den, výjimku tvoří tzv. deníkáři z terénu, tj. redaktoři periodik vycházejících denně, kteří píší z "jedné vody načisto" doufajíce, že se k tomu možná dostane korektor nebo jazykový redaktor. Občas tomu tak není, a pak je v novinách vidět výsledek. Přečetl jsem si svůj včerejší noční výplod, samozřejmě až poté, co jsem ho odeslal. Že obsahuje haldu překlepů, můj Američany konfigurovaný notebook neobsahuje český slovník, se snad dá ještě odpustit, ale John Wyndham (to byl prostě úlet, rád čtu Sci-Fi a Den Trifidů je jedna z mých oblíbených knih a navíc, pokud mi opět paměť neselhává /poslední dobou to dělá dost často/, byl Wyndham Angličan), a Walt Whitman, můj oblíbený básník, který zemřel koncem devatenáctého století /proto jsem ho nazval posledním žijícím romantikem Ameriky/ jsou skutečně dvě hodně různé osoby. Omlouvám se ještě jednou, moje literární znalosti končí berounským gymnáziem. Otec mne učil, že nejdůležitější, pakliže člověk skutečně neví, je mlčet. Asi jsem to měl udělat. Chtěl jsem být za inteligenta a jako obvykle, jsem spíše za hlupáka.
    Vraťme se ale k naší cestě. Skončil jsem v místě, kde jsem nevida na mapu nasměroval kolegu Fera směrem na Riverside. Po několika málo metrech, během nichž jsem vyměnil rozpadlé brýle na blízko za brýle dálkové, natáhl ruce, co nejvíc to šlo, abych následně na mapě zjistil, že nejedeme správně, jsem tuto deprimující skutečnost oznámil Ferovi. Konstatoval, že jsem vůl a mám blbé brýle. Raději jsem mu nepřipomínal, že je sám opravoval a tvrdil, že vydrží.
    "Musíme zpátky," řekl jsem, a usoudil, že budeme muset najít nějaké místo, kde se otočíme.
    "Tu sa otočíme," oznámil Fero hlasem Jamese Bonda, prudce zahnul vpravo na krajnici dálnice čítající v každém jízdním směru čtyři pruhy a nasměroval přední část našeho Chevyho kolmo ke směru jízdy všech aut, která se na dálnici nacházela.
    "Vždyť nás smetou," pokusil jsem se o chabý odpor.
    "Prečo?" Veď je tu deliaci pás," zahlásil, ako sa povie na Slovensku, Fero a vyrazil. Nikdy jsem netušil, jak rychle může na člověku vyrazit studený pot. Přejel tři pruhy v "našem směru", tedy ve směru, kdy auta přijížděla jedno za druhým zleva, zastavil na dělícím pásu, přičemž přinutil asi tak dvacet aut změnit náhle směr jízdy, a nakonec, když všechni řidiči usoudili, že na dělícím pásu nestojí pirát silnic ale šílenec, nechali nás odbočit do protisměru.
    "Čo sa tak pozeráš?" Zeptal se Fero, když mne viděl utírat si pot i z míst, kde se normální člověk nepotí.
    "Prepáč," odpověděl jsem slovensky, "rozpadly sa mi okuliare, nič som nevidel a nie som policajt. Choď do riti, tedy, chcem povedať, do San Bernardina. Prepáč, ale bez okuliarov skutočne vidím figu borovú."
    "Si ty ale navigátor," přisolil si Fero. Raděj jsem mlčel, měl pravdu.
    Nakonec jsme se společným úsilím dopracovali na dálnici číslo patnáct a z ní na dálnici číslo čtyřicet. Ale ani to se neobešlo bez problémů.
    Fero, jakmile se ukazatel paliva pohne o několik desetin milimetru od značky plné nádrže, začíná být silně nervozní a neustále jej to táhne k nejbližší benzínové pumpě. Když se ručička palivoměru dotkla ukazatele poloviny nádrže, Fero zapomínal řídit a neustále se dožadoval pumpy. Na moje argumenty, že čtvrt nádrže by nám mělo vydržet ještě nejméně na sto mil, když nám tři čtvrtiny vydržely na tři sta mil, a navíc, že každé auto má rezervu, reagoval blíže nespecifikovanými zkušenostmi z Finska a ještě jedné rozvojové země. Pravda, chystali jsme se přetnout Mojavskou poušť, Fero rovněž nařídil nákup většího množství vody v plastových lahvích, což se ukázalo jako užitečné. Když je vedro a v Mojavské poušti vedro je, je i teplá sodovka lepší než nic, leč argumentace, že tam taky nemusí být benzinové pumpy příliš časté, se mi zdála přehnaná. Nicméně, jsem jenom navigátor, a poslední rozhodnutí je vždy na kapitánovi. Zastavili jsme tedy u benzinové pumpy poblíž San Bernardina.
    "Natankuj, veď si tu," tím myslel v Americe, "už tankoval." To byla bezesporu pravda a rád tuto historku vyprávím kamarádům, nicméně byl zde zásadní problém. V Americe se totiž tankuje tak, že člověk nejdřív u pokladny zaplatí částku, která odpovídá množství paliva, které hodlá do nádrže nalít. Na obsah nádrže našeho Chevyho jsme se ovšem zapomněli zeptat. Navíc, aby to našinec neměl jednoduché, cena benzínu je počítána na galony (nikoli na litry), takže vezměme si Chevrolet Cavalier, který má nádrž ze tří ctvrtin prázdnou, zhruba, galon benzínu stojí dolar třicet devět a máte spočítat, za kolik peněz nalijete do nádrže, aby byla plná. Jinou totiž Fero neakceptoval. Přepočítávali jsme dolary na litry, galony na na pinty, koruny na dolary a hlavně odhadovali objem nádrže. Já navrhoval deset galonů, Fero tvrdil, že je to moc a že se to tam nevejde. Nakonec jsem navrhl, abychom se šli zeptat dámy, která jediná seděla u kasy benzínky. Vysvětlili jsme jí situaci, řekli, kolik ještě máme asi v nádrži, a zeptali se, kolik bychom asi měli zaplatit, abychom naplnili nádrž. Dáma koukla na auto a prohlásila, že asi tak patnáct dolarů. Dali jsme jí patnáct dolarů s tím, že když to bude míň, tak nám zbytek vrátí. Zkušenost se pozná. Bylo to přesně čtrnáct dolarů a nějaké ty centy. Včetně daně.
    Daň je mimochodem další zvláštností Ameriky. Ceny se všude uvádějí bez daně a jaké je potom překvapení člověka, když mu to naúčtují s daní. Jak se v Americe účtuje daň, jsem nepochopil. Ale účtuje se.
    Ze San Bernardina jsme vyrazili směrem na Barstow, kde jsme nyní na zpáteční cestě ubytováni, a odtud směrem na Needles. Název města je odvozen, jak jsme později zjistili, od maličkého horského masívu s názvem Needle Mountains, tedy jehlové hory. Vypadají tak, jak se jmenují. Dálnice číslo čtyřicet, po které jsme jeli, dělí Mojavskou poušť na severní a jižní část. Poušť je ve skutečnosti tvořena hornatým a skalnatým terénem, kde ještě za Barstow se vysytuje nějaká vegetace, rostou zde Joshua Trees, stromy, které napomínají kaktusy, ale nejsou to kaktusy. Vegetace se postupně mění v jakousi pouštní trávu, bodláčí a něco, co nevím, jak bych botanicky zařadil. Postupně, směrem k arizonské hranici se mění i barva a zřejmě i geologické složení skal. Ze žluté, přes červenou až do černé. Bohužel se nám nepodařilo zastavit, abychom černou horninu prozkoumali podrobněji. V Mojavské poušti se dá dost těžko někde zastavit. Zastavili jsme sice na odpočívadle, ale to už zase bylo v místě, kde černé kameny tvořily menšinu. Fero jich několik sebral. Na vzhled byly dirkovaté a navozovaly pocit, že jsou lehké. Ve skutečnosti byly těžké. Usoudili jsme, že jsou lávového původu. Já jsem si je pracovně nazval smolincem a řekl jsem Ferovi, aby si dával pozor na hranicích. Uran je strategická surovina.
    Byl večer a my jsme se pomalu začali rozhlížet po ubytování. V Mojavské poušti to opravdu není jednoduché. Nějaké rozumně vyhlížející město se vyskytuje asi tak jednou za padesát mil. Amerika je vůbec země rozporů. Z jedno strany ohromná města s naleštěnými "downtowny", zářícími neony, komfortem, službami a vytříbeným, na Ameriku, vkusem. Za humny pak "highway fourty", okolo níž se rozpadají polorozbořené farmy, vrakoviště, obytné přívěsy, v nichž nikdo nemůže bydlet, ale bydlí. Vedro dosahuje nepředstavitelných výšek. Ve dne na slunci není výjimkou padesát a více stupňů (dle Celsia). V noci vane z více než tisíc metrů vysokých hor vítr, který neochlazuje, ale vysušuje. Jeho teplota zřídkakdy klesá pod třicet stupňů. Všechno, kde se dá žít, je klimatizované.
    Ale o tom zase příště. Tady je jedna v noci, už pondělí a u vás už skoro deset, takže tenhle mail možná dostanete s časovým posuvem několika minut. Ještě ho po sobě aspoň jednou přečtu. Kvůli překlepům. Přečetl i Fero.
Redaktor: Ivan Straka, grafika: Tom Vild, ikonky: Mi(c)i
Copyright (C) 1998-2006: Ivan Straka, Tom Vild
All Rights Reserved		 :: Home   :: Ze společnosti   :: Co se děje   :: Vrba   :: Fórum   :: Archiv vydání